Co pochopíme na zadním sedadle. Snímek Drive My Car je křehká jízda

„Čechovův text má sílu něco s lidmi dělat – vytáhne z vás to, kým skutečně jste,“ říká postava japonského herce a divadelního režiséra Júsukeho Kanufeho v jedné ze scén filmu Drive My Car oceněného Oscarem za nejlepší neanglicky mluvený film. Mluví o klasické divadelní hře Strýček Váňa. Její existenciální tíži, pocit promarněného života a promarněného času režisér Rjúsuke Hamaguči promyšleně proplétá s životem postav svého snímku, v němž umění imituje život a život umění v té nejlepší možné podobě. Film o tom, jak skutečně přijmout druhého, aktuálně hrají i česká kina.

Drive My Car je volná adaptace krátké stejnojmenné povídky spisovatele Harumi Murakamiho z knihy Muži bez žen. Júsuke (Hidetoši Nišidžima) přijímá hostování v divadle v Hirošimě. Nastudovat má Strýčka Váňu. Nabídka přichází dva roky po náhlé smrti jeho ženy. Bývalá herečka, která si vybudovala úspěšnou scenáristickou kariéru, zemřela na krvácení do mozku. Do hrobu si s sebou vzala i tajemství, které Júsukeho trápilo, byť svoji ženu miloval a ona milovala jeho. Měla aféru s mladičkým hercem.

Není to první smrt blízkého člověka, s níž se musí vyrovnat. Před lety manželé přišli o dceru. Stále truchlící muž své emoce nedává najevo, žal přebíjí prací. Divadlo mu přidělí řidičku Misaki, která ho má vozit ze zkoušek a na zkoušky a kdekoliv po městě v jeho opečovávaném Saabu 900. Zpočátku protestuje, nechce se vzdát řízení ani svého soukromého rituálu, kdy si v autě přehrává kazetu se Strýčkem Váňou, kterou namluvila jeho žena.

Mám pustit tu kazetu?

Drive My Car patří na první pohled k filmům, kde se takzvaně nic neděje; v onom nic je ale obsaženo vše. Hamaguči zachycuje každodenní život několika postav. Střídají se jízdy autem, milování manželů, divadelní zkoušky, dlouhé dialogy, večeře s přáteli, drink se známými, cesta do hor… A celé to trvá tři hodiny. Na běžný film nadstandardní stopáž, na Hamagučiho nijak překvapivá délka. Jeho západnímu publiku možná nejznámější snímek Happy Hour (2015) trvá přes hodin pět.

Informace o čase ale nemá být podivováním se nad přehnanou délkou snímků japonského tvůrce. Vypovídá o tom, jak Hamaguči pracuje s vyprávěním – jak nechává svůj filmový čas plynout v rytmu a náladách dialogů ze Strýčka Váni a jak v něm nechává existovat své postavy, jež se někdy stávají detaily v epických celcích a někdy se stávají celkem v jednom detailu.

UDrive My Car je ještě jedna časová zvláštnost. Úvodní titulky přijdou až po čtyřiceti minutách. A znovu to není to samoúčelné umělecké pentlení, ale klíč k tomu, jak Hamaguči pracuje s Murakamiho povídkou. Má pár desítek stránek a Hamaguči si ji bere jako základ – celá se odehrává během jízdy autem. K ní přidává vlastní odbočky a vrstvy, a vzniká tak precizně promyšlený film, v němž režisér zcela neslyšně přeřazuje z jedné roviny na druhou.

Zmíněný úvod funguje jako falešný prolog. Příběh o šťastném manželském páru, který přišel o dceru, čelí zdravotním problémům partnera, ale jinak se stále miluje, je zdánlivě samostatný. Uzavřený náhlou smrtí. Hamaguči ve druhé části představuje nové postavy a nová prostředí. Byt manželů – domov – se ztrácí ze scény spolu se ženou, jak jej Júsuke opouští kvůli Hirošimě. První příběh ale jako duch a trvá v tom následujícím; manželka je sice mrtvá, zároveň neustále přítomná. Odešla a zůstala. Je obrazným i skutečným pasažérem v autě, jako hlas mluvící z kazet. Načetla všechny postavy ze Strýčka Váni – kromě titulního Váni. Toho mluví Júsuke.

Júsukeho žena neodešla, protože po ní zůstalo tajemství, které jejího manžela užírá. Ohledně milence nikdy svoji ženu nekonfrontoval. Tušil, že jej možná chce konfrontovat ona a že „můžeme si promluvit“ znamená něco podstatně zlověstnějšího. Ve snaze večerní rozhovor a s ním i verdikt co nejvíce oddálit jezdí svým autem osudové noci ulicemi města. A po návratu domů zjišťuje, že už jí nikdy nebude rozumět.

Nemožnost porozumění je také jedním z ústředních témat Drive My Car. Tím druhým jsou ti, kdo se vkrádají do našich životů a zanechávají v nich stopy, pozitivní i negativní. Stopy, s nimiž se musíme následně vyrovnat, i když jim někdy nerozumíme.

Strýček Váňa v Hirošimě

Júsuke je proslavený svébytnou režijní metodou. Inscenuje hry, kde postavy mluví různými jazyky a vzájemně si nerozumí. Strýčka Váňu inscenuje v japonštině, korejštině, mandarínštině a znakové korejštině. Občas na zkouškách mluví s herci anglicky. Jinde zní němčina. Herci, kteří si nerozumí, hrají své role v interakcích, které mají jasně daný význam. Vědí z překladu, co druhá postava říká, reagují na něco konkrétního, co však z úst jejich protějšku nikdy nezazní. Každý existuje ve svém světě a v představách o tom druhém. Spojuje je jen hra - a ve vzácném momentu se potkají.

Hamagučiho totiž zajímají role, které hrajeme. Pro druhé, stejně jako pro sebe. A které hrají druzí pro nás. „Potlesk, padající opona. Opustíme na chvíli toho, kým jsme, a pak se vrátíme. Ale já, k němuž jsme se vrátili, už nebude nikdy to samé jako já, které jsme za sebou zanechali,“ píše Murakami ve své povídce, když provádí po pocitech herce, jež se ztrácejí ve svých postavách podobně, jako se ztrácí ve svém životě.

Hamaguči tyto existenciální pocity rozvíjí prostřednictvím pečlivých studií performancí, které předvádějí jeho hrdinové, aby mohli existovat. Na podiu a pak mimo něj. Jedno s druhým se přitom překrývá jako tektonické desky. Čechov z nás dokáže vytáhnout, kým skutečně jsme. Čechov a Júsukeho život do sebe přitom vypravěčsky a s jímavou melancholií zapadají jako těla milenců tušících brzké a bolestivé odtržení.

U Júsukeho se s nemožností porozumět vkrádá i pocit promarněné existence po boku ženy, která možná nebyla tím, kým se zdála být. Nebo nebyla tím, kým si ji vysnil. A byl pak on tím, kým si myslel, že je? Zabírá čtvrt století místo někomu jinému? Metaforou existence je tu právě jízda autem. Zpočátku ryze funkční. Postupně hypnotická, blížící se meditaci, jak se auto vydává novým směrem. Vyplatí se sledovat, kdo, kdy a jak v Drive My Car řídí. Kdo přebírá volant nad příběhem. Není to jen mechanika pohybu z místa na místo jako každodenní činnost: kdo, kdy a jak jsou detaily nesoucí význam.

Júsuke chce mít všechno pod kontrolou. Jeho tvář zůstává uctivá, distingovaná, soustředěná, seriózní. Jediná slza, která mu stéká po tváři, vzešla z kapek do očí. Exmilenec jeho ženy je mu podezřelý svojí bezprostředností a emocionální otevřeností, výbušností, za niž později musí převzít zodpovědnost a zaplatit. Ale jedině když se Júsuke vzdá kontroly nad řízením a nad svým saabem a najde coby spolujezdec pohodlí na zadním sedadle, otevírá se mu cesta k sobě samému.

Jakkoliv pomalu a jakkoliv prostoupená smutkem. Přes přijetí jeho mrtvé ženy takové, jaká byla. Přes vnímání svojí mlčenlivé řidičky Misaki takové, jaká je - podobně zraněná jako on. Jediné, co umí, je řídit. Cesta k téhle dokonalosti ale byla obzvlášť traumatická, jak se ukáže. A hloubku traumatu prozradí znovu detaily, stejně jako proměnu vztahu mezi dvěma náhodnými spolujezdci životem. Kde Júsuke sedí, když ujíždějí hypnoticky osvícenými tunely směrem k naději, že jejich život bude možná o trochu míň bolet?