Pro rozhlas mluvili moji klučičí hrdinové moc sprostě

Třetí snímek režiséra Olma Omerzu Všechno bude je spolu s „klaustrofobním dramatem“ Domestik českým zástupcem v letošní karlovarské soutěži. Vypráví o dvojici nepravděpodobných kamarádů, nezletilých kluků, kteří se vydávají přes půl republiky ukradeným autem za milovaným dědou jednoho z nich. V dobrodružství se pábitelsky smývá hranice mezi pravdou a lží, realita dospělého světa naráží na klučičí fantazii - a obráceně. Autorem scénáře je češtinář na gymnáziu v Semilech Petr Pýcha podepsaný pod řadou úspěšných rozhlasových her. Jednu z nich, Léto v Laponsku, napsal se svým kamarádem z dětství Jaroslavem Rudišem. „Doma bych je mít nechtěl, ale jinak jim držím palce,“ říká o dětských hrdinech svého scenáristického debutu Pýcha. Omerzu už podle jeho scénáře natočil už krátký snímek Poslední den patriarchátu - a právě jsou uprostřed psaní scénáře k „dospělému“ filmu Admin.

Jaká dobrodružství jste prožívali jako kluci?

Olmo Omerzu: Měl jsem vcelku klidné dětství. Vždycky jsem trochu záviděl klukům z paneláků, kteří měli svoje party. Já partu neměl. Byl jsem odkázaný na jednoho souseda, se kterým jsme si moc nerozuměli, přesto jsme se kamarádili. Spíš jsme měl svůj vnitřní svět. I proto jsem začal hodně chodit už jako malý do kina. Dobrodružství nahrazovaly filmy.

Petr Pýcha: Byl jsem kluk z malého města, který pořád někde lítal kolem potoků, utíkal do lesa, měl svůj prak, s ostatními si hrál na kovboje a jezdil na kole kolem paneláku. Ale měl jsem hodně úzkostlivou maminku, která nás držela v ohraničeném prostoru, kde jsme mohli prožívat naše dobrodružství – střílet na skládce z praku plechovky, skákat přes ten potok. Nikam za město jsem nesměl. O to příjemnější pro mě byly prázdniny, kdy jsem jezdil za prarodiči pod Milešovku do Českého Středohoří, kde jsme dostávali s bráchou obrovskou svobodu. Byla tam zřícenina, rybník a skvělý děda. Tam jsme si mohli utíkat. Ráno jsme odešli a vrátili se večer. Nikdo se po nás nesháněl. Snaha utíkat, někde se toulat a být v přírodě, ve mě byla vždycky.

Takže ani jeden z vás nikdy neudělal sígrovský průšvih?

OO: Asi jo, ale radši to nechci říkat.

PP: Já takový sígr nebyl, ale měl jsem kolem sebe kamarády, kteří tohle dokázali. Třeba jeden se vrátil domů ze školy a maminka mu řekla: Mluvila jsem s paní učitelkou, propadáš z předmětů a ta voliéra s ptáky, kterou máš na balkoně, půjde pryč. Pohádali se, maminka voliéru chytla a hodila ji z balkonu. Ptáci uletěli a pro toho kluka to bylo strašně zraňující. Utekl z domova. Den a noc se skrýval. Pak mi to vyprávěl a mě se ta jeho odvaha strašně líbila. Asi bych to nedokázal, ale imponovalo mi to.

Vaším úhlavním kamarádem z dětství, Petře, je spisovatel Jaroslav Rudiš…

PP: Bydleli jsme v Lomnici nad Popelkou. On na jedné straně potoka, já na druhé. Známe se od první třídy, kde začalo vyměňování Čtyřlístků. Později jsme spolu začali poslouchat kapely jako Cure a The Smith. On měl radši U2, já zase Morrisseyho a začali jsme objevovat divadlo Sklep. Já ho měl radši, on Cimrmany. Psali jsme nějakou první, takzvaně trapnou poezii. Na ni jsme se snažili balit holky. Co nás spojovalo, bylo taky nádraží. On byl fanatik do vlaků od malička a moje maminka prodávala lístky. Kamarádství nám vydrželo dodnes.

Pokud jste byl tak spořádaný, Olmo, jak jste hledal cestu ke klukům, kteří spořádaní nejsou?

OO: Není nutné se do té postavy promítnout. Jde to, ale není to třeba. Nebezpečí filmů o dospívání spočívá v tom, že scénář píší dospělí, a je tak do velké míry jen nostalgický, protože autor vychází ze svého dětství. A pak jej dostane dospělý režisér, který do kluků, které obsadí, začne zase promítat sám sebe. To jsem si vyloženě zakázal. Ty filmy často o věku, který chtějí ukázat, podávají zvláštní, sterilní zprávu. Paměť funguje nostalgicky nebo sentimentálně. Není to reálný, přirozený otisk věku.

A tohle ve scénáři bylo?

OO: Strašně mě nadchlo, jak Petr píše dialogy – že je blízko skutečným klukům, že jen nevzpomíná na své dětství. To pro mě byl první impuls, proč film točit. Že bych mohl trochu ukročit od své metody, kdy jsem měl vše dopředu přesně vymyšlené. A naopak vyjít z toho, že bude důležité obsazení kluků a velmi dlouhá fáze přípravy. Zkoušeli jsme několik měsíců. S Petrem jsme si stále volali. Dával jsem jakési reporty ze zkoušek, snažil se udržet duch toho scénáře a stavět na potenciálu postav, jejich výrazných vlastnostech. A v tom jsme pak hledali živelnost, živost, svobodu, specifičnost věku dvanáct až patnáct. Svoboda je přitom víc než klišé o dobrodružství – je o tom, jak může svět fungovat bez předsudků. Postavy sice totálně nasávají dospělý svět, z toho pocházejí ty mačo řeči, které vedou, ale vytváří se mezi nimi silné pouto, které se za chvíli ztratí, protože se budou muset přizpůsobit.

PP: Svět kluků je podle mě specifický. Má jiná pravidla než náš dospělý. Funguje v něm fantazie, naivita, drzost, není v něm cenzura v chování ani v jazyce. My těm pravidlům třeba nerozumíme a můžeme je odsoudit. Ale ve chvíli, kdy se věci lámou, tak jednají správně. A možná, že my bychom takhle nejednali.

Není to právě příliš romantizující pohled na klučičí svět? Dokážu si představit dospělé, kteří by jednali podobně správně a odhodlaně.

PP: Možná si to někteří z nás v sobě zachovají.

OO: Ta romantizující představa je v něčem správná, protože Mára (hlavní postava, poznámka red.) si ten příběh částečně vymýšlí. Pábí.

Petře, napsal jste řadu úspěšných rozhlasových her. Kde vzniklo rozhodnutí zkusit filmový scénář?

PP: Ani tenhle příběh neměl od začátku podobu filmového scénáře. Nejdřív musel narazit v rozhlase, protože nebyl akceptovatelný kvůli jazyku. Sice se jim líbil, ale aby mohl vzniknout, musel bych změnit jazyk, což bylo nepřijatelné, protože mi šlo o autenticitu.

Kde jste v tomhle ohledu bral inspiraci – jako učitel od svých žáků?

PP: Mám vlastní děti a učím na osmiletém gymnáziu. Do školy jezdím autobusem, kde jezdí i kluci z učňáku, budoucí zedníci, takže mám svět dětí a jejich jazyk pořád kolem sebe. Miluju češtinu v její barevnosti. Protože jsem češtinář, mám vypěstovaný sluch na to, co je falešné. Často mě při sledování seriálu tahají dialogy za uši, protože by takhle nikdo nemluvil. Pak hrozně ocením, když se někomu dialogy povedou napsat nečesané, nemyté.

Proč jste si vybral za režiséra právě Olma Omerzua?

PP: Přes Vladimíra Michálka se scénář dostal do Filmového centra České televize, kde se začal hledat režisér. A shodou okolností jsme viděl v té době Příliš mladou noc (debut Olma Omerzua, poznámka red.). Pro mě to byl film citlivý, civilní, měl smysl pro atmosféru, ale hlavně v něm byli naprosto přirození kluci. Přesně takhle jsem chtěl, aby působili ti moji. Když pak Jaroslav Sedláček vytvářel seznam režisérů, chtěl jsem, aby byl Olmo na prvním místě. A jsem strašně rád, že ho to zaujalo.

Zaujal vás ten scénář okamžitě, Olmo?

Neváhal jsem. Jedna věc je, že jsem chtěl točit, mít kontinuitu. Ale zároveň musí ten projekt mít smysl. Hlavní impuls byl, že to pro mě jako pro režiséra představovalo jiný materiál – ve smyslu svobodnější epizodické struktury. Můžu s ním režijně nakládat volněji, různě ji přeskládat.

Bylo točit podle cizího scénáře osvobozující?

OO: Strašně moc. Mohl jsem si zkusit intuitivnější režii. Možná víc vycházet ze života, volit až téměř dokumentární způsob uvažování. U těch kluků mě zajímaly jejich konkrétní příběhy. Pak jsme je srovnávali s tím, jak to viděl ve scénáři Petr. Přišlo mi zajímavé zkoušet posouvat nostalgii přítomnou ve scénáři.

Jaké bylo, Petře, dát scénář někomu jinému?

PP: Obohacující. Když se první verze dostala k Olmovi, byla košatá, sršatá, divoká. Hodiny jsem se bavili po telefonu, při výletech na kole, Olmo přijel k nám domů. A v těch debatách začal příběh získávat nové barvy. I psychologie postav začala být barevnější. Do příběhu vstupovaly hořkost, melancholie, snovost.

OO: Pro sebe si definuji, že film má nějaké tóny. Mám rád, když jsou protikladné, ale zároveň jdou vedle sebe. Kromě dobrodružství je důležitý i určitý sociální kontext. Z první verze se sice zachovala onu nostalgii, ale do ní jsem chtěl vklínit skutečnost, surovost. Protiklady se nevylučují, naopak obohacují. Stejně tak mě nikdy nezajímala klasická psychologie postavy v tom smyslu, že jedna postava představuje tohle a druhá něco jiného, a pak na sebe narážejí. Postavy se mohou během filmu otáčet až o sto osmdesát stupňů. Každý v sobě má protiklady.

Vnesli kluci, které jste obsadili, do filmu nějaký osobní vklad?

OO: Vnesli. Už během zkoušek. Několik měsíců jsme se s Eliškou Křenkovou, která je spolu se mnou připravovala, nedotkli scénáře. Dělali jsme mimická cvičení nebo mi vyprávěli příběhy ze svého života. Ty jsem si napsal a pak jsme je přehrávali. Snažil jsme se je naučit improvizovat s materiálem, víc je i vyprovokovat k nějakému názoru na danou situaci. Aby něco chápali zcela konkrétně, protože v jednu chvíli jsme se scénářem museli začít zabývat. Zdálo se mi, že byli suverénnější a dařilo se jim dostat do té role víc sebe. Zároveň se ale ukázalo, že to už může být příliš. Dostali se do křeče - a museli jsme je zase naučit, že to, co hrají, je role.