Po dlouhé době má šanci projít Zemanův kandidát na ústavního soudce

Ústavně-právní výbor Senátu v úterý projednával návrh prezidenta Miloše Zemana na jmenování Jana Svatoně ústavním soudcem. Na Ústavním soudu je nyní čtrnáct soudců a jedno místo je nenaplněné už od konce roku 2021, kdy byla Kateřina Šimáčková nominována na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.  Nejprve to vypadalo, že po neúspěšném návrhu advokáta Petra Poledníka, který v Senátu dostal pouze pět hlasů, už Zeman další jméno nenavrhne. Potvrzovaly to i výroky ministra spravedlnosti Pavla Blažka o tom, že odcházející hlava státu kvůli rozložení sil v Senátu nechce riskovat další neúspěch. Nicméně Zeman na konci minulého roku přišel právě se jménem Jana Svatoně (70) a jeho nominaci nelze čistě z odborných hledisek příliš rozporovat.

Jedná se o bývalého děkana právnické fakulty v Brně a celoživotního vysokoškolského učitele se specializací na ústavního a správní právo, státovědu a politologii. Několikrát vedl katedru ústavního práva a politologii v Brně, v jejímž čele naposled skončil v roce 2021. Zároveň působil či působí jako asistent třech ústavních soudců – Jiřího Malenovského a Vojena Güttlera, nyní je už deset let asistentem Vladimíra Sládečka.  I proto představení kandidáta mezi senátory z ústavně-právního výboru probíhalo spíše v poklidu; dopředu bylo jasné, že jeho jméno spíše projde. Hlavní otázka směřovala k věku kandidáta, který by měl na Ústavní soud usednout na dalších deset let.

Přesto nakonec Svatoň čelil i řadě otázek, které nejprve začala pokládat čerstvá senátorka a advokátka Daniela Kovářová. Ta se mimo jiné ptala, jak se dívá na zavedení manželství pro stejnopohlavní páry nebo ústavní úpravy práva nosit zbraň. „Co říkáte na snahy o zpřesnění ústavy kvůli tomu, aby se ústava ubránila některým skupinám sociálních inženýrů měnit společnost inženýrským způsobem? Jak byste se tvářil na snahu rozšířit ústavu o právo platit v hotovosti, nosit zbraň a manželství už ne jako sňatku muže a ženy?“ dotazovala se konkrétně. Poté ještě bez upřesnění dodala, že ústava může být „obranou před tlakem EU na přechod k jiným hodnotám“.

Svatoň odpovídal konkrétně na jednotlivé body v otázce, na obecné poznámky Kovářové o sociálním inženýrství nebo o vnucování hodnot nereagoval. Podle jeho názoru není nutné zakotvit ochranu nošení zbraně do ústavy, protože současná zákonná úprava je dostačující. To platí také u práva na hotovost, přijde mu zbytečné něco takového dávat na ústavní úroveň. Naopak u manželství, které by podle jednoho z poslaneckých návrhů brzy nemuselo být vyhrazeno pouze pro muže a ženy, není Svatoň proti rozšíření pro stejnopohlavní sňatky. „Myslím, že společenský vývoj pokročil tak daleko, že diferencovat mezi stejnopohlavními či bisexuálními vztahy mezi partnery je už překonáno. Nevidím důvod, proč zde odlišovat, obě formy sňatky by měly mít stejná práva i povinnosti ve vztahu,“ řekl s tím, že jinou otázkou je, jak sňatek mezi stejnopohlavními páry nazývat - což ovšem považuje za politické, nikoliv právní rozhodnutí.

Senátoři v ústavně-právním výboru, zejména senátor Zdeněk Hraba, se také zajímali o názor Jana Svatoně na vztah mezi evropským právem a tuzemským ústavním právem. Nejedná se vůbec o teoretickou otázku: například polský Ústavní soud a tamní vláda, se kterou Evropská unie od roku 2017 vede řízení pro porušení principů právního státu, odmítá respektovat některá rozhodnutí orgánů Evropské unie s tím, že polská ústava je nadřazená základním principům sedmadvacítky vyplývajících ze zakládajících smluv.

Svatoň zvolil přístup, který je v české akademické obci většinový – odkázal na nálezy Ústavního soudu k Lisabonské smlouvě, které říkají, že přenos některých kompetencí České republiky na orgány EU je možný za zachování základních principů demokratického právního státu a tento přenos pravomocí neznamená, že Česká republika o vlastní svrchovanost přišla. „Ústavní soud konstatuje, že dnes hovořit o suverenitě jako úplné nezávislosti z 19. nebo 20. století prakticky nelze. Žádný stát není a ani nemůže být nezávislý,“ prohlásil Svatoň s odkazem na úmluvy o lidských právech, které jsou vyznávány v rámci evropského prostoru včetně Česka.

I další senátory nakonec zajímalo, jestli by kandidát na ústavního soudce uvítal změny ústavy a konkrétně jaké. Svatoň vysvětlil, že by bylo vhodné zakotvit v ústavě institut veřejného ochránce práv, jehož úprava se zatím nachází pouze v zákoně. „Ale nejsem příznivcem dopisování konkrétních lhůt, například u jmenování ministra prezidentem. V reálném světě některé pojmy jako bezodkladně mají svůj význam a úzus. A poté třeba z čistě politických důvodů nejsou dodržovány. To ale nevidím jako důvod pro zásadnější změnu ústavy,“ uzavřel rozpravu Jan Svatoň.

Po tajném hlasování pak podpořilo Jana Svatoně na ústavního soudce všech osm z osmi přítomných senátorů a senátorek a ústavně-právní výbor doporučil svým kolegům, aby ho při hlasování pléna podpořili. K tomu, aby se Svatoň stal ústavním soudcem, musí získat alespoň nadpoloviční většinu přítomných senátorů na jedné z nadcházejících schůzí Senátu.

Zpovídání kandidáta na ústavního soudce zároveň ukázalo ještě jeden aspekt, který se však netýkal Jana Svatoně, ale dotazujících se senátorů. Jejich otázky mířily na Svatoně spíše jako na experta na ústavní právo či politika než na budoucího ústavního soudce. Přítomní senátoři a senátorky se nezajímali, jestli jsou tu podle něj případy, které by Ústavní soud neměl rozhodovat, ačkoliv sám zmínil, že ÚS by neměl rozhodovat vše. Nedoptávali se ani na Svatoňův názor na zásadní rozhodnutí Ústavního soudu z minulosti - a nebyli se schopní doptávat ani na konkrétní příklady, co kandidát myslí často obecnými formulacemi.

A ještě mnohem zásadnější věc: nikdo z přítomných se nezeptal, jak Svatoň vnímá postavení a roli Ústavního soudu v politickém systému, a jak by se do tohoto přemýšlení promítaly jeho názory na politicky, právně a společensky důležitá témata.