Jak se máte? Kateř Tureček  

„Online tak trochu potlačuje svobodu vnímání. Při callech vytváříš svoji realitu tím, co za sebe umístíš nebo promítneš, čím se orámuješ. V tom se mi jako dokumentaristce špatně orientovalo,” přemýšlí režisérka Kateř Tureček o uplynulém roce a půl, kdy se jí změnily snad všechny plány. Dokumentaristka, která je právě uprostřed příprav nového filmu o manipulaci ve vztazích.

Jako v Kyjově: Je to těžký. Ten covid je fakt nejhorší - dokumentaristika je navíc ze své podstaty hodně kontaktní. Před pandemií jsem začala točit film o manipulaci ve vztazích, což celá situace pochopitelně dost zkomplikovala. Musela jsem natáčení stopnout, už jsem se úplně hroutila - učila jsem online, do školy, na terapie i na pivo s kamarády jsem chodila online. Všechny věci, které mi dávaly energii, prostě najednou skončily - vídání se s lidmi, společenské dění, zkrátka jen možnost ovládat situaci a mít ji v rukou. Vlastně jsem se cítila, jako by mi bylo znovu šestnáct a ocitla jsem se v Kyjově na jižní Moravě, kde mě definuje prostředí, spíš než abych si ho byla schopná ohnout podle sebe.

Nikdo to sám nezvládá: Nedávno jsme s Remízkem - audiovizuální platformou pro podporu biodiverzity - dělali kolektivní film. Tu organizaci založil dokumentarista Kryštof Zvolánek. Nechtěl na to být sám, což je vlastně jedno z velkých tabu filmovýho světa - nikdo v tom nechce být sám. Klasika je, že identita jedince - ego režiséra - je nejvíc podporovaná. Líbí se mi, že v Remízku je tohle velký ego rozmělněný. Stejně tak tlak. Ten je opravdu velký - pokud jdu do médií jako režisérka, musím být nejvíc najetá v konkrétním tématu, které zpracovávám. Když jsem točila trans tematiku, musela jsem všechno vědět. Když jsem točila o Maďarsku, musela jsem se prakticky stát politoložkou. Je to dost analytický přístup, který tě vlastně odvádí od vjemu a intuitivního způsobu tvoření a uměleckého přemýšlení. K tomu se v Remízku od začátku snažíme přistupovat jinak.

Umělecká podstata: Dokončuju magistra na FAMU, jsem v dílně u Martina Marečka. Přišel s cvičením v páťáku, kdy si máš napsat manifest a reflektuješ svoje studium - udělala jsem to jako bojovku, při které lidi chodili po Praze a hledali pohlednice a další artefakty. Končilo se v klubu Grid, kde jsem měla performance s tímhle manifestem - po roce a půl v covidové izolaci jsem se dostala do momentu, který dával smysl a dotkla se své umělecké podstaty. Co jsem si vytvářela několik let, mohlo se tady konečně zase projevit. To mě dost nakoplo a nastartovalo zpátky.

Zprostředkovat emoce: Ben, o němž je film Proč se cítím jako kluk?, by měl za námi brzo přijet. Mám jenom útržky komunikace, naposledy jsem za ním byla před rokem. Pro něj byla izolace během pandemie ještě daleko horší než pro nás, které máme vybudovaný nějaký kulturní a sociální kapitál. Jemu zbyl jenom internet, který se taky hodně proměnil. Nemá kontakt s lidmi, už tak byl dost odříznutý. Přístup jeho rodiny se ale po zhlédnutí filmu dost změnil. Jeho táta se rozplakal, když to viděl. Děkoval, že jsem mu zprostředkovala emoce jeho syna. Dokonce spolu pak jeli do Brna, kde ho vzal na klučičí záchody. Jenom filmy ale nestačí, aby se o podobných tématech začalo víc a běžněji mluvit.

Kdyby zvedli zadek: Bez cen pro umělce může jít jejich propagace jen přes média. Jsem dlouhodobě kritická vůči FAMU a přála bych si, aby komunikovala ven i jiný věci než to, že někdo vyhraje nějakou soutěž nebo cenu. Na té škole vznikají skvělé filmy, které ale nejspíš nikdo neuvidí. Kdyby kritici zvedli zadek, nečetli jen tiskovky o vítězích a šli se podívat na klauzury, mohli by mít štěstí. Podobně jako když Galina Kopaněva objevila a popsala novou vlnu. Je to fakt jen o tom, kdo to zvýrazní a pošle dál - není to tak, že by se chvíli něco nedělo, a pak zase chvíli dělo. Pořád se děje něco zajímavého, jen je nutné být při tom.