Kronika orgasmu: proč socialistický režim zajímal výzkum sexuality

Proč ženy mají orgasmus? Jak rodit a chodit do práce? Odpovědi na tyhle a další otázky nabízí nový pořad České televize Kronika orgasmu. Osm zhruba čtvrthodinových dílů je k vidění na iVysílání. Autorky k nim přistupují z historické perspektivy socialistického Československa, které v představivosti může figurovat jako prudérní země, kde nebyl pro ideologii a schůzování na sex vůbec čas. Ale opak je pravdou - komunisty například zajímal enormně právě ženský orgasmus a socialističtí vědci byli často překvapivě progresivní, co se sexuality týče.

Název Kronika orgasmu je zároveň záměrně zavádějící. Nejde totiž zdaleka jen o vyvrcholení. Každý díl se věnuje jednomu tématu: homosexualitě, prostituci, interrupci, antikoncepci… Intimní život obyvatel socialistické země a sexualita jsou vztaženy k dobové politice státu, společnosti, stavu výzkumu, rostoucímu vlivu expertů i širším tématům, jako jsou emancipace a feminismus. Byť je série usazená téměř výhradně v minulosti státního socialismu (jen kapitola Dá se orgasmus koupit? zahrnuje 90. léta a boom prostituce), je přitom v řadě ohledů aktuální. A to i způsobem, který tvůrci nemohli předjímat. Například díl Dá se homosexualita léčit? s mezititulkem ČSSR ráj LGBT+? dostává s vraždami na Slovensku smutně nový rozměr.

Sex je náš

Série vychází primárně z knihy Kateřiny Liškové Sexual Liberation, Socialist Style: Communist Czechoslovakia and the Science of Desire, 1945–1989 (Sexuální osvobození na socialistický způsob: komunistické Československo a věda touhy) z roku 2018. Socioložka sledovala, co odhaluje sex a sexualita o tom, jak byl organizován stát a společnost během druhé poloviny 20. století. Ukazuje že, osvobození v oblasti sexu a sexuality mělo v Československu jiný rytmus než na Západě, kde je spojováno hlavně s 60. lety.

V ČSSR začalo už o dekádu dříve, kdy se stala sexualita předmětem vědeckého zájmu. Byl legalizován potrat, v roce 1961 dekriminalizována homosexualita. Vznikaly specializované ústavy a vědecké týmy. Českoslovenští sexuologové spolupracovali s kolegy ze Západu nebo se jimi nechávali inspirovat. Jako například Stanislav Kratochvíl, který na psychiatrii v Kroměříži pořádal sexuální terapie pod vlivem bádání a závěrů amerických pionýrů oboru Williama Masterse a Virginie Johnson.

Lišková (známá také ze stand-upu Duo docentky) je i jednou z hlavních expertek a expertů, kteří před kamerou vystupují. Její pohled doplňuje výzkumnice a sexuoložka Růžena Hajnová, která pracovala v týmu sexuologa Josefa Hynieho, zakladatele sexuologie v Československu, jenž dekády vedl Sexuologický ústav. Nebo staniční sestra Marie Holubářová, která pracovala se zmíněným psychiatrem Stanislavem Kratochvílem. Osobní zkušenosti z pražských gay klubů pak sdílí světoznámá fotografka Marie Jarcovjáková, jež tehdejší gay scénu zachycovala a líčí ji jako svobodnou a uvolněnou.

Vzpomíná, jak v 80. letech přijížděly do Prahy o víkendech mimopražské zájezdy a směřovaly do klubů, kde mohli být lidé na chvíli sami sebou. Silný osobní příběh nabízí transmuž, který prošel tranzicí v roce 1978. Epizoda Jak udělat z muže ženu? tak vyvrací námitku, že transsexualita je „moderní výmysl, který za starých dobrých časů nebyl“.

Jsou tu ale i další hlasy. Z dobových záběrů brojí „proti nesmyslnému feminismu amerických lesbičanek“ Josef Škvorecký, manželské rady dává psychiatr Miroslav Plzák. Ten dostává prostor v dílu o tom, jak se o sexu v ČSSR psalo a mluvilo. Jak podotýká Lišková, Plzák neměl data, ale vždy pohotově názor podložený lidovou moudrostí. A manželství pro něj byl úřad, jehož jediným smyslem bylo vychovávat děti.

Názory doplňují barvité archivní materiály, grafiky nebo ukázky z filmů, které dokreslují daná témata.  Výsledkem je osm osvětových, lehkých „lekcí“ i na malé ploše nabitých informacemi. Jejich devizou je rovněž tón: tvůrkyně se pohybují mezi erudovanou popularizací vědy a nadhledem. A zároveň tak ukazují možnou cestu, jak lze dnes dělat „osvětu“ a zaujmout.

Nic tu není ani tabu, ani senzace. Ze všeho se stává zcela normální téma a u třetího dílu už si divák ani nevzpomene, že se možná ze začátku styděl.  Pomáhá tomu i hlas Václava Neužila, který sérií jako vypravěč provází, nebo občasné potměšile vtipné momenty. Když je řeč o vynucované výhradní roli matky při výchově dětí a upozaďování otce, který měl vstoupit do života potomků až v pubertě, objevuje se dobový záběr do Klubu oživlého dřeva, kde doma absentující otcové vyřezávají v kolektivu samorosty. Jinde úryvek písně z muzikálu My Fair Lady – „máš-li kapičku pokakanýho štěstíčka“ – dokresluje pasáž o zoufale neinformovanosti ohledně antikoncepce. Nejoblíbenější metodou byla tehdy přerušovaná soulož a doufání, že to vyjde.

Jen výjimečně vyprávění ujede do terénu historické anekdoty. Jako když tuzemští sexuologové přesvědčili bavorskou společnost vyrábějící plasty, aby jim dodala speciální umělou hmotu na nitroděložní tělíska Dana. Kapitalisté slyšeli údajně až na argument, že přece nechtějí, aby se jim komunisté na východě množili. Do hry však vstupovala spíš víra v silně katolické spolkové zemi nebo ekonomické otázky přeshraniční výměny.

Klíčovým motivem je však hlavně přijetí, které běží epizodami a funguje jako měkký nástroj boje proti předsudkům. Ať už se to týká homosexuálů, transsexuálů nebo sexuálních pracovnic a pracovníků. Zmíněný transmuž například vypráví, jak to byla babička, kdo mu domluvil první návštěvu doktora k naplánované operaci změny, i jak jej přijímaly jeho sexuální partnerky, k nimž byl ohledně své identity otevřený.

Jarcovjáková zase vzpomíná na matky, které akceptovaly homosexuální orientaci svých synů. Doktoři mluví o tom, jak odmítají hovořit o homosexuálech jako o rizikové skupině v souvislosti s pohlavními nemocemi, protože rizikověji se často chovají heterosexuálové. A jinde lékařka zdůrazňuje, jak se tlačením žen do domácností plýtvá potenciálem, který daná společnost má.

Začínat nanovo

Ve svém pozitivním tónu přitom seriál vynáší do popředí i smutnou a znepokojivou zprávu. Co se týče sexuality a sexuální identity i otázek s nimi spojených, jako by každý krok dopředu hrozil vždy dvěma kroky zpět. Příkladem může být emancipace nebo zrovnoprávnění LGBT+. Od roku 1920 v Československu ženy mohly volit. Za ženskou rovnoprávnost bojovaly s dílčími úspěchy političky Františka Plamínková nebo Milada Horáková.

V 50. letech byla rovnoprávnost mezi muži a ženami na programu státní politiky. Během normalizace se ale věci znovu vrátily do rigidních kolejí mužských a ženských rolí, jejichž dozvuky jsou v Česku stále cítit v dvojím platovém ohodnocení i nízkém zastoupením žen ve vedoucích pozicích.

Registrované partnerství je sice možné v Česku od roku 2006, ale na manželství pro všechny se tu stále čeká – na rozdíl od Německa, Irska, Francie, Finska, Dánska, Portugalska nebo Španělska. Stal se z něho emotivně vyhrocený terén, kde se daří často politicky motivované demagogii.