Jedna z nejchudších zemí světa přijala za poslední tři týdny skoro půl miliónu uprchlíků. Možnosti a zdroje jsou napjaté k prasknutí, tamní tisk přesto vyzývá vládu: ti lidé jsou v nouzi, musíme dělat víc! I když se vám to může zdát jako nějaká pohádka, milé děti, není to tak. Děje se to doopravdy, právě teď, a ta podivná země „vítačů“ se jmenuje Bangladéš.
Podle odhadu OSN dosáhl počet muslimských běženců vyháněných od konce srpna z buddhistické Barmy zhruba půl miliónu osob - a naprostá většina z nich prchla před armádou řízenými násilnostmi do sousedního Bangladéše. Pro zemi čtrnáctkrát chudší a zhruba devětkrát víc zalidněnou než Česko je to samozřejmě zátěž; tím větší, že v tamních táborech jsou ještě tisíce barmských Rohingů z předešlých uprchlických vln. Ta největší byla v roce 1978, kdy jich přišlo čtvrt miliónu, a totéž se pak opakovalo počátkem 90. let. Nicméně současný proud je rekordní a neustává.
V historii potýkání s břemenem barmských běženců zkoušel Bangladéš různé postupy. V 90. letech pro ně postavil několik provizorních táborů, ale pak ve strachu před nekonečným přílivem přestal nově příchozí registrovat - a zakázal mezinárodním humanitárním agenturám pomáhat komukoli bez registrace. Úvaha byla ta, že pomoc běžencům vlastně pobízí k příchodu další a další ohrožené lidi.
Když ale teď 25. srpna zahájila barmská armáda v oblastech osídlených Rohingy etnické čistky (poté co ozbrojení militanti z této etnické skupiny zaútočili na policejní stanici a zabili 12 příslušníků barmských bezpečnostních sil), lidé začali ve strachu o život prchat pryč bez ohledu na to, jestli se někde jinde vejdou do registračních tabulek nebo ne. Podle dostupných zpráv z kanceláře Vysokého komisaře pro uprchlíky OSN žijí čerství obyvatelé dvou hlavních uprchlických táborů ve zcela spartánských podmínkách, de facto jen pod celtami napjatými na čtyřech kůlech. A ti zachycení na shromaždištích krátce po přechodu hranice přežívají zatím většinou jen na holé zemi pod širým nebem.
Nový Respekt: Proč Su Ťij ignoruje násilí na bezbranných
Velkým důvodem, proč Bangladéš nespěchá s registrací přicházejících uprchlíků ani se zlepšováním jejich podmínek, je naděje tamní vlády, že po skončení současné vlny násilí se uprchlíci vrátí zpět do svého barmského domova. K tomu se během návštěvy uprchlického tábora u města Coxs Bazaar přihlásila i bangladéšská premiérka Šajch Hasína Vádží, která současně vyzvala Bangladéšany k soucitu s běženci. „Naše srdce je s nimi,“ řekla premiérka.
K většímu soucitu s Rohingy vyzval své spoluobčany i vydavatel deníku Dhaka Tribune Kazi Anis Ahmed. „Ano, je jasné, že naše zdroje jsou malé a že po nedávných záplavách máme dost svých vlastních problémů. Ale i kdyby to udělaly všechny ostatní země kolem nás, my se k těm lidem nemůžeme otočit zády. My víme, jaké je prchat před násilím, a nemůžeme mít předsudky, které si vůči běžencům pěstují lidé na mnoha místech,“ řekl Ahmed s připomínkou, jaké brutalitě musel Bangladéš čelit, když se v roce 1971 odtrhl od Pákistánu.
„Přiznávám,“ pokračoval Ahmed, „že během podobné vlny násilí vůči Rohingům před pěti lety jsem se zasazoval o to, abychom před uprchlíky neprodyšně uzavřeli hranice, protože jsem měl strach, že pokud je bude mít Barma kam vyhánět, bude násilí delší a horší… Ale v době, kdy se k Rohingům otočil zády celý svět, už necítím jejich pobyt zde jako břemeno. Já osobně v tom vidím privilegium.“
S podobnou výzvou se k vládě a veřejnosti obrátil i další velký deník v zemi, Daily Star. A jak píše server Quartz, v posledních dnech se objevují náznaky, že bangladéšské úřady začínají některé hrany své přísné migrační politiky obrušovat, byť zatím není jasné, kam změny povedou. Tamní ministr zahraničí ohlásil na Facebooku, že úřady začnou brát příchozím Rohingům otisky prstů a registrovat je, a že vláda má v plánu stavbu nových uprchlických center.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
