Deset nejlepších filmů roku 2019

Jsou roky, kdy je vybírat desítku nejlepších filmů spíš očistec než radost. Rok 2019 k nim nepatří. Ve výběru by klidně mohla být i řada dalších titulů. „Pod čarou“ se ocitly třeba Malé ženy Grety Gerwig, Uncut Gems Benny a Joshe Safdieho s Adamem Sandlerem (!) v dramatické roli nebo animovaný film I Lost My Body režiséra Jérémy Clapina.

1. Naše doba (Carlos Reygadas, 2019, Mexiko/Francie/Německo/Dánsko/Švédsko)
Volnomyšlenkářský, velkoměstský manželský pár se třemi dětmi, přesídlený na býčí ranč kdesi do mexického vnitrozemí, je přesvědčený, že může zvládnout otevřený vztah. Co zní jako východisko vcelku běžného melodramatu se pod rukama Carlose Reygadase mění ve film z jiné galaxie. V intimní, uhrančivou, rozháranou studii rozkladu jednoho partnerství.

Reygadas obsadil do hlavních rolí sebe, svoji ženu a děti na vlastním ranči. Přírodně dokumentaristické momenty splývají s domácím videem i jímavou poémou. Reygadas se pohybuje od pastvin přes vznášivé výšiny až do nitra běžícího motoru, pulsujícího jako těla v záchvěvu vášně i symbol mechanického puzení mít věci (včetně vlastní ženy) racionálně pod kontrolou. Neopakovatelně provedená úvaha o nemožnosti intelektu ovládnout emoce, o iluzi svobody bez nároků, přirozenosti, manipulaci, touze vlastnit a společenských normách.

2. Tenkrát v… Hollywoodu (Quentin Tarantino, USA)

Filmografie Quentina Tarantina může být nevyrovnaná. Nebo se nad ní dají vést – a vedou – zapálené diskuse o tom, jestli jsou lepší Gauneři či Pulp Fiction, jestli je Jackie Brown feministický nebo sexistický film, nebo zda se s Grindhouse:Auto zabiják a Nespoutaným Djangem nechal Tarantino až příliš svést vlastní „genialitou“ do čistého cinefilsko-grafomanského obžerství. Neoddiskutovatelný faktem ale je, že svým devátým – a údajně předposledním –  filmem potvrdil pozici současného nejvýraznějšího amerického (světového) autora, který jako jediný dokáže v éře superhrdinů sám stát jako režisérská hvězda za filmem-událostí.

Hollywood a moc filmového vyprávění jako témata jsou v jistém ohledu završením jeho režijního přístupu. Tarantino, který sám sebe označuje za „kulturního všežravce“, celou svou filmografií zpracovává, přetváří, hněte a recykluje v nekonečné referenční smyčce filmové dějiny a dějiny filmu – od Hollywoodu, přes Itálii, po Hongkong. V Tenkrát v… Hollywoodu přidává navíc filmovou meta-rovinu zasazením do mystického, snově přízračného Hollywoodu, který nikdy nebyl. Příběh o uhasínající hvězdě televizních westernů a jeho parťákovi-kaskadérovi slouží jako základ filmu ve filmu ve filmu ve filmu. Tenkrát v… Hollywoodu je poémou o síle vyprávění vyprávěnou s takovou lehkostí a elegancí, s jakou po slunných ulicích Los Angeles klouže Cadillac, z jehož rádia se line California Dreamin. Tarantino jako intelektuál oddaný eskapismu utíná jako zcela nesmyslné debaty o tom, jestli je hodnotnější film, který stimuluje intelekt, nebo podněcující emoce. Jestli je „hodnotnější“ film „analytický“ a „realistický“ nebo „zábavný“ a „únikový“. Film je magie, která má sílu stvořit novou realitu a přepsat dějiny. Změnit noční můru v podvratnou pohádku. Čirá slast.

3. Irčan (Martin Scorsese, USA)

Film, který tak trochu zastínily filipika sedmasedmdesátiletého Martina Scorseseho proti superhrdinským velkofilmům pod značkou komiksového Marvelu, které považuje za konec kinematografie, a odstředivá debata nad tím, jestli do svých mladších verzí digitálně upravení představitelé hlavních rolí Robert De Niro, Joe Pesci a Al Pacino působí jako rušiví gumáci nebo ne. Irčan, příběh zabijáka pro italskou mafii, který údajně sprovodil ze světa i mocnou ikonu amerických odborů a svého přítele Jimmyho Hoffu, by na jednu stranu mohl být dalším „standardním“ Scorseseho mafiánským filmem upraveným pro svět po znejišťující Rodině Sopránových, která podryla koncept mafiána-(šíleného)gentlemana a cool macho chlápka, jenž svými filmy Špinavé ulice,Mafiáni a Casino pomáhal Scorsese stvořit. Místo toho Scorsese natočil s pomocí scenáristy Schindlerova seznamu Stevena Zailliana vypravěčsky do posledního detailu promyšlený, zklidněně sebereflexivní opus, v němž vede chytrý dialog s vlastní tvorbou, filmovým odkazem, sebou samým, vírou i věčností. Nejdojemnější loňský obraz promarněného života.

4. Parazit (Bong Joon-ho, Jižní Korea)

Jihokorejský režisér Bong Joon-ho se na světové festivalové scéně pohybuje poměrně suverénně jako jedna z předních tváří jihokorejského filmu už od roku 2000 a svého debutu Pes, který štěká, nekouše. Svým následujícím snímkem Pečeť vraha – svébytnou variací na thrillery o sériových zabijácích – pak potvrdil pozici tvůrce schopného kombinovat do půvabných hybridů často zdánlivě nesourodé žánry a vytvářet tak svébytný prostor pro příběhy realistických postav, jež často slouží jako přemostění k portrétu soudobé jihokorejské společnosti. Parazit, oceněný Zlatou palmou v Cannes, pak zmíněné režisérské gesto nabízí v maximálně mainstreamové podobě. Divácky atraktivní pojetí mu dovoluje do filmu propašovat z principu anti-diváckou kritiku dopadů neoliberalismu, třídní nespravedlnosti a rozkladu solidarity. Na rozdíl od řady sociálně-kritických evropských autorů nespadá příběhem o chudé, ale vynalézavé rodině, která se infiltruje do domu boháčů, do pasti didaktického karatelství a sociálního porna. Stejně nenápadně jako se pohybuje mezi černohumornou groteskou, romancí, hororem a westernem, pokládá Bong Joon-ho nepříjemné otázky, kdo koho vlastně vykořisťuje lépe a kdo je tady parazit. S největší pravděpodobností budoucí držitel Oscara za nejlepší zahraniční film.

5. Portrét dívky v plamenech (Portrait de la jeune fille en feu, Céline Sciamma, Francie)

Už od premiéry na festivalu v Cannes, odkud si Céline Sciamma odnesla po právu cenu za scénář, patřil Portrét dívky v plamenech k tomu nejvýraznějšímu z letošní produkce. A nic se na tom nezměnilo ani na konci roku. Francouzská režisérka si svým čtvrtým celovečerním filmem řekla o místo mezi výraznými evropskými autory/autorkami. Snímek zasazený do druhé poloviny osmnáctého století sleduje zrod vztahu mezi malířkou a jejím objektem, jenž zprvu ani nechce být malován. Rozšiřuje kánon filmů o ženské emancipaci natočených režisérkami a pracujících s ženskou perspektivou. Podobně jako Piano Jane Campion (1993), které Sciama posloužilo spolu s Titanikem Jamese Camerona jako výrazná přiznaná inspirace, je i Portrét dívky v plamenech empatickou a rozjitřenou – i když v porovnání se syrovým a fyzickým Pianem značně tonálně uhlazenější – filmovou úvahou nad ženskou identitou, svobodou (svobodomyslností) a rolemi diktovanými společností. Vše rámované jako kompozičně precizní a dojemná studie rodící se lásky, která přes své nevyhnutelné krátké vzplanutí trvá věčně. Stejně jako Campion i Sciama „romantické“ téma propojila s uměleckou kreativitou jako cestou k sobě uvnitř restriktivního patriarchátu. Emancipační manifest šitý na míru současným debatám o ženách ve filmovém průmyslu. Film, který vzdorovitě vrací pohled umění jako mužské disciplíně. Nejsilnější letošní romance.

6. Maják (The Lighthouse, Robert Eggers, USA/Kanada)

„Hleď si svého. Maják je můj.“ Vizuálně jeden z nejuhrančivějších filmů roku. Krásný i se všemi plivanci, spermatem a močí. Režisér Robert Eggers a kameraman Jarin Blaschke snímají příběh o strážci majáku a jeho asistentovi uvízlých na kuse skály uprostřed rozbouřeného moře a mimo čas v klaustrofobním, téměř čtvercovém formátu a fascinující černo-bílé. Světlo a tma, paprsky lucerny protínající nekonečnou mlhu, kompozice plné závrati i zlověstných detailů odrážejí pomalý sestup do šílenství, který oba muži absolvují v postupně stále psychotičtějším a fyzičtějším klinči. Stejně jako mlha je halí neutichající soundtrack bouřících vln a tlumené sirény kolem proplouvajících lodí. Robert Pattison jako tulák s temným tajemstvím hledající pevnou půdu pod nohama je skvělým protihráčem neodolatelně nechutnému Willemu Dafoe, který se pro roli pološíleného, manipulativního, tyranského Pepka Námořníka narodil. Díky jejich chemii a místy rozkošnicky přehnaným shakespearovským výkonům překypujících námořnickým slangem a znepokojivou hrozbou drží Maják pevně po hromadě. Přestože se vypravěčsky rozpadá jako mysl postav do atmosférické skládanky. Maják je mysteriózní psycho-horor, ale i nečekaně zemitě vtipný film, podobně jako staré námořnické legendy – o pijatikách, mořských pannách, stvořeních z hlubin, duších mrtvých námořníků převtělených do racků… Portrét šíleného chlapce ve světle majáku. Ideální do dvojprogramu s Portrétem dívky v plamenech.

7. Sbohem, synu (Xiaoshuai Wang, Čína)

Generační drama rozpínající se přes několik dekád od osmdesátých let do současnosti, ve kterém se odráží lidská tragédie ztráty syna a sociální inženýrství čínské politiky jednoho dítěte. Xiaoshuai Wang empaticky proplétá intimní příběh zloby, zármutku, pocitu viny a snahy o odpuštění s epickými proměnami čínské společnosti diktovanými nejprve kulturní revolucí Mao Ce-tunga a později přechodem z komunismu na tržní ekonomiku. Pomalé tempo plné elips a časových přesmyček k sobě nepřitahuje pozornost, ale bolestivě vyzdvihuje melancholii a smutek stárnoucího manželského páru zosobňujícího „obyčejné“ poznání nahodilosti lidské existence i rány, které se časem nehojí, jen prohlubují.

8. Bolest a sláva (Dolor y gloria, Pedro Almodóvar, Španělsko)

Autobiografické portréty „velkých“ režisérů vydají na samostatný žánr. Pojí se s nimi vždy jisté riziko pompéznosti a sebezalíbení, které s sebou nese víceméně každé zpracování umělcova života neoddělitelné od úvah od role a smyslu umění. Ty bývají většinou grandiózně důležité. Ani jedno z toho ale neplatí pro film, kterým se Almodóvar ohlíží za kariérou i životními radostmi a bolestmi – psychickými i fyzickými. Roli slavného španělského režiséra Salvadora Mallo, který kvůli bolestem všeho druhu včetně deprese nemůže točit a jemuž projekce jeho filmu vrátí do života staré jizvy i lásky, svěřil režisér Antoniu Banderasovi. S ním jej pojí třicet let profesní spolupráce i přátelství. Intuitivní napojení mezi oběma muži dodává filmu zásadní emoční hloubku.

Svoji pověstnou empatii, s níž Almodóvar léta točil o nymfomankách, transvestitech, homosexuálech a incestu, namířil tentokrát na sebe. Postava režiséra se sice objevuje v řadě jeho filmů, ale tady poprvé bez výrazné stylizace, symboliky či melodramatického vypětí. Bolest a sláva není traktát o úskalích tvorby a nástrahách autorství, ale zklidněné, osobní vyznání poskládané z fragmentů vzpomínek, které se zaseknou v paměti, a dělají z nás to, co jsme. V dobrém i ve zlém.

9. Byl jsem doma, ale… (Ich war zuhause, aber…, Angela Schanelec, Německo/Srbsko)

Nejnovější snímek německé režisérky Angely Schanelec, jedné z vůdčích postav tzv. berlínské školy, rozdělil publikum už během své premiéry ne festivalu v Berlíně. Na rozdíl od jiných, plošněji přijatých filmů, má ale netradičně stylizovaně vysochaný portrét neúplné rodiny v krizi podstatně delší poločas uměleckého rozpadu. Rozpoznatelný styl Schanelec je plný elips, tajnosnubnosti, pečlivě stavěného odcizení, nelineárního střihu, promyšlené dezorientace. V Byl jsem doma, ale… pak do té míry, že snímek dokonce zatajuje i základní dějovou linku, která je pro rozpad a následné znovu sblížení matky a jejích dvou dětí zásadní. Dva roky po smrti otce třináctiletý syn umělecky založené matky na týden uteče z domova. Bez vysvětlení se vrací se zraněnou nohou. Kvůli infekci mu později musí doktoři amputovat prst u nohy. Schanelec kolem jednoduché zápletky buduje portrét samoty a blízkosti, instinktů a kulturních nánosů. Od postav stojících často bez hnutí jako sochy, modely, se odráží jedna ze základních otázek, která Schanelec v jejích filmech zajímá – pravda a lež, přirozenost prožívaného života a umělost hereckého ztvárnění, autenticita a předstírání. „Pravda se vyjeví jen tehdy, když ztratíme kontrolu“.

10. Skrytý život (A Hidden Life, Terrence Malick, USA/Německo)
Patos dokáže spolehlivě zabít emoce i celý film. Správně jej zkrotit není snadné a zlámalo si na tom vaz nepočítaně režisérů. Pro Terrence Malicka je ale patos životadárnou silou, základním výrazovým prostředkem. Skrytý život vypráví skutečný příběh Franze Jagerstattera, rakouského vesničana, katolíka, který odmítl sloužit a zabíjet během 2. světové války v Hitlerově armádě na základě své víry. Byl odsouzen k smrti a popraven v roce 1943. Zůstala po něm vdova a dvě děti. Malickovi se daří jako málokomu najít filmový ekvivalent duchovního rozměru života, morálního postoje jednotlivce a důsledku jeho činů. Je rozmáchlý, epochální, bez jediného zaváhání monumentální jako vrcholky hor, které se tyčí nad Franzovou rodnou vesnicí i jeho počáteční rodinnou idylou, kterou střídají vězení, výslechy a konec cesty. Nadčasově platná spirituální úvaha o ceně života v pravdě v totalitním režimu.