Netanjahuův útok na soudnictví dostal Izrael do situace, v níž neexistují dobrá řešení

Letos v létě jsem strávila několik dní v Izraeli. Lidé, s nimiž jsem tam hovořila, se obávali o budoucnost země. V tu chvíli se ještě nebáli terorismu, Gazy nebo Hamásu. Měli strach z něčeho jiného: ze vzniku nedemokratického Izraele, de facto autokracie. V lednu představil premiér Benjamin Netanjahu spolu se svým ministrem spravedlnosti balík soudních „reforem“, které by, pokud jsou vnímány jako celek, umožnily koaliční vládě proměnit izraelské soudní instituce tak, aby to pro ni bylo výhodné.

Motivy ministrů byly nejrůznější. Netanjahu čelí soudnímu sporu kvůli korupci a doufal tedy, že neskončí ve vězení. Někteří jeho koaliční partneři chtěli, aby soudy přestaly mařit jejich snahy budovat nové izraelské osady na Západním břehu, jiní doufali v udržení výjimek z vojenské služby pro členy svých ortodoxních náboženských komunit. A všichni měli zájem udržet se za každou cenu u moci, bez překážek, jež by jim mohly klást do cesty nezávislé soudy.

Obyvatelé Izraele na protest zorganizovali rozsáhlé hnutí schopné organizovat dlouhé protestní pochody a masivní víkendové demonstrace, jež se ve velkých i menších městech po celé zemi konaly vždy každou sobotu večer. Jejich intenzita na rozdíl od podobných protestů v jiných zemích časem nepolevovala. Naopak, protesty trvaly díky podpoře technologických firem, jež tvoří nejdynamičtější odvětví izraelské ekonomiky, i díky dobře organizovaným týmům z akademického prostředí a z řad armádních rezervistů mnoho měsíců. Některé navrhované změny se jim skutečně podařilo zastavit. Chtěla jsem úspěch protestního hnutí pochopit, a proto jsem se scházela s manažery technologických společností, s armádními rezervisty, se studenty a také s jednou slavnou jadernou fyzičkou, kteří se všichni na organizování demonstrací podíleli. 

Hrozba pro všechny

Nahrávky rozhovorů jsem si znovu pouštěla po překvapivém útoku Hamásu na jihu Izraele na počátku října. Téměř ve všech zaznívalo varování, kterému jsem dříve nevěnovala pozornost. Když jsem se respondentů ptala, proč obětovali svůj čas a připojili se k protestnímu hnutí, zdůvodňovali to obavami, že Izrael přestane být demokratický, a navíc že se promění v zemi, kterou už nebudou poznávat a v níž se oni ani jejich rodina nebudou cítit vítáni. A mluvili o ještě hlubších obavách, totiž že Izrael úplně přestane existovat. Hluboké, emocionální spory v izraelské politice – spory, jež mají náboženskou a kulturní povahu, ale které také záměrně a ze zištných důvodů podněcují Netanjahu a jeho poličtí spojenci – nebyly pouze problémem liberálních a sekulárních Izraelců. Lidé, s nimž jsem hovořila, věřili, že polarizace je existenciální hrozbou pro všechny.