Jak podle Anne Applebaum funguje světová síť autokratů

Je 23. květen 2021, zhruba půl hodiny po poledni. Běloruské úřady oznamují pilotům letadla irské společnosti Ryanair, které právě prolétá nad Běloruskem, že na jeho palubě je bomba, a musí proto nouzově přistát v Minsku. Je to lež. Když totiž letadlo dosedlo na ranvej minského letiště, nepřišla evakuace všech pasažérů, kterou by v případě strachu z výbuchu trhaviny zřejmě každý čekal. Že v letadle bomba není, bylo jasné v okamžiku, kdy z něj policisté odvedli dvě osoby – Ramana Prataseviče a jeho partnerku Sofii Sapega.

Pratasevič v té době vedl Nextu – vlivný informační kanál na sociální síti Telegram. V dobách největších demonstrací proti režimu běloruského diktátora Aljaksandra Lukašenky v roce 2020 byla Nexta jedním z hlavních zdrojů informací pro účastníky protestů. Pratasevič byl navíc velkým a hlasitým kritikem běloruského režimu, a ten ho označil za teroristu. Pratasevič sice žil stejně jako mnozí další představitelé běloruské opozice v exilu. Pro autokratický režim byl ale aktivista a novinář takovým trnem v oku, že se Lukašenka rozhodl neprávem a pod falešnou záminkou zadržet a dost možná i ohrozit evropské letadlo plné občanů Evropské unie.

Běloruský autokrat byl tehdy ochotný kvůli zatčení Prataseviče také nenávratně narušit zbytky vztahů, které jeho země kdy vůbec navázala s demokratickou Evropou. Evropskou unii na své straně evidentně nepotřeboval – věděl, že za sebou má podporu jiných zemí. Těch, které nesdílejí ani politickou ideologii, ani historickou zkušenost, a které si dokonce často nejsou blízké ani geograficky. Spojuje je ale to, že jsou všechny autoritářské – a pochopily, že si musejí navzájem pomáhat, aby byly silné, vlivné a neotřesitelné.

A přesně tohle dělají. Aspoň tak popisuje realitu současného pragmatického spojování zdánlivě nesourodých vůdců ve své nejnovější knize Autocracy, Inc. (Autokracie, a. s.) americká spisovatelka, novinářka a historička Anne Applebaum. Autokracie a jejich vůdci spolu obchodují, sdílejí ale i své know-how v oblastech, jako je policejní práce, vzdělávání, technologie nebo propaganda. Navzájem sdílejí i temnější stránky reality – jako je třeba praní špinavých peněz a perzekuce svých kritiků.

Společně tak vytvářejí síť – v pojetí Applebaum jakousi korporaci – zdánlivě nesouvisejících režimů, jejichž cílem je posílit sebe sama, udržet a posílit svůj vliv a bohatství a ideálně u toho potopit své nepřátele. Tedy státy, které věří na kouzlo liberální demokracie. Applebaum ve své knize úplně neodkrývá nový pohled na světovou politiku – na konkrétních a často ne úplně známých detailních příkladech však ukazuje, jak přesně se autokratické státy navzájem udržují u moci a jaká je jejich vize světové vlády.

 Autokratická korporace

Jihoamerická Venezuela je už roky sankcionována Spojenými státy i Evropskou unií. Bývalý prezident Hugo Chávez ze země udělal kleptokracii, ve které hrstka mocných politiků utrácí majetek státu (včetně bohatého ropného průmyslu, který právě Chávez předtím znárodnil) na úkor vlastních občanů. A jeho následník, Nicolás Maduro, tuto taktiku převzal. Venezuela má obrovské zásoby nerostného bohatství, přesto OSN odhaduje, že zde přes 80 procent lidí žije v chudobě, a přes 50 procent dokonce v extrémní chudobě. Nicolás Maduro se ale i přes tyto podmínky dále drží u moci. Tvrdí, že zvítězil i v zatím posledních prezidentských volbách letos v červenci – oznámila to volební komise, kterou právě prezident ovládá.

Mezinárodní pozorovatelé hlasování naopak označili za neférové a EU odmítla výsledky přijmout. Předvolební průzkumy napovídaly, že by volby měl Maduro prohrát, a lidé doufali, že opoziční kandidát Edmundo González Urrutia pomůže zemi znovu postavit na nohy. Opozice ale nestála „jen“ proti Madurovi. Venezuelský autokrat má totiž v zádech pomoc Ruska, které zemi poskytuje půjčky a investuje do jejího ropného průmyslu. To stejné dělá Írán. Běloruská firma ve Venezuele montuje traktory, Kuba poskytuje Caracasu bezpečnostní experty a technologii, Turecko usnadňuje nezákonný obchod s venezuelským zlatem. A byla to právě čínská vodní děla a slzné granáty, které venezuelská vláda použila k potlačení pouličních protestů v letech 2014 a 2017. Veřejnost monitorují, jak jinak, také čínské bezpečnostní kamery.

Nicolás Maduro vládne kolabující ekonomice a společnosti – a není sám, podobných autokratických lídrů, jejichž země rozhodně nevzkvétá, najdeme na planetě mnoho. Applebaum spíš dokládá všeobecně přijímaný fakt, že lidé jako prezident Sýrie Bašár al-Asad nebo běloruský diktátor Aljaksandr Lukašenka nemají zájem zlepšovat život svých občanů. Jejich hlavním cílem je udržet se u moci. Když čelí odporu doma, zasáhne Autokracie, a. s.

„Není to koordinované – nepředstavujme si pod tím tajnou místnost, ve které se vůdci těchto zemí scházejí a diskutují,“ řekla Anne Applebaum v rozhovoru pro rádio Bostonské univerzity v Massachusetts WBUR. V její knize jsou autokraciemi jednoduše řečeno státy, jimž vládne jednotlivec, anebo skupina vládnoucí elity (v některých případech i strana, třeba v Číně nebo na Kubě), kteří odmítají, aby někdo kontroloval a hlídal jejich vládu. Tedy média, nezávislé soudy a podobně.

„Snažila jsem se přijít na nejvhodnější metaforu toho, jak tyto autokracie spolupracují. A myslím, že nejvíce je vystihuje velká nadnárodní korporace – v ní je spousta firem, každá má trochu jiné projekty a zájmy. Ale jsou spojené jedním cílem. A kdykoli jim to dává smysl, spolupracují,“ vysvětlila spisovatelka.

Není to ale zdaleka jen finanční pomoc a obchodní spolupráce, co amalgamuje vztahy autoritářských režimů. Jak píše Applebaum, pomáhají si i v informačních válkách. Čína investuje obrovské množství peněz do své propagace ve světě – zejména do médií. Čínská tisková agentura Nová Čína, televizní síť CGTN nebo třeba webový portál China Daily jsou výrazně podporované státem, mají velký dosah skrze sociální sítě (publikují v několika jazycích) a jejich obsah zobrazuje Čínu a její spojence v pozitivním světle.

Čínská televizní společnost StarTimes má asi 13 milionů předplatitelů ve třiceti afrických zemích. Je levná a upřednostňuje čínský obsah (nejen zprávy, ale i filmy nebo sport). A důležitou roli v Africe hrají i ruská média, třeba státní televize RT, která je zakázaná v EU kvůli šíření dezinformací. Jak píše Applebaum, cílem těchto médií je ukazovat lidem svou interpretaci světa a také svou pravdu – například v souvislosti s válkou na Ukrajině. A zadruhé, autokracie se skrze svá média, trollí farmy a další kanály snaží prosadit pohled, že západní demokratický svět je se svým důrazem na ochranu slabších, na sexuální a genderovou rovnost a multikulturalismus a všeobecným „chaosem“ ve společenské debatě perfektním příkladem úpadku a zvrácenosti.

Wandel durch Handel

Známým paradoxem je, že část síly poskytují autokratům už desítky let ti, proti nimž je jejich energie namířena. Připomeňme zde, že ještě před pádem železné opony navázal západ Evropy – tedy zejména západní Německo – spolupráci se Sovětským svazem. Na jaře roku 1970 se západoněmečtí a sovětští představitelé dohodli na tom, že zahájí výstavbu plynovodů ze Sovětského svazu do západní Evropy.

Pro Willyho Brandta, tehdejšího západoněmeckého spolkového kancléře, byly tyto nové – a v mnoha směrech předvídatelné – vztahy podstatnou součástí přitažlivosti celého projektu. Nebál se, že by se jeho země stala závislou na Sovětském svazu. Naopak tlačil na své vyjednavače a vybízel je, aby dohodu ještě rozšířili. Tehdejší západoněmecký ministr zahraničí Walter Scheel v tomto obchodu viděl mimo jiné důkaz toho, že demokratické a autokratické režimy mohou obchodovat. A věřil, že obchod postupně povede k tomu, že demokracie nahradí autokracii.

Tři američtí prezidenti té doby – Richard Nixon, Jimmy Carter i Ronald Reagan – proti tomuto obchodu i způsobu myšlení protestovali. Obávali se vlivu, který by Sovětský svaz mohl v Evropě získat. Willy Brandt ale dál pod heslem Wandel durch Handel (změna skrze obchod) prosazoval svou východní politiku (Ostpolitik), za kterou mimochodem získal i Nobelovu cenu míru.

„Plyn proudil na Západ a peníze na Východ. Moskva získávala finanční prostředky, které pomáhaly udržovat při životě tu Rudou armádu, proti níž se NATO muselo připravovat k boji, a tu KGB, proti níž soupeřily západní bezpečnostní služby,“ připomíná Applebaum. Zda byla obchodní spolupráce ve výsledku nakonec přínosná, je podle ní doposud předmětem sporů. Jak závislá je ale Evropa na ruském plynu, jsme všichni hořce pocítili po invazi ruských vojáků na Ukrajinu. Energetická krize, která poté nastala, otřásla ekonomikou každé země EU a mnoha desítek mimoevropských zemí.

Applebaum ale upozorňuje na to, že k růstu nejen Ruska, ale i jiných autoritářských režimů pomáhaly demokracie i jinak. „Ruský, angolský nebo čínský oligarcha může vlastnit dům v Londýně, panství u Středozemního moře a firmu v Delaware, aniž by kdy musel odhalit své vlastnictví daňovým úřadům kdekoli na světě,“ píše Applebaum.

Efektivním bojem proti praní špinavých peněz a získávání majetku v demokratických státech by podle ní měla být větší transparentnost – v transakcích při nákupu realit nebo v zakládání firem. Přiznává ale, že tento proces bude velice náročný a bude mít řadu odpůrců – spolupráce s oligarchy je totiž pro mnoho byznysmenů i politiků v demokratických státech výhodná.

Anne Applebaum věnovala svou knihu optimistům – a v závěru nabízí návrh konkrétních kroků, které by dle ní mohly pomoci omezit stále rostoucí vliv Autokracie, a. s. Kromě finanční transparentnosti jde také o organizovaný přístup k ověřování informací, podporu nezávislé žurnalistiky a snižování obchodní spolupráce, která vede k závislosti na nedemokratických zemích.

„Neexistuje již žádný liberální světový pořádek a snaha o jeho vytvoření se již nezdá reálná. Ale existují liberální společnosti, otevřené a svobodné země, které nabízejí lepší šanci lidem vést užitečný život než uzavřené diktatury. Není to samozřejmě dokonalé. Liberální, demokratické společnosti mají hluboké nedostatky, závažné rozkoly a hluboké historické jizvy. Ale právě to je důvod, proč je bránit a chránit,“ uzavírá Anne Applebaum svou zatím poslední knihu.