Být Finem je úděl. NATO by se rozšířilo o zemi, která bere bezpečnost velmi vážně

Když se řekne Finsko, mnohým se možná jako první vybaví fakt, že již dlouhá léta jde podle průzkumů o nejšťastnější zemi na světě. I letos v březnu se Finsko už popáté v řadě umístilo na prvním místě žebříčku sestavovaného World Happiness Report, publikací vydávanou OSN. V posledních týdnech si však svět připomíná, že Finové jsou nejenom šťastný, ale také odolný národ.

S finskou přihláškou do NATO - kterou do bruselského sídla aliance země doručila společně se svým jen o trochu méně šťastným sousedem (Švédsko skončilo v letošním žebříčku druhé) - se do centra pozornosti dostala také otázka finské vojenské připravenosti. A časté komentáře, že Finsko bude pro alianci přínosem, pokud se tedy podaří překonat odpor Turecka, které zatím vstup severských zemí  blokuje, v tomto případě nejsou pouhou frází.

Byli jsme vždy opatrní

Dobře známý je příběh o finském boji proti sovětské agresi během Zimní války v letech 1939–1940. Za studené války pak země zvládla vybalancovat neutralitu a nezávislost na Sovětském svazu - i díky tomu, že se nikdy nestala členem ani NATO, ani Varšavské smlouvy. Tuto pozici Finsko sdílelo se Švédskem, naopak další dvě severské země, Norsko a Dánsko, do NATO vstoupily.

Finská neutralita v praxi znamenala i velmi opatrné našlapování kolem Sovětského svazu. V zemi například nevycházely některé antisovětské filmy nebo knihy, třeba Solženicynovo Souostroví Gulag v roce 1974 nejprve finský nakladatel odmítl vydat kvůli politické citlivosti (následující rok ho do země dovezl švédský nakladatel, jak tehdy popsaly New York Times).

Historické zkušenosti se na druhé straně promítly i do toho, že na rozdíl od jiných zemí Finsko ani po pádu železné opony z důrazu na bezpečnostní připravenost neslevilo. „Prošli jsme si mnoha nelehkými situacemi. Nezapomněli jsme je, jsou v naší DNA. Proto jsme byli vždy velmi opatrní, abychom si udrželi naši odolnost,“ uvedl pro deník Financial Times finský prezident Sauli Niinisto.

Je pravda, že Finsko - jako prakticky všechny evropské země i USA - od konce studené války snížilo výdaje na zbrojení. Zatímco ke konci 80. let vydávalo na zbrojení 1,6 procenta HDP, v roce 2001 to již bylo pouze 1,1 procenta, píší finští experti Heljä Ossa a Tommi Koivula na webu War on the Rocks. Jak ale oba připomínají, Finsku se dařilo armádu modernizovat i v letech, kdy na obranu mělo méně peněz.

Loni oznámilo, že nakoupí 64 amerických stíhaček F-35, strojů považovaných za nejlepší a nejmodernější na světě. Země má také například jedno z nejsilnějších a největších dělostřelectev v Evropě. Letošní finský obranný rozpočet je navíc 5,1 miliardy eur, tedy už 1,9 procenta HDP, přičemž v příštích dvou letech má vzrůst až na 2,3 procenta HDP - prostředky na další modernizaci tak Finsko bude mít.

A zapomínat nelze ani na civilní připravenost. Finové jsou například schopní v rozmezí několika desítek hodin přesunout klíčové úřady i průmysl do podzemí. Všechny budovy nad určitou výšku mají zákonnou povinnost mít pod sebou bunkr. „Helsinky jsou jako švýcarský sýr,“ uvedl pro Financial Times bývalý šéf obrany země Jarmo Lindberg.

Zabíjet a omezovat akceschopnost

Kromě techniky ale Finsko vsadilo ještě na jednu kartu - na lidi. I po konci studené války na rozdíl od jiných zemí nezrušilo povinnou vojenskou službu a podle tamní ústavy musí každý schopný muž někdy ve věku 18–28 let odejít na vojnu (ženy mohou sloužit dobrovolně). Tam stráví buď 6, 9 nebo 12 měsíců podle toho, na jakou roli se připravují, a po zbytek dospělého života si schopnosti oživují během kratších cvičení. Díky tomu si Finsko může dovolit relativně malou profesionální armádu v počtu okolo 20 tisíc vojáků, kterou doplňuje trénovanými rezervisty z řad těch, kteří vojenskou službu absolvovali. Podle Osse a Koivuly tak pětiapůlmilionová země může mobilizovat až 280 tisíc vojáků plus další stovky tisíc náhradníků.

Na papíře jde o stejný systém, jaký má sousední Rusko, které spolu s profesionální armádou také spoléhá na rekruty – ale jak připomíná švédsko-americká bezpečnost expertka Elizabeth Braw, v reálu oba systémy fungují zcela odlišně. Hlavní rozdíl spočívá tom, jak obě společnosti k vojenské službě přistupují. Ve Finsku společnost povinnost vojenské služby podporuje a každoročně ji dokončí zhruba 70 procent mužů, píše Braw v textu pro web Foreign Policy.

Povinnost se týká všech Finů včetně těch žijících v zahraničí a vyhýbání se vojně je často bráno jako společensky nepřijatelné. Loni tak například pozornost vyvolal případ tehdy 27letého finského hokejového brankáře Joonase Korpisala hrajícího za Columbus Blue Jacket, kterého finská vláda upozornila, že se blíží jeho 28. narozeniny - a je tedy nejvyšší čas, aby letos v dubnu narukoval. Korpisala nejdřív uvedl, že nemá v plánu odjet dříve, pokud by jeho tým dál bojoval o vítězství. Jak ale napsal server The Athletic, pokud by se k službě nedostavil, finská vláda by mu neprodloužila platnost pasu a nemohl by v USA hrát tak jako tak. Situaci nakonec „vyřešilo“ zranění - jak uvedl web NHL, Korpisala si v březnu zranil kyčli a podstoupí operaci.

Naopak v Rusku je běžné, že střední a vyšší třída využívá všech možných praktik, aby se vojně vyhnula. Podle dat, která Braw cituje, narukuje každý rok v Rusku na vojnu kolem 270 tisíc mužů, ročník jich přitom tvoří zhruba milion. Brannou povinnost tak plní pouze třetina mužů. Druhá třetina je podle dostupných informací kvalifikována jako neschopná i kvůli problémům s alkoholismem a špatným zdravotnictvím  - a poslední třetina se službě úspěšně vyhne. Tato snaha vyhnout vychází i ze znalosti otřesných podmínek, které v ruské armádě panují: šikana a brutální zacházení s nováčky jsou notoricky známé. Ruské armádě tak zbývají ti nejchudší branci, kteří nemají způsob, jak povinnost obejít.

„Být Finem je úděl. Jsme nejšťastnější národ na světě. Ale na druhou stranu jsme ochotní tohle všechno bránit. Málem jsme fatálně skončili ve druhé světové válce, a to nás jenom posílilo,“ uvedl pro Financial Times finský šéf obranné politiky na ministerstvu obrany Janne Kuusela s odkazem na morálku, kterou Finové projevují v otázce obrany země.

Jak v textu pro magazín The Atlantic připomínal letos na jaře americký vojenský stratég Edward N. Luttwak, „finský systém cvičí civilisty k tomu, aby byli v případě nebezpečí připraveni okamžitě se přidat ke své jednotce a nepřátele buď zabíjet nebo omezovat jejich akceschopnost“. Každý, kdo výcvikem prošel, ví, jaký by byl jeho úkol, ale zároveň nejde o dlouhou, několikaletou vojenskou službu, jakou má například Izrael, vysvětloval Luttak.

Finský prezident Niinisto a švédská premiérka Andersson se ve čtvrtek potkali ve Washingtonu s Joem Bidenem, který řekl, že obě země „splňují všechny podmínky“ ke vstupu. Pokud se tedy podaří překonat odpor Turecka, Finsko by podle analytiků alianci (se kterou už nyní úzce spolupracuje) posílilo nejen o značné vojenské kapacity, ale také o společnost zvyklou brát otázky bezpečnosti vážně.

A také o společnost, která má o členství v NATO jasný zájem. Podle průzkumů letos podpora členství setrvale rostla: v únoru bylo pro vstup 53 procent Finů, v březnu 62 procent a květnu již 76 procent obyvatel. Zájem o NATO ostatně vyjadřují Finové nejenom v průzkumech. Den poté, co země oficiálně o členství zažádala, představil finský pivovar Olaf Brewing nový ležák pojmenovaný Otan Olutta - zatímco první slovo pozpátku znamená NATO, dohromady jde o finskou frázi „dám si pivo“. Podle ředitele pivovaru jde o ležák „s příchutí bezpečnosti a špetkou svobody“.