Oligarchové, kteří podporovali Hitlera – a pak toho litovali

Patřil mezi nejbohatší muže světa. První velké peníze vydělal v těžkém průmyslu. A další jako mediální magnát. A v lednu 1933, výměnou za příslib politické přízně, Alfred Hugenberg zajistil Hitlerovi dostatečné množství voličů, aby z něho udělal kancléře. Ještě než se Hugenberg s Hitlerem spřáhl, jeho blízký přítel ho varoval, že toho jednou bude litovat: „Přijde noc, kdy budeš utíkat po dvoře ministerstva ve spodkách a schovávat se před zatčením.“

Moje nedávná kniha Takeover: Hitlerʼs Final Rise to Power (Převzetí: Jak Hitler dosáhl moci) je i kronikou křehkého vztahu mezi tyranem a titánem, ale moje vyprávění končí v lednu 1933. Nepopisoval jsem proto Hugenbergův další osud, a už vůbec ne katastrofické důsledky, které čekaly jiné kapitány průmyslu, jejich firmy a jejich zemi.

Ach, ten dar

Během dvacátých let a na začátku let třicátých si Hitler svou politickou značku udělal z odporu ke kapitalistům a elitám z velkofirem. Jeho Národně socialistická strana byla bojovně nationalistisch, ale také nepokrytě sozialistisch – skutečná Arbeiter-Partei, strana pracujících. Ve svém pětadvacetibodovém programu otevřeně útočil na bankéře a finančníky, když volal po „zlomení jha úroku“, a stejně tak i na průmyslníky, kteří vydělali na válečné ekonomice. Zisky měly být bez náhrady zabaveny státem a vedoucí pracovníci souzeni za zradu. Programový bod číslo 13 byl jasný: „Požadujeme znárodnění všech stávajících velkých firem.“

Během dvacátých let byznysmeni v politice sázeli na konzervativní, středové a podnikání nakloněné politiky, jako třeba na Centristickou stranu, Bavorskou lidovou stranu nebo pravicové, ale byznys protěžující Německé nacionalisty. Národním socialistům nezbylo nic jiného než spoléhat na stranické příspěvky, na členy polovojenských jednotek, kteří postávali na rozích ulic a prosili o podporu pro svou stranu, a na vstupenky na Hitlerova vystoupení. Mezi výjimky patřily některé členky nóbl společnosti – Viktoria von Dirksen, Helene Bechstein, Elsa Bruckmann – které byly Hitlerem unešené. Ale výjimkou ze všech největší byl Fritz Thyssen.

Thyssen, který se narodil do rodiny jedněch z nejmocnějších německých průmyslníků, financoval nacistické hnutí skoro od počátku. Poprvé viděl Hitlera na podzim 1923 na mítinku v jedné pivnici. „Tehdy jsem si uvědomil, jaký řečnický dar má a jak dokáže vést masy,“ vzpomínal ve svých memoárech nazvaných I Paid Hitler (Platil jsem Hitlera) z roku 1941. „Co na mě ale zapůsobilo nejvíc, byl řád, jaký na jeho mítincích panoval, skoro vojenská disciplína jeho následovníků.“ Thyssen podle vlastních odhadů poskytl straně asi jeden milion říšských marek – v přepočtu na dnešní peníze přes 120 milionů korun – a také pomohl s koupí a rekonstrukcí jednoho z mnichovských paláců, kde si nacisté zřídili své sídlo. Nejdůležitější ale bylo to, že Thyssen Hitlerovi zařídil, aby 27. ledna 1932 mohl v Düsseldorfu promluvit k dalším bohatým průmyslníkům.

„Jeho řeč na ně hluboce zapůsobila,“ řekl Thyssen, „a do pokladny národních socialistů začal těžký průmysl rychle přispívat vysokými částkami.“ Sponzorské dary, které podle střízlivých odhadů činily dva miliony říšských marek ročně, plynuly přes důvěryhodného prostředníka: Alfreda Hugenberga.

Měli skoro všechno

Hugenberg byl za první světové války ředitelem Krupp AG, velké ocelářské a zbrojařské firmy, a po ní založil Telegraphen-Union, konglomerát asi 1400 novinových titulů, které měly působit jako konzervativní protiváha k liberálnímu a prodemokratickému tisku. Hugenberg také koupil kontrolní podíl v největším filmovém studiu, a mohl tak využívat film i tisk k prosazování své krajně pravicové a protidemokratické agendy. Reportér Vossische Zeitung, předního německého centristického deníku, poznamenal, že Hugenberg je „ohromný šiřitel národněsocialistických myšlenek a skrz své noviny, knihy, magazíny a filmy je dostane k celému národu“.

Aby dosáhl svého, praktikoval Hugenberg něco, čemu říkal Katastrophen-Politik, tedy „politiku katastrofy“. Snažil se štěpit veřejné mínění a politické strany výbušnými zprávami, z nichž některé byly Fabrikationen – zcela vymyšlené články, které měly šířit zmatení a vztek. Podle jednoho z nich německá vláda zotročuje německou mládež a prodává je svým spojencům, aby splatila válečný dluh. Hugenberg počítal s tím, že když zničí politický střed, už nebude možný politický konsenzus a demokratický systém se zhroutí. Jako pravicový poslanec v Říšském sněmu prosazoval takzvaný „zákon o svobodě“, který volal po osvobození německého lidu z okovů demokracie a tíživé Versailleské smlouvy. Podle zákona by všichni, kdo ji podepsali, stejně jako všichni úředníci, kteří se podílejí na jejím plnění, měli být souzeni za vlastizradu a pověšeni. Francouzský velvyslanec v Berlíně nazval Hugenberga „jedním z nejgeniálnějších padouchů Německa“.

Hugenberg a Hitler byli oba zuřivě proti komunistům, demokracii, přistěhovalcům a nenáviděli Židy, ale jejich pokusy o politické partnerství se několikrát spektakulárně sesypaly. Problémem nebyly rozdíly v ideologii, nýbrž to, jak podobný temperament a politické ambice oba měli. Hugenberg, stejně jako Hitler, byl nepružný, tvrdohlavý a přesvědčený o své neomylnosti. Ve sporu vždy ještě přitvrdil. Hugenberg mluvil o „třetí říši“ už v roce 1919, dávno předtím, než Hitler začal v německé politice hrát nějakou roli, a viděl sám sebe jako Reichsverwesera, neboli „říšského regenta“. Jeho následovníci ho zdravili „Heil Hugenberg!“. Joseph Goebbels jednou poznamenal, že Hitler vždycky ze všech jejich vzájemných setkání odcházel rudý v obličeji a „úplně nasraný“.

Koncem ledna 1933 ale už byly jejich osudy neoddělitelně propletené. Hugenberg, který své bohatství přetavil v politickou moc, se stal vůdcem Německé národní strany lidové, jejíž hlasy v Říšském sněmu Hitler potřeboval, aby se stal kancléřem. Hitler měl možnost vytáhnout Hugenberga na politické výsluní. Jeden z Hitlerových pobočníků dynamiku jejich vztahu popsal takto: „Hugenberg měl všechno, jen ne masy; Hitler měl všechno, jen ne peníze.“

Po jednáních plných hádek se oba dohodli: Hugenberg udělá z Hitlera kancléře, a na oplátku se Hugenberg stane hlavou superministerstva, které v sobě obsáhne ministerstva hospodářství, zemědělství a výživy. Jakmile byl ve vládě, neváhal se Hugenberg míchat ho zahraniční politiky, když se mu to hodilo. Reinhold Quaatz, blízký Hugenbergův spolupracovník, popsal jeho kalkulace takto: „Hitler bude v sedle, ale bič bude držet Hugenberg.“

The New York Times byly tehdy ohromené, že Hugenberg, „arcikapitalista, který se naprosto rozcházel s hospodářským programem nacistického hnutí“, měl najednou v rukou státní finance. Hitlerova „rudá maska spadla“, ohlašoval komunistický deník Rudý prapor s tím, že „Hugenberg všechno řídí, ne Hitler!“. Týdeník Die Weltbühne novou vládu přejmenoval na „Hitler, Hugenberg a spol.“.

Pan zmatek

Samozvaný ekonomický diktátor Hugenberg se s Hitlerem předháněl v rozohňování politických oponentů i většiny veřejnosti. Z ministerstev vyhazoval úředníky ve velkém. Rušil zaměstnanecká práva. Vlastním zaměstnancům snížil mzdy o deset procent. „Skutečný boj proti nezaměstnanosti spočívá výhradně a pouze v nastartování ekonomiky a ziskového podnikání,“ psaly jedny z Hugenbergových novin v úvodníku. Tvrdil, že cílem ekonomické politiky by mělo být zachránit „to nejohroženější povolání – středostavovské obchodníky“. Hugenberg vyhlásil dočasné moratorium na exekuce, smazal dluhy, zavedl cla na ty nejdůležitější zemědělské produkty, porušil mezinárodní obchodní dohody a zvedl náklady na bydlení. „To nejde,“ stěžoval si na jednom vládním zasedání Hitler, „aby finanční náklady těchto záchranných opatření dopadly jen na ty nejchudší.“ Hugenberg opáčil: „Nechme je chvilku trpět.“ Ekonomika se propadla do chaosu. Tisk přezdíval Hugenbergovi Konfusionsrat – pan rada zmatek.

Hugenbergovi byly kousavé články v novinách jedno. Byl zvyklý na to být jednou z nejméně populárních postav ve státě. Socialistické noviny Vorwärts ho vyobrazily jako nafouklou žábu s brejličkami. Hitler mu říkal Wauwau, neboli „hafík“. I jeho nejbližší spolupracovníci mu říkali „Křeček“. Hugenberg ale žil podle zlatého pravidla: pravidla určuje ten, kdo má zlato. Když v minulosti v jeho straně zavládla nespokojenost ohledně politické otočky doprava, stěžovatele jednoduše vyhodil ze strany a platil stranu kompletně ze svého. Hitler si mohl myslet na pozici diktátora třetí říše, ale Hugenberg už hospodářským diktátorem byl.

Na konci června 1933 se Hitler snažil rozptýlit mezinárodní obavy ohledně dlouhodobých záměrů své vlády. Hugenberg proto vyrazil do Londýna na mezistátní konferenci o ekonomickém rozvoji. Všechny překvapil, včetně přítomných členů německé delegace, když představil ambiciózní plán na hospodářský růst skrz teritoriální expanzi. „V prvním kroku Německo znovu získá vládu nad svými africkými koloniemi,“ vysvětlovat Hugenberg. „Ve druhém „lidé bez prostoru“ – Volk ohne Raum – osídlí oblasti, ve kterých naše produktivní rasa vytvoří životní prostor.“ Jeho slova se objevila v titulcích všude po světě. „Říše žádá návrat afrických území,“ zněl jeden z nich v The New York Times. A podtitulek dodával: A také usiluje o nová teritoria, nejspíš v Evropě.

Hitlerův šéfdiplomat Konstantin von Neurath se snažil mírnit škody s tím, že Hugenberg vyjádřil jen svůj soukromý názor, nepopisoval vládní politiku. Hugenberg se postavil na zadní a prohlásil, že pokud jako ministr hospodářství něco oznámí, mluví za celou vládu. Zahraniční politika je jen prodloužením politiky hospodářské. Následoval zmatek a rozpaky.

Když už byli zpátky v Berlíně, Neurath na vládním zasedání trval na tom, že „jeden člen vlády nemůže jednoduše přehlížet námitky jiných“ a že Hugenberg „těmto námitkám buď nerozuměl, protože byly přirozeně podány zdvořilou formou, nebo jim nechtěl rozumět“. Hitler se snažil spor mírnit, řekl, že „to, co se stalo, už není důležité“. Hugenberg však nepovolil. Chtěl celou věc rozseknout a chtěl, aby bylo po jeho. „Bylo to mezi mnou a Hitlerem, kdo bude mít navrch,“ přiznal Hugenberg později. Navrch měl Hitler – 29. června 1933 Hugenberg rezignoval na svoji funkci.

Ať to funguje

V tu dobu už Hitler v ničem nepotřeboval ani Hugenbergovy kontakty ve světě vysokého byznysu, ani hlasy jeho poslanců v Říšském sněmu. Bankéři a průmyslníci už se hrubého a hádavého pravicového extremisty neštítili. Ochotně se k němu přidali, protože se jim hodil proti odborářským sociálním demokratům a zuřivě protikapitalistickým komunistům. Už půl roku před tímto incidentem, a tři týdny předtím, než se stal kancléřem, se Hitler potkal s bankéřem baronem Kurtem von Schröderem, a to ve Schröderově vile v módní čtvrti v Kolíně nad Rýnem. Schůzka měla skoro špionážní charakter: Hitler neplánovaně vystoupil brzy ráno z vlaku v Bonnu, ubytoval se v hotelu a rychle se nasnídal. Pak nastoupil do čekajícího auta se záclonami na zadních sklech, které ho odvezlo do Schröderovy vily, zatímco jiné, totožně vypadající prázdné auto vyrazilo opačným směrem. Ze schůzky odešel Hitler s třicetimilionovou půjčkou, která jeho hnutí zachránila před bankrotem.

Jakmile se Hitler dostal k moci, už neměl zapotřebí tajnůstky a zástěrky. V pondělí 20. února 1933 pořádal Hermann Göring, jeden ze dvou nacistických ministrů v Hitlerově kabinetu a předseda Říšského sněmu, setkání se sponzory ve své oficiální rezidenci. Blížily se totiž volby. Setkání vedl Hjalmar Schacht, uznávaný bankéř a zakladatel jedné ze středových stran, který na Hitlera sázel jako na protiváhu levici a přesvědčoval prezidenta Paula von Hindenburga, aby Hitlera kancléřem jmenoval.

Mezi dvěma tucty průmyslníků, bankéřů a byznysmenů to nejzvučnější jméno patřilo Gustavu Kruppovi von Bohlenovi, který byl díky svým zbrojovkám známý jako „kanonový král“. „To mě ohromilo,“ vzpomínal později Schacht, „protože jsem věděl, že ten samý Krupp von Bohlen před čtyřmi týdny odmítl pozvání od Fritze Thyssena na setkání průmyslníků z Porýní-Vestfálska.“

Stejně překvapivá byla i účast čtyř členů dozorčí rady obřího chemického a farmaceutického konglomerátu I.G. Farben, kteří až dosud zastávali neoblomně prodemokratické a protinacistické postoje a byli jedněmi z hlavních obhájců Výmarské republiky. (Nacisté pomlouvali podnik, který zaměstnával řadu židovských vědců, jako „mezinárodně-kapitalistickou židovskou firmu“.)

Hitler sám ohromil účastníky, když se objevil jako neohlášený čestný host. V obleku s vázankou, namísto hnědé vojácké uniformy, promlouval ke shromážděné ekonomické elitě o nebezpečí komunismu a své jmenování kancléřem označil za „velké vítězství“, které mu dávalo mandát k radikální změně. Zmínil svůj plán obnovit vojenskou sílu, nastolit totální kontrolu nad státem, zničit parlamentní systém a zničit všechny své politické oponenty silou. „Soukromé podniky nemohou v demokracii vzkvétat,“ řekl jim.

Když odešel, promluvil Schacht o nutnosti ještě víc sponzorovat stranu před blížícími se volbami. Hermann Göring doplnil, že ony volby, plánované na 5. březen, „budou určitě poslední na příštích deset let, a spíš na příštích sto let“. Nacisté získali na setkání tři miliony marek, v přepočtu necelou půlmiliardu korun.

Během následujících tří týdnů dostala Výmarská republika několik fatálních úderů, které nepřečkala: žhářský útok na Říšský sněm 27. února, během kterého samotný symbol parlamentní demokracie pohltily plameny. Volby 5. března, z nichž nacisté vyšli s mandátem k hitlerovským reformám. A přijetí „zmocňovacího zákona“, 23. března, který z Hitlera učinil ničím neomezeného diktátora. Gustav Krupp ve svém dopise Hitlerovi napsal, že „směr, kterým se politika ubírá, je zcela v souladu s přáními, která jsme já i celá dozorčí rada už dlouho chovali“.

Velké i malé německé firmy pomohly přemontovat Výmarskou republiku v třetí říši. Ferdinand Porsche navrhnul Volkswagen, „lidový vůz“. Mercedes-Benz vybavil Hitlera a jeho hlavní pobočníky opancéřovanými limuzínami. Hugo Boss navrhl černé esesácké uniformy. Krupp dodal zbraně. Miele produkovala střelivo. Allianz zajišťovala pojištění pro koncentrační tábory. J. A. Topf a synové vyrobili kremační pece. Znechucený manažer Deutsche Bank, která se účastnila vyvlastňování židovských podniků, napsal dopis svému nadřízenému: „Obávám se, že jsme se vydali na nezastřenou a dobře naplánovanou cestu ke zničení všech Židů v Německu.“

Průmyslníci, kteří Hitlerovu vládu platili a podporovali, byli nečekaně odměněni: možností využívat otrocké práce. Na začátku čtyřicátých let využíval elektronický obr Siemens AG práce více než 80 000 otroků. (Oficiální historie firmy vysvětluje, že ačkoli hlava firmy, Carl Friedrich von Siemens byl „zarytým zastáncem demokracie“ a „hnusila se mu nacistická diktatura“, musel také „zajistit blaho firmy a její existenci“.)

Firma I.G. Farben a její dceřiné společnosti v říjnu 1942 využívaly otrockou práci ve více než třiadvaceti provozech. Vězni v její osvětimské továrně v průměru nepřežili déle než čtyři měsíce. 25 000 lidí zemřelo jen při její stavbě. Firemní praktiky se rychle přizpůsobovaly politické realitě a společnosti daly vládě k dispozici všechny své technologie a lidské zdroje. Židé byli z firem vyházeni. Farmaceutická divize I.G. Farben, firma Bayer, se účastnila nacistických experimentů. Dokumenty zveřejněné po válce například dokládají, že Bayer zaplatil 170 říšských marek za 150 vězenkyň z Osvětimi. „Transport 150 žen dorazil v dobrém stavu,“ píše se v listině. „Jednoznačné výsledky ovšem k dispozici nemáme, protože zemřely během experimentů“ a „zdvořile žádáme, zda byste nám mohli poslat další skupinu žen za stejnou cenu“. Nedávná vyšetřování sice zpochybňují pravost tohoto konkrétního dokumentu, ale zapojení Bayeru do experimentů na osvětimských vězních je nezpochybnitelné.

Jiná firma spadající pod koncern I.G. Farben, Degussa, vlastnila dceřinou firmu produkující na kyanidu založený pesticid známý jako Cyklon B. Užíval se hlavně k ošetřování lodí, skladišť a vlaků – a, po roce 1942, také jako vraždící prostředek v nacistických vyhlazovacích táborech. Firemní záznamy potvrzují zásilky zhruba 56 tun Cyklonu B mezi lety 1942–1944; více než 23,8 tuny firma odeslala do Osvětimi, kde byl použit jako primární smrtící látka při vraždě více než milionu Židů.

Dvacet čtyři vysoce postavených pracovníků I.G. Farben bylo v srpnu 1947 souzeno za svou účast na nacistické agresi a zvěrstvech. Žalobce Telford Taylor ve své úvodní řeči o nich prohlásil, že byli „kouzelníci, kteří fantazie Mein Kampfu proměnili v realitu. Střežili vojenská a státní tajemství.“ Z 15 638 stránek svědeckých výpovědí a z 6348 předložených dokumentů – objednávek, zápisů a vnitrofiremních zpráv – plynulo, že tito manažeři znali přesné počty pneumatik pro letadla a nákladní vozy, přesné parametry tankových pásů, množství výbušnin stejně jako počty kanystrů s plynem Cyklon B, které firma odeslala do Osvětimi. Obhájce předsedy dozorčí rady firmy argumentoval tím, že jeho klient „neloupil, neplenil a neobchodoval s otroky“, ale byl to prostě šedesátiletý vysoce postavený manažer, který dělal to, za co jsou lidé jako on placení – vedl firmu a snažil se, aby se jí dařilo. Pokud spolupracoval s vládou, tak proto, že „se cítil osobně odpovědný za společnost“. Třiadvacet manažerů I.G. Farben bylo nakonec obžalováno z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti; třináct z nich bylo odsouzeno a šli do vězení.

Během Norimberského procesu v roce 1945 byl Gustav Krupp obviněn ze závažných válečných zločinů vedle lidí jako Göring nebo Hans Frank, ale byl příliš nemocný na to, aby se mohl soudu účastnit. Jeho syn byl postaven před soud v roce 1947. Krupp mladší byl, spolu s jedenácti firemními řediteli, obžalován ze zločinů proti lidskosti a válečných zločinů, pro účast na „vraždě, vyhlazování, zotročení, deportacích, věznění, mučení a využívání nucených prací“. Alfred Krupp údajně nikdy neprojevil žádnou lítost, a v jednom momentu řekl jednomu z lidí, kteří procesy sledovali, že „my Kruppové jsme se nikdy moc nestarali o politické myšlenky. Jen jsme chtěli systém, který dobře funguje a který nám nebude překážet v práci. Politika nás nezajímá.“

Neposkvrněn

A co Alfred Hugenberg? Na rozdíl od jiných Hitlerových podnikatelských podporovatelů jako Fritz Thyssen nebo Hjalmar Schacht (kteří oba skončili v koncentračním táboře, když začali Hitlerovi překážet) vyvázl Hugenberg lehko. Stáhl se na své rozlehlé panství Rohbraken v bývalém německém knížectví Lippe, kde žil jako místní regent, zatímco se jeho impérium postupně rozpadalo.

Německou nacionální stranu úřady rozpustily hned poté, co Hugenberg opustil vládu v červnu 1933. V prosinci toho roku převzalo firmu Telegraphen-Union ministerstvo propagandy a včlenilo ji do nově vytvořeného Německého úřadu pro zpravodajství. Hugenbergovo nakladatelství Scherl Verlag v roce 1943 koupilo nacistické nakladatelství Eher Verlag. Na konci války byl vyobcovaný vládní ministr a vyvlastněný mediální magnát sice bezmocný, ale pořád vzpurný.

Osmadvacátého září 1946 ho zatkla britská vojenská policie. Byl zadržován pět měsíců a jeho majetek byl zmrazen. Po formálním jednání byl Hugenberg uznán takzvaným „přívržencem“ – což byla nejnižší míra viny mezi nacistickými komplici – protože opustil svůj ministerský post v prvních měsících Hitlerova režimu a nikdy nebyl členem nacistické strany. S neotřesenou troufalostí se vzpíral i tomuto malému obvinění. Přišel o většinu svého podnikání, a považoval se proto za oběť, nikoli za součást nacistického režimu. Proti rozhodnutí se odvolal a vyhrál. Byl uznán „neposkvrněným“, a dostal se proto zpět ke svému majetku. Ani jednou se nekál a veřejně odmítal byť jen náznak, že by mohl nést vinu za Hitlerovo řádění.

Jednatřicátého ledna 1933 bylo úterý, a ráno, ani ne dvacet čtyři hodin poté, co dostal Hitlera na kancléřský post, prý mluvil s Carlem Friedrichem Goerdelerem, také konzervativcem, který byl starostou Lipska. „Právě jsem udělal největší hloupost svého života,“ řekl mu prý, „dal jsem se do kupy s největším demagogem, jakého dějiny poznaly.“