Zničil Disney Hvězdné války?

Když před sedmi lety koupila společnost Disney značku Hvězdné války od jejího autora George Lucase, transakce vyvolala obavy fanoušků, jak korporace s jejich srdcovým světem naloží. Značka Disney spojovaná v obecné představivosti se sacharinovou, lehce infantilní zábavou a animovanými filmy vzbudila otázku, v jakých rukách vlastně Hvězdné války skončily a jak se promění.

S premiérou devátého dílu Hvězdné války: Vzestup Skywalkera se uzavírá novodobá trilogie sledující příběh dívky Rey obdařené silou Jedi - takže je vhodný čas na zúčtování. A jakkoliv je dobré mít se na pozoru před generalizujícími strachy ze střetu „zlé mediální korporace“ s „autentickým autorským dílem“, poslední epizoda potvrzuje, že Hvězdné války skutečně o něco podstatného přišly.

Nejdřív je třeba předeslat jednu věc. Nové Hvězdné války nejsou - a ani nemůžou být - primárně pro fanoušky původních Star Wars, kteří vyrostli na trilogii Nová naděje (1977), Impérium vrací úder (1980) a Návrat Jediho (1983) a zažili pocit vzrušení a nadšení, jež provázelo každou premiéru. Jinými slovy, šlo tady o fanouškovství zespoda vytvořené kolem pop-kulturního díla, které bylo v době svého vzniku solitérem, fantastickou inovací a do velké míry zjevením. Bylo typem filmu a vizuálního potěšení, které nabízelo možnost vidět něco poprvé – tedy známý formát bezchybně propojený s estetikou sci-fi a inovativním designem. A stejně to platilo pro nové marketingové strategie.

Z diskusí a reakcí je zřejmé, že starší generace fanoušků doufá, že u nových dílů své oblíbené ságy prožije něco podobného. A bývají překvapení, že filmy „nemilují“ tak, jak čekali. Tedy že se jich nové díly nedotýkají, že je nechávají chladnými. Což ale platilo do jisté míry už u třech předchozích, kterými se na původní trilogii pokusil navázat sám George Lucas mezi léty 1999–2005. Nejde přitom o nostalgii nebo staromilství, ale o důsledek korporátního konstruktérství a zásadních proměn zábavního průmyslu.

Kdo určuje pravidla hry

Disney měl po koupi Hvězdných válek poměrně nevděčnou pozici. Na jednu stranu získal fantasticky silnou pop-kulturní značku. Na stranu druhou s ní zdědil vzpomínky stamilionů fanoušků a jejich touhu prožívat něco výjimečného se svým oblíbeným dílem znovu a znovu. Ztrácet se v jeho fikčním světě, sledovat dobrodružství postav, s nimiž se identifikují. Zároveň je však třeba oslovovat diváky nové, z nejmladší generace. Navíc Hvězdným válkám vyrostla konkurence.

V minulosti měly výsadní pozici jakéhosi kmotra fantasy blockbusteru, k němuž se nikdo ani nepřiblížil. Jenže průmysl po roce 2010 nabídl úplně jiné hrací pole, v němž se podobný typ fantasy velkofilmu stal v podstatě normou: studia spojila síly s komiksovými vydavatelstvími Marvel a DC Comics a začala stavět světy na pokračování. Avengers, nikoliv Hvězdné války začali určovat pravidla hry.

Pod vlivem dalších médií, jako jsou videohry, a s nástupem seriality jako dominantním módem vyprávění se výrazně proměnila i estetika - a dětský a mladý divák, který je zvyklý na podstatně intenzivnější senzorickou stimulaci. To všechno se promítá do podoby a vyprávění Hvězdných válek, které sice mají rozpoznatelnou ikonografii světelných mečů, stormtrooperů a masek, ale v mnohém zestejněly a naplňují dobovou normu.

Primárním publikem trilogie v éře Disney je nová generace, především zmíněný dětský divák a teenageři. Pro ně se mají stát tím, čím byla původní trilogie pro generace předchozí. Třeba i proto se producenti a scenáristé drží u jednotlivých nových dílů ozkoušených půdorysů, vzestupů a pádů postav, podobných výzev. Doufají, že co fungovalo jednou, bude fungovat znovu. Zádrhel je ale v tom, že fenomén nejde naplánovat.

Fanouškovství není výsledek inženýrství vycházejícího z agresivního budování loajality a tlačení na prodeje merchandisingu. I když jsou hračky a přidružené trhy součástí Hvězdných válek od začátku, jde o míru a o to, co čemu předchází. Problém přitom nutně není s modelem. Disneymu se však ne zcela podařilo najít rovnováhu v konstruktérském přístupu, kdy se snaží recyklovat staré, co může, sloužit fanouškům, rodičům i dětem, prodávat hračky, osvěžovat mytologii - a udržovat při životě komerční kolos. U Vzestupu Skywalkera už přitom působí, jakoby nevěděl, co přesně si s Hvězdnými válkami počít. Důvěru v tomhle směru nevzbuzuje ani odvolávání a střídání režisérů, které se stalo charakteristickým rysem produkce.

Nedotažený pelmel

Disney nemůže otevřeně přiznat, že jej starší generace diváků až tak nezajímají. Je v jeho zájmu jim něco nabídnout, protože právě skalní fanoušci bývají nejvíce zainvestovaní a hlasití na sociálních sítích jako strážci autenticity. Pro ně je ve filmech přítomná neustálá rétorika vzdávání holdu starému coby čemusi, bez čeho by nové nemohlo existovat. Jim jsou určené odkazy k původní trilogii, návraty oblíbených postav, po ději rozeseté detaily, které je možné nejen uvidět, ale hlavně zapojovat do mytologie. Disney doufá, že tohle všechno vyváží nepřekvapivost a předvídatelnost zrecyklovaných zápletek a vyprávění. Že je třeba navíc divák přečte jako tajné potřesení rukou mezi těmi, „kdo vědí“.

Zároveň každý film musí nabízet nové postavy, nové hračky, nová vzrušení - a bojovat o diváckou pozornost s komiksovými adaptacemi. Disney se dokonce pokusil s filmy Rogue One a Solo rozvětvit fikční svět Hvězdných válek v duchu tzv. marvelovského univerza, kdy některé postavy mají samostatný film a linku, která se v určitých momentech protne s kolektivním příběhem.

Takový přístup otevírá vypravěčské i komerční možnosti. O něco podobného se přitom (také neúspěšně) pokusil už George Lucas s televizními filmy Dobrodružství Ewoků a Bitva o planetu Endor v polovině 80. let. Disney plánoval i samostatný film s Boba Fettem, ale nakonec od plánu po komerčním neúspěchu Sola ustoupil a místo něj energii přesměroval do kriticky i divácky pozitivně přijaté televizní série The Mandalorian.

Výsledkem v Hvězdných válkách: Vzestupu Skywalkera je tak jakýsi maximální galaktický eintopf, nedotažený pelmel starého a nového vyprávění, starých a nových planet představovaných ve světelné rychlosti, starých a nových postav, které do sebe narážejí, ale jakoby existovaly v emočně paralelních světech. Větší pozornost věnují tvůrci v zamotaném a tonálně nevyváženém filmu záplatování nejasností předchozích dílů a snaze o alespoň trochu logické završení.

Nevýhodou Hvězdných válek, s níž nemůžou producenti nic dělat, je to, že představitelé hlavních postav Han Solo, princezna Leia a Luke Skywalker, jejichž chemie je součástí kouzla původní trilogie, zestárli – Carrie Fisher během natáčení posledního dílu zemřela. Hvězdné války tak přišly o skutečnou sílu, kterou měly: postavy, s nimiž se publikum chtělo identifikovat, jejichž osud a dobrodružství je zajímaly do té míry, že se o nich dokázalo roky dohadovat.

Smrt princezny Lei je ve Vzestupu Skywalkera rychle odbytá, Han Solo se zjeví z povinnosti, aby synovi znovu udělil otcovskou radu. Zároveň Hvězdné války odcházející figury nedokázaly nahradit novými postavami, jimž by šlo skutečně fandit a které by nebyly divákům lhostejné. V práci s počítačem generovaným obrazem i se speciálními efekty není možné Hvězdným válkám vytknout téměř nic, ale emočně je to film studený a prázdný jako opuštěná Hvězda smrti.

Atrofovaná simulace

Může to znít paradoxně. Technologický pokrok posunul kinematografii k nekonečným možnostem vytváření propracovaných světů a k akci nového typu, z čehož by měly těžit právě filmy jako Hvězdné války – jenže jim do jisté míry ubližuje. Možnost schovat se za čím dál tím fantastičtější spektákl, lepší počítačové efekty a obrovský rozpočet totiž dovoluje jistou emocionální lenost u filmu, jehož kouzlo spočívalo na emocích.

Víc než promyšlená dramaturgie děje a psychologie postav podobu filmu určuje logika předvedení produkční hodnoty (production value). Tedy to, že divák za své peníze dostává opravdu hodně přitvrzené spektakulární muziky – bitvy, akci, souboje, efekty, barevnost, davy, desítky rozmanitých prostředí. Režisér J. J. Abrams splétá různé linky děje, co mu síly stačí, předvádí jeden fantastický svět za druhým, vychází vstříc požadavkům po romanci mezi titulními hrdiny…

Charakteristická je pro tuhle logiku scéna v úvodu, kdy loď uniká pronásledovatelům skákáním mezi jednotlivými světy v galaxii - a smyslem je předvést co nejvíc různých prostředí. Na jednu stranu je to dynamická a vynalézavá honička. Na druhou stranu ukázka, jak funguje náhražka za soudržný děj, jasný příběh, silné postavy a emoční impulsy.

Pokud něco charakterizuje Vzestup Skywalkera nejvíc, je to totiž audiovizuální hyper-stimulace v každém momentu a neutichající šum. Je to film na plnou rychlost. Čím je ale rychlejší, tím je prázdnější, byť tvůrci doufají, že divák rychlost a přesycení přijme jako novou emoci. Původní Hvězdné války sice mohly být vesmírná soap opera, jak se jim začalo v některých kruzích přezdívat, ale byla to soap opera, v níž nemusel robůtek nikomu napovídat, jak a co má divák cítit.

Disney tak stojí u Hvězdných válek na rozcestí. Je možné tvrdit, že pokud se Vzestupu Skywalkera bude komerčně dařit, bude korporace pokračovat dál cestou nejmenšího odporu a setrvačnosti. Disney údajně uvažuje o opuštění aktuální linky s hrdinkou, ale v závěru Vzestupu Skywalkera si nechává otevřená dvířka pro případné pokračování.

Ve hře je i úplně nový začátek s novou trilogií. Třeba s Baby Yodou, který se osvědčil v Mandalorianovi. Na dalším dílu se má každopádně podílet Kevin Feige, který dovedl k úspěchu marvelovský vesmír. Disney může doufat, že jeho snažení bude elegantnější než smutně krkolomné pokusy scenáristů připravit ve Vzestupu Skywalkera půdu pro dobrodružství nových postav.