Skejtem proti Husákovi

V roce 2013 vyšla výpravná kniha Prkýnka na maso jsme uřízli: Český skateboarding před rokem 1990. Michal Nanoru a Martina Overstreet v ní zdokumentovali subkulturní fenomén skateboardingu v socialistickém Československu od 70. let. Příběhy skejťáků, kteří na atraktivním symbolu kalifornského „easy living“ zkoušeli ujet komunistické totalitě, se pro ně staly východiskem pro obecnější pohled na fungování režimu. Na možnost svobodně žít i na pronikání „Západu“ za železnou oponu, která nebyla zdaleka tak uzavřená, jak se tradičně vyprávělo. Kniha vycházející z desítek rozhovorů s hlavními figurami scény už strukturou vybízela k filmovému dokumentu. Ten na jejím základě natočil novinář a DJ Šimon Šafránek a pod názvem King Skate jej uvedl karlovarský festival.

Komu se nechce číst a zajímá ho, jak do Husákova Československa pronikal Západ a jak fungovala skejťácká subkultura, může se jen dívat. Právě pohyblivé obrázky jsou hlavní přidanou hodnotu oproti bohatě fotograficky vybavené knize - konkrétně soukromá videa skateboardistů ze společných akcí, „tréninků“ nebo později soutěží a „soustředění“/mejdanů.

Stejně jako autoři knihy, i Šafránek zpovídá hlavní příslušníky scény včetně Ivana Zobáka Pelikána, pozdějšího průkopníka českého snowboardingu Luďka Váši nebo Petra Formana, který měl coby syn slavného režiséra usazeného v Americe ke skateboardu větší přístup. Vzpomínkové rozhovory se „socialistickými skejťáky“ se v pravidelném rytmu střídají s černobílými, často roztřesenými dobovými záznamy, které Šafránek skládá do tematických bloků: od nedostatkového zboží a technických vychytávek přes střet s autoritami až po genderový aspekt (tedy skateboard jako magnet na holky a přítomnost holek v dominantně mužském sportu obecně).

Záběry pouštějí diváky mezi skejťáky, kteří se na podomácku vyrobených prknech řítili po asfaltce z kopce, ve vypuštěné hasičské nádrži za Karlovými Vary zkoušeli nové triky jako jejich šťastnější američtí souputníci, nebo se zdokonalovali ve skoku do výšky. Co je z nich cítit víc než cokoliv jiného, je prchavé a neopakovatelné mládí. Drzost i naivita, soudržnost i kamarádství. Odvaha a touha odlišovat se, která zároveň nutně nešla ruku v ruce s politickým gestem nebo s programovou rebelií proti systému – jakkoliv dokument téma svobody v totalitě zdůrazňuje a vypichuje.

Skateboarding byl totiž v Československu akceptován víc než třeba západní novovlnná nebo punková hudba. Jak několikrát zazní, komunistické autority nechávaly skejťáky být, nebo jim dokonce pomáhaly - byly rády, že kluci dělají nějaký sport. Ve stejném duchu se mu věnovala i dobová média, která jej vnímala spíš jako novinku než projev problémové mládeže, s níž – nebo minimálně s její představou – režim neustále zápasil. Skate dokonce zaštiťoval Svaz socialistické mládeže. Návody, jak sestavit prkno, tiskl populární časopis ABC.

Šafránek je plně naladěný na energii skejťáctví. Na partu mladých kluků, kteří jen chtěli dělat něco, co nebylo pod kontrolou, kde se nebylo třeba organizovat v tělovýchovných jednotách, nepočítat branky, body a vteřiny. Souzní i s jejich staršími, padesátnickými verzemi a pankáčským duchem, jenž postupně do skateboardingu s osmdesátými léty pronikal. Tomu odpovídá i nadupaný, místy až agresivní soundtrack - v takové verzi dějin nemohou chybět The Clash nebo Sex Pistols.

Šafránek svůj materiál miluje, je okouzlen jeho silou a intenzitou prožitého. S tím se však pojí určitá mechaničnost v přístupu. Nehledá inovativnější klíč k příběhu, který má plno vrstev – včetně sociologie či dějin každodennosti a volného času v pozdně totalitním státě. Státní socialismus tak zůstává v rovině známých zkratkovitých výjevů a floskulí: ekonomika nedostatku, spartakiáda, politické projevy, zavřené hranice a představy socialistické šedi.

Přitom byla osmdesátá léta barevnější a rozmanitější a režim čím dál víc ztrácel kontrolu nad deklarovanou totalitou. V jistém smyslu bylo možné existovat mimo něj. Jakkoliv to na osobní rovině určitě pro skejťáky platilo, imperativ „prkno rovná se svoboda“ se na rovině chápání dějin socialistického Československa stává až příliš očekávatelným klišé. V tom je kniha Prkýnka na maso jsme uřízli důslednější a sofistikovanější."

Jak píše Michal Nanoru v úvodu, skejt se vymezoval „spotřebou spíš než jejím odmítnutím. Svoje DIY bral jako výhodu, ale každej chtěl ‚origo'. Nenavazoval na folk, na hippies, nevázal se na přírodu, idealismus a minulost, ale na město, konzum, technologii a budoucnost. … Složitě si vyjednával svoji pozici k institucím i k hardcoru a punku, nevěděl, jestli je cool trénovat. Ale vlastní prkno bylo od začátku jednoznačně designový objekt, fetiš, a později i výjimečný graficky?/reklamní nosič. Už tehdy všechno směřovalo k tomu, aby dnešní obchod se skejtem byly jen z desetiny desky, trucky a kolečka a z 90 % oblečení, čepice a boty. Kdo tehdy věděl, že urban a streetwear bude sportovní oblečení neurčené ke sportování?“

Přesto Film King Skate nakonec dobře zapadá do současného vlny pokusů o nové nahlížení na československou normalizaci, která jde napříč disciplínami – i když je z dokumentu cítit, že byl do velké míry natočen hlavně pro jednu partu kluků.