0:00
0:00
Kultura29. 12. 202311 minut

TOP 15 kulturních článků Respektu roku 2023: Hororová matka, Holomíčkovy archivy, Anki

Výběr nejlepších letošních textů podle šéfredaktora

„První návštěva u Havlových na Hrádečku. Václav fotky rád režíroval, kontroloval, jestli všechno lícuje.“

Tak jako každý rok i letos jsem pro vás vybral texty, které ilustrují rok 2023. Pokud nepatříte mezi naše předplatitele a chcete si vybrané texty a rozhovory přečíst, předplatit si nás můžete už za 180 kč na měsíc. Budete mít k dispozici aktuální texty, jejich audio podobu a přístup do archivu od roku 1989. Můžete tak učinit na adrese predplatne.respekt.cz.

Erik Tabery, šéfredaktor

Rozlučka s Bohem: končí nejsprostější inscenace v historii populární scény

Autor: Milan Jaroš

Derniéru Ucpanýho systému přenášely kamery do 129 českých kin, v nichž sedělo 32 tisíc diváků

V herecké šatně Dejvického divadla se o přestávce inscenace Ucpanej systém celý ansámbl nahrne kolem Ivana Trojana. Ten s kolegy a kolegyněmi přes hlasitý odposlech na mobilu sdílí postřehy svého syna Františka, který jejich výkony v rámci reportáže Respektu sleduje v přímém přenosu vysílaném z Prahy do příbramského kina. A aby těch „malých domů“ nebylo málo, o patro výš v televizní režii umístěné v divadelní kavárně vše kontroluje režisér přenosu Jakub Tabery, jenž je bratrem šéfredaktora tohoto časopisu.

Jak dnes dobře točit sex

Autor: Profimedia

S Itou O’Brien, průkopnicí nové hollywoodské profese, která koordinuje intimní scény při natáčení

"Režisér často hercům jednoduše řekl, ať spolu jdou na večeři, víc se poznají, skamarádí, a pak tu chemii přenesou do intimní scény. Což je úplně bláznivé. Zatímco v jakékoli jiné oblasti je jasné, že herci hrají, tady ne. Předtím, než se začal používat návod pro intimitu na filmovém place, existovala podivná šedá zóna, kdy herci a herečky měli takzvaně jít na věc, protože každý přece ví, jaké je to mít sex," popisuje Ita O’Brien, jak to chodilo ještě před několika let před zavedením její profese.

Bono a klid

Hvězda ve fázi zrodu. (Bono v Dublinu, okolo roku 1980) Autor: Getty Images

Novinář David Brooks se projížděl Dublinem s frontmanem U2

Když bylo Bonovi čtrnáct let, zemřel mu dědeček. Během pohřbu, přímo na hřbitově, pak omdlela maminka Iris. Tatínek Bob ji se starším bratrem Normanem odvezli do nemocnice na vyšetření a Bono skončil v domě u babičky, kde se shromažďoval zbytek rodiny. O něco později vrazil do místnosti jeden ze strýců a s pláčem oznámil: „Iris umírá. Měla mrtvici.“ Bono vzpomíná, že právě v té chvíli přišel o domov. Otevřela se v něm hluboká propast. Dnes je mu dvaašedesát a zamýšlí se nad tím, kolika dalším rockovým hvězdám zemřela matka v podobně kritickém věku. John Lennon, Johnny Rotten, Bob Geldof, Paul McCartney – seznam opuštěných duší by mohl pokračovat dál a dál. Smrt matek v nich vyvolala neukojitelnou touhu, aby byli milováni masově...

Dělám si to hezký

Autor: Milan Jaroš

Rapper Anki líčí česko-vietnamskou zkušenost i vděk za život, který není podřízený pouze dřině

Poprvé si za mikrofon stoupl až v šestadvaceti, a to ještě na popud svého kamaráda. Nikdy předtím by ho to nenapadlo. „Nikdo mi neřekl, ať to udělám,“ odpovídá s pousmáním Anki na dotaz, proč s rapem nezačal dřív. „Chodil jsem do práce, byl jsem vychovaný prací a nijak jsem se nesnažil vybočovat,“ vysvětluje hodnoty, které hrají ve vietnamské výchově prim a jež celé dospívání i ranou dospělost následoval. Umělecká dráha nebyla variantou. Ovšem od chvíle, kdy natočil první singl Con chưa lấy vợ (Ještě nejsem ženatý) a následně přešel z vietnamštiny do češtiny, stal se z Ankiho Trana jeden z nejoriginálnějších hlasů tuzemského rapu. 

Míchat sádru, ovládat photoshop

Jaké zkušenosti nasbírali lidé, kteří se rozhodli studovat umění v zahraničí

Chtěli tvořit, zlepšovat se, ale neviděli pro sebe velké možnosti. Obor, který by si přáli studovat, v Česku buď neexistoval, případně neměl takový věhlas. A někteří si dokonce ani nemysleli, že by studium umění byla dráha, na kterou by se mohli vydat – dokud nevycestovali a neocitli se v jiném prostředí a mezi jinými lidmi. Tři příběhy studujících na zahraničních uměleckých univerzitách ukazují nejen trendy ve výuce umění, ale také nezařaditelnost toho, co to vlastně znamená být umělcem nebo umělkyní.

„Primitivní začátky“ fotografa Bohdana Holomíčka

„Tady jsou Mladé Buky v roce 1959. Každé jaro se sníh proměnil v rybník, ze sněholamů jsme si jako kluci udělali vory a na nich se plavili.“

Osmdesátiletý autor bilancuje výstavou a knihou, pro které vybral neznámé práce ze svého fascinujícího archivu

Většina legend současné české fotografie minimálně část nejlepších snímků pořídila v cizině. Platí to pro Josefa Koudelku, Karla Cudlína, Libuši Jarcovjákovou, Tomkiho Němce nebo třeba Antonína Kratochvíla. Bohdan Holomíček je v tomto ohledu výjimkou. Ve svém nekonečném obrazovém deníku dokumentujícím od konce padesátých let vše, co se kolem něj děje, si vystačí – podobně jako kdysi Josef Sudek – jen s domácím prostředím. Holomíček má koncentrovaný pohled obdařený mimořádným estetickým cítěním, který nepotřebuje hledat exotiku. Aktuálně to připomínají hned dva počiny, v nichž osmdesátiletý fotograf bilancuje kariéru.

Co ztrácíme a získáváme přizpůsobováním literatury dnešku

Autor: Harry Benson

Co autorům a autorkám v první polovině 20. století zjevně nepřišlo zvláštní, je dnes nepřijatelné

James Bond vstupuje do nočního klubu. Jsme v newyorském Harlemu, je nabito, dusno a v sále panuje strašný kravál. Na pódiu válí jazzová kapela a návštěvníci klubu jsou zjevně ve varu. „Obecenstvo u pódia funělo a chrochtalo jako prasata u žlabu,“ popisuje scénu vypravěč. Je jasné, že Bond to v tomhle prostředí nebude mít lehké. Nebo jinak, nověji. James Bond vstupuje do nočního klubu. Jsme v newyorském Harlemu, je nabito, dusno a v sále strašný kravál. Na pódiu válí jazzová kapela a návštěvníci klubu jsou zjevně ve varu. „Bond v místnosti cítil elektrizující napětí,“ popisuje scénu vypravěč. Je jasné, že britský špion to v tomhle prostředí nebude mít lehké.

Antonie Formanová hledá cesty, jak nebýt „jen“ vnučkou slavného režiséra

Autor: Matěj Stránský

Absolventka Katedry alternativního a loutkového divadla FAMU se přes Duklu 61, Okupaci a loutkovou pohádku dostala do angažmá v Dejvicích. K tomu ji čeká první hlavní role v seriálu

Od ostravských dolů k národnímu obrození. Přes normalizaci, sex a loutkovou pohádku pro děti do Dejvického divadla. Tímto rozptylem by se dala popsat dosavadní kariéra pětadvacetileté herečky Antonie Formanové. Když na sebe před pěti lety poprvé upozornila v televizním filmu o neštěstí v ostravském dole Dukla 61, psalo se o ní víc jako o vnučce slavných dědů – režiséra Miloše Formana a spisovatele a politického vězně Jiřího Stránského. Její rodokmen, v němž figuruje i její otec, principál Petr Forman, byl „atrakce“. Slavné příjmení jí bezesporu otevíralo, otevírá a bude otevírat nejedny dveře. Stejně jako to, že patří díky své rodině do pražských uměleckých kruhů, kde se pohybuje třeba i režisér Dukly 61 David Ondříček, jehož otec byl nejbližším přítelem a kameramanem jejího dědy…

Drážďany české imaginaci!

Autor: David Pinzer

Díky Jiřímu Fajtovi se v zahraničí konečně po třiceti letech ve velkém prezentuje tuzemské výtvarné umění

Němečtí pořadatelé jsou přísní. Kapacitu ve výstavní síni Lipsiusbau striktně vyměřili na 300 návštěvníků, takže se před budovou na labském nábřeží v Drážďanech tvoří dlouhá fronta. Většinu z čekajících tvoří Češi a není divu, proč sem v takovém počtu dorazili. Je poslední únorový pátek a ve Státních uměleckých sbírkách Drážďany začíná skupinová výstavaVšechnu moc imaginaci!, která je po dlouhých třiceti letech prvním ambiciózním pokusem představit v zahraničí to nejzajímavější z české výtvarné scény. Pro většinu umělců, kurátorů, sběratelů a v neposlední řadě milovníků umění čekajících venku v dešti před galerií je to vůbec první šance v životě spatřit za hranicemi české výtvarné „thebestof“ – v tomto případě lépe řečeno „dasBesteaus“.

Sinéad O’Connor předběhla dobu v pojetí toho, co je síla a co slabost

Autor: Frans Schellekens

Irská písničkářka byla jedna z nejvýraznějších a nejméně pochopených postav své generace

Nechtěla jsem být popová hvězda. Chtěla jsem být protestní zpěvačka,“ opakovala vytrvale v mnoha rozhovorech i mimořádně otevřených knižních pamětech Rememberings, které vydala předloni. Sinéad O’Connor byla jednou z nejvýraznějších a nejvíce průkopnických protestních písničkářek posledních padesáti let, ale zároveň tou ve své době nejméně pochopenou. Měla sice hitparádové hity, ale jako hitparádová celebrita se chovat nechtěla. V devadesátých letech ji tento nesoulad stál značnou část reputace, ale navzdory tomu se jí podařilo prošlapat cestu zástupům dalších tvůrců a tvůrkyň, kteří nejenže přestali naplňovat jasně daná genderová očekávání, ale také zcela v jejím duchu převrátili pojetí toho, co znamená odvaha promluvit. A to jak o osobní bolesti, tak o celospolečenských nespravedlnostech.

Fotografka Marie Tomanová: Lidé mě zajímali odjakživa

Kayra, 2023 Autor: Marie Tomanová

Umělkyně žijící v USA ve svých nových videích rozšiřuje pojetí portrétu a představuje sny i strachy mladé generace

Nejdřív je na jejich zaskočených a zamyšlených výrazech znát ostych a váhání, ale s první větou se uvolní. Rozmluví se na kameru – a čím víc o svých snech hovoří, tím víc září. „Chtěla bych být jako Courtney Love… ale lepší,“ říká odvážně jedna. „Na splnění všech snů mi život nebude stačit,“ přidává další a jmenuje kreativní profese, jimž by se chtěla věnovat. Jiná by ráda koupila matce dům a podporovala otcovy koníčky. „Můj sen je být šťastná. Chtěla bych být obklopená lidmi, které mám ráda, a užívat si to,“ dodává až s vděkem následující.

Ďábel v dívčím pokoji

Autor: Profimedia

Horor je i pro ženy a nemusí být na okraji. Jak Vymítač ďábla před půlstoletím změnil cestu jednoho žánru i moderní blockbuster.

Ať se člověk dívá nahoru z jejich úpatí na M Street nebo shora na Prospect Street, je to pohled lehce závratný. Devadesát sedm schodů se dere úzkým průhledem mezi kamennou zdí a cihlovým domem, jež charakterizují architekturu washingtonské čtvrti Georgetown. Bohaté, historické části města, sídla univerzity, senátorů nebo spisovatelů. A místa, kde se v roce 1972 natáčel Vymítač ďábla. Tuhle reálii pod schody připomíná plaketa, jež tu visí od roku 2015, kdy se staly kulturní památkou. Už předtím ale byly turistickou atrakcí přitahující fanoušky na místo, kde se volným, smrtícím pádem zřítil filmový kněz Damien Karras, když do sebe ve finále snímku dobrovolně nechal během exorcismu vstoupit ďábla, aby zachránil posedlou dívku. Letos 26. prosince bude na schodech rušněji než obvykle. Film Williama Friedkina slaví půl století od své premiéry.

Čím hrůznější, tím lepší

Autor: Milan Jaroš

S Andresem Serranem o kráse, skandálech a focení Donalda Trumpa

"Vůbec ne. V roce 1987 jsem dostal jednoduchý nápad ponořit krucifix do moči, a pak jsem hledal jméno pro ten obraz. Byl tam Kristus, byla tam moč, takže jsem mu dal přirozeně jméno Kristus v moči. Neměl jsem v úmyslu chovat se rouhačsky, svatokrádežně nebo kontroverzně. Pro mě bylo docela velké překvapení, když se kolem toho strhla taková mela. Ale tehdy jsem neměl žádný jiný záměr než pořídit fotku svým obvyklým způsobem," odpovídá fotograf na otázku, zda tušil , že způsobí takový poprask, když fotil Krista v moči- a zda to měl úmyslu.

 Chci změnu teď

S Édouardem Louisem o nekončícím prozkoumávání jediného příběhu a knihách, které mají moc měnit svět

"Když lidé říkají, že literatura je subjektivní, vyhýbají se konfrontaci s tím, co se skutečně děje, jako je násilí nebo rasismus. Jistě, literatura není věda, ale existuje objektivita faktů. Bolest rukou, které celý den těžce dřou, to je přece objektivní. Moje matka neustále plakala, protože ji otec týral a říkal jí, že je tlustá kráva a že je k ničemu. Trpěla tím – to je objektivní fakt. Ve svých knihách se pokouším tuto objektivitu ukázat. A probádat příklady ze všech úhlů, které jsem schopen vidět. Každá moje kniha je pozorováním na určité téma. Na něco, co mě štve nebo hluboce trápí – a co potřebuji ukázat. Ať už je to strukturální násilí zakořeněné ve společnosti, homofobie nebo chudoba."

Nebezpečné pelíšky

Autor: Matěj Stránský

Komediální horor Přišla v noci je příkladem, jak za minimum natočit nejlepší film roku

Do konce roku ještě pár měsíců a pár filmových premiér zbývá, ale o nejlepším letošním českém snímku je možná rozhodnuto už teď na podzim. Absurdní vztahovou komedii s prvky hororu Přišla v noci režisérů Jana Vejnara a Tomáše Pavlíčka provází od její premiéry na festivalu v Karlových Varech nadšení, kterému jsme u českého filmu spíš odvykli. Vznikl přitom bez podpory tradičních institucí, v podstatě za minimum peněz – výchozí kapitál byl pár set tisíc korun – převážně ve velkém pražském bytě jednoho z režisérů (a následně na rodinné chatě). Druhý jeho realizaci v počáteční fázi „kryl svými úsporami“. Do finálního tvaru mu pak v postprodukci pomohly nadstandardní vstřícností zavedené firmy PFX a Soundsquare a Česká televize. Relativně nízký rozpočet na něm ale není znát.

↓ INZERCE

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].