Jak mi 4950 kilometrů dlouhá cesta na východ Ukrajiny a zpět pomohla pochopit Evropu

„Nesmíš používat pásy,“ říká mi stejně jako mnoha lidem přede mnou důrazně řidič, když se na východě Ukrajiny při nástupu do auta chystám automaticky připoutat. „Pokud na nás zaútočí dron, musíš běžet co nejrychleji od auta. Pás by tě zdržoval.“ Když pak uháníme zběsilou rychlostí, opět kvůli dronům, po silnicích poničených tanky a počasím, říkám si s nadsázkou, co je asi nebezpečnější. 

Máme za sebou dva tisíce ujetých kilometrů z Prahy, sedím v autě, které je součástí kolony vozů, jež mají sloužit zraněným vojákům na frontě. Tentokrát vezeme zejména pick-upy, ty se i přes nepříznivý terén dostanou nejblíže k frontě a k těm, kteří potřebují pomoc. Použitá a upravená auta se nakoupila za peníze slovenských a českých dárců v rámci projektu Sanitky pro Ukrajinu. 

Týdenní cesta bude jedním z nejpozoruhodnějších a nejsilnějších zážitků mého života. V jistých ohledech definující, přinášející spoustu otázek, ale i odpovědí. V době míru by člověk podobnou cestu autem podstupoval těžko. Zaletěl by do Kyjeva či do Charkova a pak dojel kousek autem či vlakem. Nekonečná pouť po silnicích ale umožňuje zemi opravdu prožít a vidět zblízka její proměny. Čas poskytuje prostor k promýšlení a mnohdy i k procítění všeho, co jsem právě viděl a slyšel.   

Stisk ruky

 Přesně tuhle cestu jsem potřeboval. Ruská agrese doprovází celou moji patnáctiletou éru vedení Respektu. První obálka, kterou jsem připravil ještě jako zástupce šéfredaktora, ale už pověřený řízením časopisu, vyšla v srpnu 2008 a nesla titulek Ruská válka – Moskva chce zpátky své impérium. Šlo o útok na Gruzii. Pak přišla plynová krize namířená proti Evropě, Majdan, Krym, válka proti Ukrajině v roce 2014 a před dvěma lety dosud největší útok proti Kyjevu. Pokud bych měl definovat nejdůležitější téma pro Českou republiku, je to jednoznačně Rusko. 

Válka se pro mě osobně zhmotnila do jediného stisku ruky v únoru 2022. Tehdy jsem na hlavním nádraží v Praze vyzvedl Darinu s jejími dvěma syny a synovcem, kterým jsem pomáhal s cestou od slovensko-ukrajinské hranice k nám. Utíkali před válkou do Berlína a moje role byla pomoci s přesunem po území Slovenska a Česka. Jakmile jsem stiskl malou ručičku nejmladšího syna Dariny, všechno se změnilo. Tohle je tedy ten Putinův nepřítel, toho chce zlikvidovat. A když se vystrašeně schoulil při pohledu na letadlo na nebi, sevřelo se mi srdce. 

Na nádraží se shodou okolností zastavili u památníku rozloučení, který připomíná odvahu židovských rodičů v roce 1939, když poslali děti do Anglie, protože věděli, že doma jejich děti zabijí. A je to tu znovu, opět jsou děti na útěku před zlem. Kam to míří náš svět? Dokážeme reagovat lépe než ve třicátých letech minulého století? 

Moje role šéfredaktora je umožňovat kolegům a kolegyním, aby mohli dělat dobře svou práci. Proto jsem na Ukrajinu nejel. Když ale nyní přišla nabídka, abych byl součástí konvoje sanitních vozů, a bylo možné se uvolnit, neváhal jsem ani vteřinu. Je to příležitost podpořit dobrý projekt a podívat se osobně na místo a znovu si promyslet, čemu náš svět čelí.

Projekt Sanitky pro Ukrajinu spustili mimo jiné fotografové Vladimír Šimíček a Gabriel Kuchta z českého i slovenského Deníku N, později se k nim přidal i můj kolega z Respektu Milan Jaroš. Princip je poměrně jednoduchý, za peníze, které darují čeští a slovenští dárci, se nakoupí vozy, upraví se pro potřeby záchrany životů a odvezou na místo předání. Projekt už běží dva roky a úspěšně předal na osmdesát vozů. Naši skupinu tvoří osm lidí a první dny sdílím auto s Martinem M. Šimečkou, bývalým kolegou, známým novinářem a mým kamarádem. Nemohu si představit lepšího společníka. Vedle nezbytného smyslu pro humor sdílíme i chuť a směr přemýšlení o světě kolem nás. 

Výstraha

Cesta západní Ukrajinou od hranice do Kyjeva trvá deset hodin. Je to jako jet podél pobřeží moře, jen tady nevidíte nekonečný horizont vody, ale půdy. Kdyby podél cest nebyly obří billboardy s tvářemi vojáků či bojovými slogany, člověk by na válku ani nepomyslel. Ale je přítomná i tady. Míjíme kolony nákladních aut, která převážejí zbraně na východ. 

Když pozdě v noci přijíždíme unaveni k malému hotelu v Kyjevě, hledáme marně místo k zaparkování. Zkoušíme to na rohu ulice, ale na okénko zaťuká muž a zlobí se, že tam budeme překážet. Milan mu vysvětluje, že vezeme sanitní vozy na frontu a ráno brzy zmizíme. Muž mění tón a odpovídá, ať jedeme za ním. Pomalu nás vede k domu, který je jeho, a říká, ať zaparkujeme před vjezdem. A pak jen děkuje a tiskne nám ruce. Prosí, ať poděkujeme i všem Čechům a Slovákům za pomoc. Je to první z mnoha podobně vřelých reakcí.

Čím blíže jsme Charkovu, tím víc potkáváme vojenské techniky na dálnici a vojáků na benzinových pumpách. Ty se pro nás stávají odpočinkovými body na stovky kilometrů dlouhé cestě. Je tady zdarma wifi. Často jsou perfektně vybavené. Blíže k frontě jsou skleněné stěny pump pro případ útoku raketou obložené pytli písku, stejně tak tankovací stojany.