Utéct do skal a nechat temnotu, aby se vkrádala do duše

Podzimní dny vybízejí k výletům do přírody a krajina plná pískovcových skal táhnoucí se podél Labe od Děčína až do Drážďan se k tomu zdá jako stvořená. Asi nejnavštěvovanějším místem této rozlehlé oblasti je skalní formace Bastei ležící v její německé části. I v šedivé říjnové odpoledne je plná turistů, kteří na parkovišti vystupují z aut, po železných lávkách stoupají na skalní věže, ze kterých si fotí údolí Labe i pískovcové útvary vyčnívající nad špičky borovic. Poté se přesouvají na klobásu s pivem. Kdo masovému turismu neholduje, může sestoupit dolů do hlubokých roklí a kaňonů porostlých mechem a kapradím, kde je o poznání tišeji. Ale i tady je na značených stezkách překvapivě rušno navzdory tomu, že prší a teploměr ukazuje jen deset stupňů. 

Otázka, co k tomu návštěvníky vede, zní trochu úsměvně – jsme přece v Českosaském Švýcarsku, tedy v jedné z nejpopulárnějších turistických lokalit jak v Česku, tak v Německu. Ale faktem je, že chození do temných skal ještě relativně nedávno nikdo dobrovolně nepodstupoval. V 18. století se něco změnilo. Lidé do zdejších skal začali chodit, dokonce v tom našli takové zalíbení, že v nich vybudovali pěší stezky a hospody s občerstvením. Podobná proměna se ve stejnou dobu odehrála v mnoha koutech Evropy. Výlet do skal, hor nebo temného lesa už nepředstavoval děsivý, ošklivý či prostě nezajímavý zážitek, začal být naopak vyhledávaný. Stal se romantickým. A Českosaské Švýcarsko je ideálním místem k pochopení, jak a proč k téhle proměně došlo. 

Zdejší krajina totiž silně přitahovala představitele romantismu – tedy jakési „apoštoly“ nového vnímání světa a divoké přírody. Většinou to byli umělci anebo filozofové, kteří se do zdejších skal ve jménu nového hnutí vydávali pěšky na dlouhé výlety, poté o nich psali, malovali je, čímž pro ně postupně nadchli i zbytek společnosti. Jedním z nich byl i německý malíř Caspar David Friedrich (1774–1840), kterého krajina na pomezí Saska a Čech inspirovala k vytvoření možná nejznámějšího obrazu této epochy. Momentálně je k vidění v Drážďanech, kde má malíř velkou a mimořádně navštěvovanou výstavu uspořádanou k 250 letům od jeho narození. A nadšené reakce ukazují, že pohled romantiků na svět je i ve 21. století v mnohém aktuální.  

Cit místo rozumu

Najít ve výstavní síni drážďanského Albertina Friedrichův nejznámější obraz není složité, návštěvníky přitahuje mnohem více než ostatní díla. Je to jeden z obrazů, které poznáte, i když se o výtvarné umění příliš nezajímáte. V jeho středu stojí muž s vlasy rozcuchanými větrem a ze skalnatého pahorku shlíží na dramatickou scenerii, na níž z mraků vystupují zubaté pískovce a obrysy hor. Postava je k divákovi otočená zády, a můžeme se tedy jen domýšlet, co se jí při pohledu do mlhavých dálek honí hlavou.  

Obraz nazvaný Poutník nad mořem mlhy se často objevuje na přebalech knih věnovaných romantismu a skutečně působí, jako by v sobě zachycoval jeho esenci – osamělý jedinec pěšky utíká z města do přírody, kde se může nořit do svých pocitů. Zároveň z něj čiší něco, co dnes hledáme během víkendových úniků z města i my. „Je to moment reflexe člověka v přírodě: díváte se na krajinu a přemýšlíte. To je něco, s čím se každý může ztotožnit,“ uvažuje spolukurátorka výstavy Petra Kuhlmann-Hodick nad tím, proč je právě tohle dílo tak oblíbené. 

Ještě ve druhé polovině 18. století, kdy se Friedrich narodil, však nebylo putování přírodou běžné. Aristokraté a mladíci z bohatých rodin sice vyjížděli na tzv. grand tours po Evropě, ale cílem bylo poznat kulturní památky, a především kolébku evropského umění, tedy Itálii. Také křesťané se vydávali na pěší poutě, jejich cílem ale byla místa spojená s uctíváním Boha a světců, nikoli divočina.  

Skály, hory nebo divoké pralesy byly všeobecně považovány za nebezpečné, někdy i vyloženě ošklivé. „O horách se ještě v 17. století říkalo, že jsou to vředy na tváři země. A o skalách mezi lidmi panovalo přesvědčení, že je do krajiny umístil ďábel,“ říká Karel Stibral, vedoucí katedry environmentálních studií Masarykovy univerzity v Brně, který dlouhodobě zkoumá vztah lidí k přírodě. Ideálem dokonalé krajiny byla až do 18. století příroda kultivovaná člověkem, tedy pastviny, pole, parky či zahrady. 

Byla to éra klasicismu a osvícenství, která oslavovala triumf lidského rozumu nad silami živlů. Přelomové vědecké objevy slibovaly, že tajemství přírody bude co nevidět rozluštěno a její fungování popsáno pomocí fyzikálních vzorců. Vědecké objevy způsobily technologický rozmach, který vedl ke stavbě prvních průmyslových podniků ve městech, do nichž se z venkova za prací stěhovalo stále více lidí. Evropští vládci svým poddaným postupně dávali větší práva, zaváděli povinnou školní docházku, která měla zvýšit všeobecnou vzdělanost, současně omezovali moc „tmářské“ církve. Zdálo se, že lidstvo nezadržitelně spěje k pokroku.

 Ve světě plném příslibů ale jako by zároveň cosi chybělo. Lidské snažení se do té doby řídilo představou nevyzpytatelné přírody a všemocného Boha, který vede naše kroky, ale obojí jako by najednou ztratilo něco ze své tajuplnosti. Bůh zůstával stvořitelem, ale pravidla fungování světa odteď spočívala v rukou racionálně myslícího člověka. Ze života se vytrácelo tajemství. Právě z tohoto nesouladu na konci 18. století vytryskl romantismus, který se rychle rozšířil po celé Evropě. 

Leckomu se možná i po letech vybaví definice ze středoškolských učebnic: nový směr postavil proti společnosti, rozumu, poznání a pokroku jejich opak – jednotlivce, cit, touhu zakusit mysterium a tajemství. Každodenní realita spoutaná pravidly najednou působila šedivě a banálně, zatímco lidské nitro plné iracionálních pocitů skýtalo nepřeberné prostory k úniku. Jak v knize Romantismus a romantismy připomínají literární teoretici Martin Procházka a Zdeněk Hrbata, taková definice je samozřejmě zjednodušující.  

Hnutí se od sebe v Anglii, Francii nebo Německu lišilo a mělo také různé fáze, což vysvětluje i fakt, že do romantismu se vejdou tak odlišná literární díla jako báseň Máj Karla Hynka Máchy nebo hororový román Frankenstein od anglické spisovatelky Mary Shelley. V základu nicméně stálo jedno – touha po větším citovém vnímání světa oproti čistě racionálnímu pojetí. „Do značné míry šlo o transformaci Descartovy premisy ‚myslím, tedy jsem‘ v ‚cítím, tedy jsem‘,“ říká Hrbata. 

Příroda místo oltáře

Romantičtí umělci se z banální každodennosti snažili unikat různě. Jednou z cest bylo objevování tajemného středověku, pohádek i mýtů – čímž mimochodem pomohli vybudovat i mytologické podloží pro rodící se národní hnutí v mnoha koutech Evropy. Dalším oblíbeným útočištěm se pak stala právě divoká příroda. Nabízela prožitek spirituality i hlubšího spojení se světem, které moderní člověk díky osvícenskému pokroku ztrácel. 

Tohoto volání uposlechl i Caspar David Friedrich, rodák z baltského přístavního města Greifswaldu, který po studiích na sklonku 18. století přesídlil do saských Drážďan, kde poté strávil většinu života. Hlavní město Saska bylo centrem umění a ve městě působila řada malířů. Jedním z nich byl Adrian Zingg, mědirytec a malíř, který se rád vydával na výlety proti proudu Labe směrem k českým hranicím a tamní pískovcovou krajinu zachycoval na obrázcích prodávaných široké veřejnosti. Pocházel ze Švýcarska, zdejší skalnatý kraj mu připomínal jeho rodiště, a tak mu dal název Saské Švýcarsko. Z toho později vznikl název Českosaské Švýcarsko zahrnující i naši část pískovců.  

Jeho lehce sentimentální obrázky z okolí Labe z dnešního pohledu nejsou umělecky tak významné, Friedricha (a mnoho dalších) ale ovlivnily způsobem, který se vlastně tolik neliší od toho, jak dnes Instagram přivádí turisty na půvabná místa v krajině. Pod jeho vlivem začal světlovlasý mladík s pronikavým pohledem vyrážet na malířské výpravy do blízkých skal. Opakovaně navštívil i České středohoří a Krkonoše, kam se na pěší poutě vydával i nejslavnější český romantik Mácha. 

„Divočejší typy scenerií lidé začali ve větší míře oceňovat už v průběhu 18. století, romantismus ale tento zájem prudce zesílil,“ říká estetik Stibral. Už v 17. století existují záznamy o tom, že lidé chodili pěšky v Krkonoších na Sněžku, ale byli to až romantici, kdo spojil výpravu do přírody s emocionálním prožitkem, který poté vyjádřili ve svých dílech. Iracionální příroda pro ně nepředstavovala místo odpočinku jako dnes, nýbrž prostor pro hluboký duchovní a tvůrčí zážitek; pro řadu z nich dokonce přímé setkání s Bohem. Mezi takové patřil i silně nábožensky založený Friedrich.  

O tom vypovídá jeho obraz známý jako Děčínský oltář. Namaloval ho pro hraběte Thun-Hohensteina a měl zdobit modlitební místo v kapli na zámku v Děčíně. Místo typických oltářních výjevů Friedrich namaloval skalnatý vrchol hory porostlý smrky, z nichž ční kříž. Dílo vyvolalo morální paniku, článek v drážďanských novinách se pohoršoval, že se skalnatá krajina má stát prostředkem komunikace s Bohem. „Friedrich ale věřil, že Bůh k umělci mluví skrze přírodu a umělec poté tuto zkušenost lidem předá prostřednictvím svého díla,“ říká kurátorka Kuhlmann-Hodick. 

Za každého počasí

 Friedrich ctil krajinu jako boží dílo, ale to neznamená, že vytvářel její identické kopie. Dosvědčuje to i místo, kde získal inspiraci pro nejznámější obraz Poutník nad mořem mlhy. Jde o skalní formaci Kaiserkrone blízko české hranice na okraji vesnice Schöna. Když vystoupíme na velký balvan na úpatí skály, rozprostře se před námi výhled, který kdysi viděl i Friedrich. Není ale zrovna oslnivý: pole, nad nímž ční jediné skalisko.

Na Friedrichově obraze je však ornice zakrytá mlhou, což navozuje dojem, že poutník stojí nad propastí. Postava na obraze zároveň z balvanu vidí v dáli několik dalších hor a skal, které tu ve skutečnosti nejsou. Malíř je do scenerie přidal, nicméně vždy jde o přesné obrazy hor či skal, které se vyskytují jinde v okolí, mimo jiné i Růžovský vrch ležící na české straně. „Malíř nemá malovat jen to, co vidí před sebou, ale i to, co vidí uvnitř sebe,“ věřil Friedrich věrný romantickému subjektivismu. 

Zároveň věděl, že pohled dovnitř jde upřít těžko, když po lesní pěšině pochodují další lidé. Proto se po ní vydával nejraději sám, čímž se od většiny dnešních výletníků liší. „Abych mohl cítit přírodu, musím se odevzdat tomu, co mě obklopuje, splynout s oblaky a skalami, abych mohl být tím, kým jsem,“ tvrdil malíř. Tohle splynutí přitom nemuselo vždy vyústit jen v příjemné pocity, jaké si dnes vybavujeme v souvislosti se slovem romantika. Tvůrci jako Friedrich v krajině hledali a nacházeli i melancholii, ponurost či temnotu. Jeho obrazy často zachycují pusté, zasněžené krajiny při měsíci, osamělého mnicha u nočního moře, pahýly stromů, hřbitovy nebo ruiny klášterů.  

Za těmito pocity se do krajiny nořil v různých denních i nočních dobách i za každého počasí. Není doložené, že přímo ve skalách někdy i přespával, podle ředitelky galerie Albertinum Hilke Wagner je to ale pravděpodobné. Jedním z míst, kde k tomu nejspíš došlo, je hluboká rokle zvaná Uttewalder Grund zachycená na jedné z jeho skic. Zobrazuje místo, kde utržený kus skály kdysi úzkou rokli přehradil, a projít na druhou stranu lze jen skrze malý otvor na jejím dně.  

Dnes je to oblíbené místo, kudy vede turistická trasa. Když ale člověk v soutěsce zůstane chvíli sám a za zatáčkou dozní hlasy výletníků, v šeru a tichu na něj padne zvláštní tíseň. Friedrich v této rokli a jejím okolí podle svých slov jednou strávil sedm dní, aniž potkal lidskou tvář. „Nevyhnutelně, temnota se vkrádá do duše,“ napsal o zkušenosti v dopise svému příteli.  

Prostor pro pocity

Ze současného pohledu mohou romantičtí umělci působit trochu jako přepjatí rozervanci, přesto nás tento proud nepřestává ovlivňovat a v různých vlnách se pravidelně vrací. Zůstává jakýmsi protipólem rychlé moderní společnosti a chladného rozumu, k němuž se uchylujeme, ač dnes slovo romantický často navozuje spíš dojem něčeho bezbolestně půvabného. 

Pokračovateli romantiků jsou podle estetika Stibrala třeba trampové přespávající pod skalními převisy, ale také ochránci přírody. Romantismus je totiž také obdobím, kdy se objevila snaha divokou přírodu chránit. „Za romantismu u nás vznikla první přírodní rezervace, Žofínský prales. Ostatně i sám Friedrich jednou koupil malý kus půdy, aby zachránil stromy před vykácením,“ připomíná Stibral. 

Přitažlivost romantismu dokazuje i velký zájem, který Friedrichovo jubileum provází v Německu. Úvodní výstava na začátku roku, kterou pořádala hamburská Kunsthalle, zlomila návštěvnický rekord, ta letní v berlínské Národní galerii musela prodlužovat návštěvní hodiny a rovněž drážďanská, trvající až do začátku příštího roku, přitahuje davy lidí.  

Podle ředitelky Albertina publikum v nejisté době oslovuje Friedrichovo ponoření do vlastních pocitů prostřednictvím jeho uhrančivě krásných, meditativních obrazů. Zároveň mladou, ekologicky uvědomělou generaci přitahuje jeho vztah k přírodě. „Loni jsme měli spolupráci s mladými členy ekologického hnutí Fridays For Future, a když viděli Friedrichovy obrazy, ihned v nich cítili souvislost s dneškem,“ říká Hilke Wagner. 

Také podle kunsthistorika a znalce Friedrichova díla Jiřího Zemánka je vztah romantiků ke krajině z dnešního pohledu velmi aktuální. „Mnoho lidí má dnes tendenci si myslet, že jsme z přírody vydělení, ale přitom jsme její součástí, pocházíme z ní a jestli tu chceme přežít, musíme s ní žít v souladu. To romantikové věděli,“ říká Zemánek, který je kromě Friedricha také velkým obdivovatelem Máchy. Před lety s přáteli založil spolek Pilgrim, s nímž po vzoru nejznámějšího českého romantika každoročně pořádá pěší poutě z Prahy a Mělníka na Sněžku.

Absolvoval také pouť po stopách Caspara Davida Friedricha z Drážďan přes krajinu Českosaského Švýcarska do Čech. Zároveň se rád o samotě toulá například krajinou Českého středohoří, kterou milovali Mácha i Friedrich. A jeho zážitky se podobají tomu, co prožívali romantici. I pro něj je putování komunikací s krajinou a spirituálním prožitkem, jenž je podle něho člověku vlastní od pradávna a romantici ho pouze znovuobjevili:

„Když putuji sám několik dnů krajinou, jako by se ze mě postupně sloupávaly vrstvy, které mě od světa oddělují. Začínám jinak vnímat čas a otevírám se hlubšímu spojení s živoucí přírodou i se sebou samým. Když spím venku v krajině, mám úplně jiné sny než běžně doma. Mám často živý pocit, že sním sny země.“ Podle Zemánka nabízí právě hlubší spojení s přírodou v dnešní ateistické době zaměřené na konzum možnost duchovního prožitku, který člověk přirozeně potřebuje. 

Většina z nás při výletech nejspíš spojení s okolní krajinou tak intenzivně neprožívá. Když s rodinou či přáteli kráčíme po turistické značce, zpravidla nevyhledáváme spirituální zkušenost, ale spíše pohyb na čerstvém vzduchu a společný zážitek, jehož součástí je i zastávka v hospodě. Přesto jsou i hlučné skupiny turistů, které si pořizují vrcholová selfie na skalní formaci Bastei, zčásti dědici romantiků. Moderní turismus zároveň kromě romantismu stvořila řada dalších vlivů, jako byl vzestup střední třídy a existence volného času, rozvoj dopravy nebo touha pro zdravějším životním stylu. Výsledkem je paradoxně něco, čím by původní romantici jako Friedrich pohrdali a před čím naopak utíkali.

Tenhle rozpor si řada z nás uvědomuje. Jedním z mnoha lidí, kteří se v onen deštivý říjnový den na vyhlídce Bastei občerstvují u zdejšího bufetu, je i Berlíňan Alexander Lindh. Čtyřicátník pracující jako televizní scenárista sem vzal na několikadenní pěší výlet partu kamarádů, aby jim ukázal svůj milovaný kraj. Friedricha a jeho dílo dobře zná, aktuální výpravu by ho ale nenapadlo označit za romantickou. To ale neznamená, že ho něco takového nepřitahuje. Hned poté totiž dodává: „K romantice je potřeba samota, aby byl prostor pro pocity.“