Může něco zastavit Kamalu Harris?

Tak pro tohle jsem si přijel až sem, blesklo mi hlavou, když jsem si pozorněji prohlédl zašedlou knížečku, kterou mi kdosi vtiskl do dlaně. Od chvíle, kdy jsem vystoupil na zastávce příměstského vlaku Ashland, uplynulo jen pár vteřin. V centru amerického Chicaga duněla arabská hudba a nad hlavami lidí se třepotaly vlajky. Bylo poledne 19. srpna a velkoměstský vzduch houstl automobilovými zplodinami a stoupajícím vedrem. Lidé, obvykle – ale nikoli výlučně – mladších ročníků, měli zhusta na obličejích roušky nebo šátky, někteří nesli obrovské megafony. Na titulní straně sešitku v mé ruce se skvěl tučným písmem vyvedený nápis Komunistický manifest.

Barevné i kontroverzní světy jsem nicméně mohl očekávat předem: v Chicagu se právě rozjížděl nominační sjezd Demokratické strany. Ten měl minimálně dvě tváře. V kongresovém centru, pár stovek metrů od zmíněné stanice, se za hradbou neproniknutelných bezpečnostních opatření odehrávala pestrá a překvapivě veselá korunovace současné viceprezidentky Kamaly Harris, která převzala zhruba před měsícem volební žezlo od zjevně chřadnoucího prezidenta Joea Bidena.

Původní obavy, že se kvůli tomu nominační sjezd promění v divoký střet nejrůznějších demokratických frakcí peroucích se o Bidenovo následnictví, se pak nepotvrdil. Naopak, místo toho nastalo něco, co vypadá v tuto chvíli jako malý politický zázrak znovuzrození. Jestliže měli demokraté ještě před pár týdny náladu připomínající duševní rozpoložení rezignovaného odsouzence kráčejícího před popravčí četu, teď, poté co se kormidla chopila Kamala Harris, jako by potáhli z jointu legalizovaného cannabisu. 

„Podobné nadšení jsem necítila od mítinků Baracka Obamy,“ řekla nám o den později v nabitém sále multifunkční haly Fiserv Forum ve wisconsinském Milwaukee žena, která tam spolu s dalšími 15 tisíc obyvateli amerického Středozápadu čekala na začátek megamítinku čerstvě korunované Kamaly Harris. Po střechu našlapaná aréna se během mnoha hodin čekání nepřetržitě vlnila v hřejivém bratrství a především sesterství, protože poměr mužů a žen tu byl odhadem tak jedna ku dvěma. Lidé tančili, blikali elektrickými náramky, měli se rádi a především čekali – čekali, až se Kamala Harris konečně vynoří na nasvíceném pódiu táhnoucím se napříč arénou, a oni budou moci naživo a hlavně společně zplna hrdla explodovat v návalu nadšení, které cítí v posledních týdnech.

Nadšení, které však rozhodně necítí rozzlobení lidé u stanice Ashland. Ti v chicagském Union Parku protestují proti politice americké vlády – tedy vlády vedené demokraty – na Blízkém východě. Tady se skanduje proti umírání v Gaze, proti další finanční podpoře izraelské vlády. A radost se tu hledá jen stěží.

Prostředník

Vlastně tady spíš návštěvník snadno narazí na slzy. „Znám rodinu v Minnesotě, která během jediného útoku přišla o 47 příbuzných v Gaze,“ vypráví padesátník, jenž se představuje jako Kevin al Diúwaik. V Americe žije už třicet let, je tu zjevně spokojen a jako typický přistěhovalec vždycky volil demokraty. To se nebude opakovat, vláda Joea Bidena podle něj nehne prstem pro obléhané Palestince v Gaze, a tím zradila nejzákladnější principy humanity. „Proč mají naše děti menší cenu než vaše?“ ptá se zjevně dojatý muž a říká, že pokud Kamala Harris něco neudělá – nezařídí okamžité příměří, nevyhlásí embargo na dodávky zbraní Izraeli –, bude volit Donalda Trumpa. Nebude však Trump k problému Gazy přistupovat minimálně podobně jako stávající demokratický establishment? namítáme. „To je jedno, ty dva miliony lidí už stejně přišly o život, žádná americká vláda se jich nezastane,“ odpovídá Kevin. Trump je pro něj „piece of shit“, tedy „kus lejna“, ale demokraté jsou zrádci, kteří se k lidem jako on obrátili zády. A tak jim alespoň prostřednictvím svého hlasu ukáže pomyslný zdvižený prostředník.

To může a nemusí být důležité. Komunita amerických Arabů je disproporčně více než jinde zastoupena v amerických státech, v nichž se volby skutečně rozhodnou, především v Michiganu, kam je to odsud z Chicaga vlastně kousek a odkud se rekrutuje spousta demonstrantů v parku. V minulých volbách získal Joe Biden Michigan o pouhých 20 tisíc hlasů. O tom, zda je arabská komunita dostatečně silná a dostatečně naštvaná na to, aby neúčastí u voleb nebo rovnou dezercí k Trumpovi dokázala výsledek zvrátit, se vedou v tuto chvíli spory, protože průzkumy se rychle mění a situace je nejasná. O tom, že výsledek bude nakonec těsný, však pochybuje málokdo. A to dává dění v chicagském městském parku mimořádnou důležitost.

V emotivním několikatisícovém davu demonstrantů je nicméně těžké odhadnout, nakolik jsou Kevinovy předvolební výhrůžky reprezentativní. V parku se shromáždili lidé s nejrůznějšími názory, radikálními i docela umírněnými. Vedle militantních bojovníků za svobodu Palestiny vzývajících intifádu jsou tu zároveň američtí Židé, kteří nechtějí, aby byla Netanjahuova vláda podporována jejich jménem, a když se průvod vydá na pochod, kráčí v jeho čele představitelé ortodoxní židovské komunity vedle typické palestinské matky dávající volný průchod svému žalu.

Freedom!

Žal je zase naopak to poslední, na co byste narazili v paralelním světě běžných, méně vyhraněných demokratů, kteří se v úterý sešli na již zmíněném mítinku v Milwaukee, zhruba dvě hodiny jízdy od Union Parku. I nekonečné čekání tady působilo radostně: lidi se jednoduše strašně těšili a bylo to na nich znát.

Fronty na mítink se táhly stovky metrů už ve dvě odpoledne, přičemž bylo jasné, že na „Kamalu“ dojde tak nejdříve v osm, spíše ale v devět, až se v Chicagu spočítají všechny hlasy delegátů a Harris a její viceprezidentský kandidát Tim Walz budou moci v přímém přenosu poděkovat za důvěru právě odsud, ponořeni do nadšeného davu.

Dramaturgicky to byl to velmi chytrý tah, Wisconsin je jedním z již zmíněných klíčových států a demokratické špičky tak zvládly být vlastně na dvou klíčových místech najednou. A byl to také vtipný, trochu přidrzlý dloubanec do Donalda Trumpa, který ve stejné hale pořádal před měsícem svůj vlastní nominační sjezd, v pochmurné atmosféře krátce po pokusu o atentát v Pensylvánii.

Atmosféra těch dvou událostí skutečně nemohla být odlišnější. Demokraté v posledních týdnech nejen vyměnili lídra za lídryni, ale prošli také zásadní emociální i energetickou proměnou. Jako mávnutím proutku je najednou na této straně politické bariéry pryč éra stárnoucích naštvaných mužů. Nový střední proud se rozhodl na nic už nevzpomínat, všudypřítomnou žluč odmávnout jako obnošené šaty a hledět vpřed.

Mnohé změny bylo možné snadno rozpoznat a popsat. Noví demokraté pod vedením Kamaly Harris například do svého slovníku znovu adoptovali slovo freedom, tedy svobodu. Na mítinku v Milwaukee viselo toto slovo úplně všude, skvělo se velkými písmeny před halou i v ní, diváci ho dostali na cedulích, kterými mohli mávat. Svobodu si přitom dlouhá léta uzurpovali do svých projevů republikáni, zatímco demokraté měli až dosud tendenci mluvit spíše o právech, což ovšem zavání nárokovostí.

Právo na sňatky gayů a leseb teď vystřídala „svoboda milovat, koho se vám zachce“. Právo na potrat se proměnilo ve „svobodu vlastní volby“. „Republikáni nejsou pro svobodu, když říkají dětem, jaké knihy smějí číst,“ hřímal během svého projevu třeba pensylvánský guvernér Josh Shapiro – a stejnou, zjevně dohodnutou větu opakoval i viceprezidentský kandidát Tim Walz a další. Boj za omezení střelných zbraní je teď líčen jako „svoboda od ozbrojeného násilí“.

Demokraté se navíc začali zásadně vymezovat vůči návratu do minulosti. Zatímco Trumpovo hnutí stojí na nostalgii a chce se neustále někam ohlížet, například do období první vlády Donalda Trumpa, do bájných časů dobře placených manuálních prací před začátkem globalizace nebo třeba i do 18. století, demokraté na svých mítincích opakovaně a masově skandují „We are not going back!“, nebudeme či nechceme se vracet.

Poselství má více významů, potenciální voliči Kamaly Harris se nechtějí vracet k vládě Trumpa, nechtějí se ale také vracet do éry, kdy měli různí členové jejich volební koalice, tedy ženy, sexuální nebo etnické menšiny, méně práv (tedy vlastně svobod) než nyní. Demokraty zajímá přítomnost a hledí do budoucnosti, která bude podle jejich očekávání ještě volnější a barevnější než dnes.

Poslední zásadní rys je právě radost. Slovo „joy“ padá v každém projevu, celá stylistika mítinků a kongresu se snaží být co nejvíce radostná, veselá, odlehčená, zábavná, barevná a optimistická. Nominační sjezd v Chicagu i mítink v Milwaukee demokraté často spíše protančili, než proseděli. Sčítání hlasů byla spíše kabaretní show (neuvěřitelný rozdíl ve srovnání s prkenným sčítáním konkurenčních republikánů se stal rychle hitem sítě X) a hodiny před příchodem Harris do sálu v Milwaukee dokázala místní dýdžejka proměnit v něco, co se dost podobalo víkendovému mejdanu.

Propast

Nově objevená radost má ale svou odvrácenou tvář. Strana, jež na poslední chvíli změnila kandidáta, prochází proměnou a nemá moc času na řešení skutečného programu. Mezi demonstranty v parku, se kterými jsme mluvili v pondělí, a nadšenými stoupenci Kamaly Harris, s nimiž jsme protančili čekání v Milwaukee o den později, zeje v tuto chvíli velká emocionální propast. Na jedné straně úlevná naděje a touha po cestě vpřed,  i když pouze vágně formulovaná, na druhé straně chmury a temná mračna. 

V milwaukeeské aréně se požadavky propalestinských demonstrantů zdály být téměř nepatřičné, a to nejen kvůli věcnému obsahu, ale svou náladou a tísnivou naléhavostí. Když se ukázalo, že si malá skupinka propalestinských aktivistů našla cestu do sálu a začala během klíčového projevu Kamaly Harris skandovat a rozvíjet transparent, okolostojící pořadatelé i fanoušci Kamaly ji rychle zpacifikovali a v podstatě odvlekli ze sálu. Incident přitom nepůsobil ani tak jako střet různých postojů, ale spíše jako reakce lidí, kterým přišel fanatický soused zkazit večírek. 

Což úplně neznamená, že Kamala Harris a lidé okolo ní situaci nevnímají a nečtou. Ve svém prvním projevu oficiální prezidentské kandidátky byla možná Kamala Harris mlhavá, co se týče ekonomických plánů, ale třeba v otázce zahraničněpolitického spojenectví a pokračování podpory Ukrajině zněla jednoznačně. V otázce Gazy pak podpořila právo Izraele na sebeobranu, odsoudila masakr Hamásu a potvrdila, že nikdy nedopustí, aby měl židovský stát nouzi o zbraně. Zároveň ale přesvědčivě popsala vlastní zděšení z humanitární situace v Gaze a dala najevo, že bude tlačit Netanjahuovu vládu k dohodě o zajatcích a vyhlášení příměří. 

Kevinovi z parku na zastávce Ashland a mnohým dalším demonstrantům to stačit nebude, jiné ale možná potěší, že jejich pobouření a nesouhlas demokratická kandidátka vnímá. Do voleb zbývá dva a půl měsíce, všechno je otevřené a výsledek bude pravděpodobně velmi těsný. Demokraté nicméně v Chicagu předvedli radostný výkon a vykročili velmi dobře. Podle zlostných reakcí republikánů se zároveň dá tušit, že v táboře Donalda Trumpa naopak skvělá nálada v tuto chvíli nepanuje.