Malá Velká Británie se vrací. Šampiony politické nekorektnosti láká Netflix
Pokračování kultovní série může být hlavně zajímavým testem, co je dnes v komedii ještě možné
A bylo to vlastně vůbec vtipné? Stále větší množství stand-upů, komediálních seriálů, sitcomů a filmů staršího data je pod vlivem společenských proměn a posunů k větší citlivosti vůči identitě, rase nebo genderu podrobováno téhle expresivní otázce. Žádný pořad tohle nepotkalo možná víc než Malou Velkou Británii (Little Britain). Satirické skeče, v nichž se dvojice komiků Matt Lucas a David Walliams převtělovala do svérázných obyvatel Británie, vzala v roce 2003 britské a následně světové televizní obrazovky útokem. Během tří sezón se stala jedním z nejsledovanějších pořadů (finále sledovalo deset milionů Britů) a komediální klasikou, která prorostla v podobě hlášek do běžného jazyka.
O popularitě svědčí i to, že návrat Lucase a Walliamse po patnácti letech a s novým materiálem se stal největším tahákem charitativního pořadu The Big Night In, který měl zpříjemnit Britům domácí izolaci a který vysílala BBC 23. dubna. Tím ale návrat Malé Velké Británie nejspíš nekončí. Matt Lucas řekl v rozhovoru pro BBC Radio 2, že na stole je možnost oživit show pro Netflix. S tím se nabízí otázka, jestli se pořad, který byl všechno jen ne politicky korektní, může vlastně vůbec vrátit.
Malá Velká Británie, která začínala jako rozhlasová relace, byla v polovině prvního desetiletí nového milénia v podstatě televizním náboženstvím. Pořadem, jejž je bezpodmínečně nutné vidět, protože bude druhý den stoprocentně předmětem celonárodních debat. Brity fascinoval falešný antropologický dokument zachycující „jejich“ život napříč společností, která je přesvědčená, že je nejlepší na světě a vynalezla všechno od laseru po transvestity a tenis.
Dafydd, „jediný gay ve velšské vesnici“ a militantní homosexuál, se považuje za utiskovanou minoritu v hornické vsi navzdory tomu, že gay je i místní farář a staré dámy mluví o cunnilingu jako o počasí. Nymfomanka Bubbles Devere testovala svými groteskními fyzickými rozměry a nulovým studem divákovu chuť odvrátit zrak. Buranská asociální Vicky Pollard z paneláku v růžové teplákovce a s vodotryskem na hlavě přiváděla svým „Yeah but, no but, yeah but“ k šílenství učitele i sociální pracovníky. Podle výzkumu z roku 2005 se ale její charakteristická fráze stala pátou nejlepší britskou komediální hláškou všech dob. Pro komentátory se stala i symbolem toho, co je špatně se soudobou Británii, když „produkuje“ takový typ příslušníků nižší třídy.
Geniálním tahem Lucase a Walliamse bylo angažmá herce a národního pokladu Toma Bakera. Baker hrál v sedmdesátých letech dlouho seriálového Doctora Who. Převedeno na české poměry je to něco podobného, jako by se k podobné taškařici v Česku propůjčil Zdeněk Svěrák nebo Ladislav Chudík AKA primář Sova. Baker sérii dal svůj hlas coby excentrický vypravěč a komentátor, jehož absurdní repliky doplňovaly skeče. „Británie, Británie, Británie, počet obyvatel jeden milión. Počet měst 11. Průměrná výška 30. Velikost bot. Ale co vlastně je Británie? Na to budeme hledat odpověď následujících dvanáct týdnů – budeme sledovat životy obyčejných Britů. Kdo jdou? A proč?“ Bakerova přítomnost jen potvrzovala, že show je frontálním útokem na „britské“ hodnoty, i to, že tvůrcům není nic z nich svaté. Lucas a Walliams, oba brilantní komici, za své role získali národní ceny BAFTA. Americkou sezónu si od nich v roce 2006 objednala HBO. První série se stala před vánoci 2004 nejprodávanějším DVD.
Malá Velká Británie navazovala na tradici britské komedie a absurdní satiry. Nicméně i v kultuře, která je – například ve srovnání s americkou scénou – tradičně méně úslužná vůči politické korektnosti, to byla pro mnohé silná káva. Přes svoji popularitu byla Malá Velká Británie obviňována z nevkusnosti i homofobie přestože Lucas, který hrál Dafydda, je gay, stejně tak z rasismu, zesměšňování postižených, povyšování se nad příslušníky nižší třídy a humoru vystavěném na ponižování.
Legendární jsou třeba slovní i jiné útoky Marjorie z klubu lidí bojujících s nadváhou: v americké verzi třeba vyslýchá Rosie O'Donnell, jestli je tlustá, protože je lesba nebo je lesba, protože je tlustá. A rozhořčení s léty sílilo. Jak napsal letos v lednu britský deník The Independent: „Exhumovat show, která bezstarostně karikovala gaye, minority, postižené a pracující třídu, redukovala je na groteskno, se zdá být v roce 2020 jen těžko obhajitelné.“
Byla Malá Velká Británie vtipná? A je i dnes nebo příliš zestárla? Byla a je. Do velké míry. S několika ale, která k poměrně náročnému žánru patří. I Monty Pythons mají slabší kousky. Stále funguje jako sociální komentář, který – jakkoliv krutě a nemilosrdně – odhaluje předsudky, milý rasismus „jen tak mimochodem“, elitářství, pasivně agresivní laskavost i devastační dopady třídního systému.
Karikatury a stereotypy, které cirkulovaly v britské společnosti a kultuře často dovádí do důsledků. Některé skeče jsou vtipné jen svojí absurditou. Jiné sází na humor nechutností, který logicky není pro každého. Postavy a vtipy, jež zestárly hůř, jsou ty, které nebyly vtipné ani kdysi - jako nevěsta Ting Tong objednaná poštou z Thajska. U jiných – jako vyčuraný Andy Pipkin na vozíčku – není úplně jasné, z čeho si tvůrci vlastně utahovali…
Walliams a Lucas se v uplynulých letech nechali slyšet, že by dnes show dělali jinak nebo by ji možná nedělali vůbec, protože se doba změnila. „Tehdy jsme dělali krutější humor, než bych dělal dnes. Společnost se od té doby hodně posunula a také můj pohled se změnil,“ řekl Lucas v roce 2017 časopisu The Big Issue. Teď je láká Netflix, se kterým šampioni politické nekorektnosti probírají možnost návratu. Nová Malá Velká Británie tak může být hlavně zajímavým testem toho, co je dneska v komedii ještě možné a jestli už skutečně existují hranice toho, čemu se můžeme smát. Yeah but, no but…
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].