Feminismus je metoda. Zemřela socioložka a filozofka Hana Havelková

Hana Havelková, jež zemřela v poslední říjnový den ve věku 71 let, byla jednou z nejvýznamnějších osobností své generace. Mezinárodně uznávaná myslitelka a autorka více než sedmi desítek publikací, v nichž formulovala řadu originálních, složitě provázaných argumentů o feministické politické filozofii, genderové teorii kultury a společnosti, ženách ve vědě i reprezentaci žen v politice. Její impozantní záběr nemá v české feministické sociologii obdoby, co týče se šíře témat i hloubky jejich zpracování. Pro lidi napříč různými obory představovala spoluzakladatelka katedry genderových studií intelektuální a často i hluboce osobní inspiraci. Nejen proto, jakými myšlenkami obohatila akademický i veřejný prostor, ale i pro způsoby, jakými je dokázala předávat.

Od 70. let minulého století Havelková působila ve Filozofickém ústavu AV ČR, od roku 1996 pak přednášela na FHS UK v Praze. Její charizmatická výuka byla legendární a nakažlivá v tom nejpozitivnějším smyslu slova. Ona sama přitom byla v hodnocení své pedagogické praxe skromná a popularitu svých kurzů přičítala tématu: „Nahromadila se potřeba reflexe, zájem studentů o feminismus je obrovský. Dokonce i antifeminismus udělal službu, řada studentů mi uvedla jako motiv, že ataky mladou zvídavou generaci přivedly k feminismu.“

Od studujících ale zaznívalo naprosto jasně, odkud pramení jejich nadšení. Davy lačné po nových informacích dokázala nadchnout svým kritickým a zároveň otevřeným přístupem. Ve výuce i svých textech Havelková důsledně naplňovala klasické feministické diktum, že osobní je politické. Její přístup se vyznačoval snahou o skloubení teoretického a analytického s praktickým a angažovaným. Důraz kladla na studium institucí s vědomím, že nejsou abstraktní, ale plné aktérů - a vždy záleží na tom, kdo se v nich pohybuje, jakou má moc, a jak ji využívá. Politický rozměr své argumentace naplňovala vlastním aktivním zapojením v institucích, jako byly Evropské středisko UNESCO pro výchovu k lidským právům, výbor Nadace Gender Studies či výbory Rady vlády ČR pro rovné příležitosti a zastoupení žen v politice. Dlouhá léta předsedala Českému helsinskému výboru.

Feminismus je metoda

V myšlení Hany Havelkové se spojovaly precizně vyargumentované přesahy sociologie, politické filozofie a historie. Její odborné texty vynikaly hloubkou myšlenek a systematickým, odvážným stylem psaní. Havelková zároveň vždy dbala na to, co nazývala řemeslnou stránkou věci. Od sebe i od ostatních očekávala vždy nejvyšší standard, zaujetí a hlavně teoreticko-metodologickou důslednost. Trvala na tom, že dům je třeba stavět od základů a nejvíce rozladěná byla, pokud někomu záleželo více na barvě fasády než na správných základech. Závazek k důslednému domýšlení argumentů jí nikdy nedovolil ustrnout v jedné pozici, naopak. Čím propracovanější její argumenty byly, tím více neprobádaných míst objevovala a rozšiřovala své tematické pole zájmu. I po odchodu do důchodu, kdy již bylo zřejmé, že nemoc nad jejím tělem vítězí, byla ponořená do práce na další knize.

V 90. letech, kdy většina příspěvků feminismus definovala jako souboj žen a mužů, Havelková se samozřejmostí jí vlastní prohlásila, že „feminismus je metoda“. Metoda poznání, která vznikla a rozvíjí se „v relativní nezávislosti i na ženské politické praxi a dalekosáhle ji přesahuje“.  Na rozdíl od ostatních, kteří se obraceli téměř výhradně k angloamerickým textům, navíc nacházela inspirace i v evropských kontextech. Byla to právě ona, kdo pro české čtenářstvo objevil italský feminismus Rosi Braidotti nebo myšlenky rakouské filozofky Herty Nagl-Docekal.

Feminismus Havelková považovala za „důležitou součást moderního myšlení, intelektuální paradigma, jehož aplikace nenabízí pouhý alternativní pohled na genderové otázky, ale rozšiřuje sociální a kulturní kontext, redefinuje podstatu institucí, reformuluje periodizaci dějin“ - a trvala na tom, že název feministický je explicitně pojmenován. Nezapomínala na kořeny a neustále připomínala, že feministický projekt měl své historické hrdinky, kterým vděčíme za prošlapanou cestu. Rozhodné ženy, jež obětovaly boji za politická a občanská práva žen hodně, někdy i život. Brilantní ženy excelující ve svých oborech: „Najednou jsem si nově uvědomila pozoruhodnou autonomii Boženy Němcové, která s ohromující samozřejmostí postavila do centra svých dějů ženské hrdinky - a to zcela po svém, nikoli ve formě převzaté z mužské literatury.“

Byla to také Havelková, kdo jasně pojmenoval tenze feministických diskusí 90. let jako problém nereflektované interakce „západní teorie“ a „východní reality“ - a kriticky polemizovala s „osvíceneckým aktivismem“ některých „nadšených západních feministek“. „Jestli tu máme na jedné straně realitu bez teorie, tak je podle mého názoru zároveň nutné říci, že tu máme na druhé straně teorii bez reality,“ uvedla. Problém podle ní nebyl v využívání „západních“ feministických teorií, ale v jejich nereflektované, „přímé aplikaci“ na postkomunistickou realitu bez kontextualizace samotných žen v postkomunistických zemích.

Donucena okolnostmi

Právě otázka vyrovnávání se s komunistickou minulostí byla jednou z nejdůležitějších, jež Havelková ve své práci opakovaně kladla a neúnavně na ni hledala odpovědi. Postupně se z ní stal celoživotní projekt boje proti amnézii feministického myšlení, který měl osobní a reflexivní rozměr. Stále podle ní „přetrvává záhada, proč feminismus (jak se zdá) u nás nikomu příliš nechyběl ani v komunistické éře, ani po jejím pádu - a to navzdory tomu, že byl výrazným segmentem předkomunistické společnosti a nadto byl podporován její největší ikonou, prezidentem T. G. Masarykem“.

V roce 1999 přitom přiznala, že k zájmu o feminismus ji vlastně musely donutit okolnosti. „O otázku postavení žen v naší republice jsem se nezačala zajímat sama od sebe. Musela jsem k tomu být vybídnuta - a i tehdy, někdy v roce 1990, jsem se domnívala, stejně jako mnozí jiní, že k tématu mužů a žen u nás není mnoho co říci a že problémů tu moc není. Brzy jsem zjistila, jak velice jsem se mýlila, a se zděšením jsem si uvědomila, že se komunistické moci podařilo sprovodit ze světa (přesněji řečeno z veřejného kulturního prostoru) i tak základní lidské otázky, jako jsou vztahy mezi pohlavími a proměny rolí žen a mužů.“

Argumentovala tím, že „máme obrovský kulturní dluh“ - což byl pro ni důvod „se v této věci osobně i profesně angažovat.“ Takové vyjádření pro ni bylo typické. Nečekala, kdo tu práci udělá za ni, vždy brala odpovědnost sama na sebe: „Potřeba vyrovnávání s minulostí a zejména její kvalifikované poznání je vždy zásadní pro současnou orientaci – v neposlední řadě v nás samých.“ Tento apel vyvrcholil přelomovou knihou Vyvlastněný hlas: Proměny genderové kultury české společnosti 1948–1989 a její anglickou verzí Politics of Gender Culture under State Socialism, jež byla v roce 2015 oceněná cenou Britské asociace pro slavistická a východoevropská studia (BASEES) za nejlepší odbornou publikaci o genderové problematice ve východní a střední Evropě.

Ve své badatelské práci Havelková kladla důraz na analýzu struktur, zajímala ji produkce expertního vědění a svou pozornost zaměřovala na tenze, paradoxy a diskontinuity. To, co ji primárně zajímalo, byl vztah mezi abstraktními koncepty a žitými zkušenostmi, např. abstraktní idea občanství a postavení žen ve společnosti; abstraktní idea patriarchátu a politická reprezentace žen; abstraktní idea státního feminismu a socialisticky emancipované ženství.

V dětství byla díky rodičům ušetřena nutnosti konfrontovat konflikty produkované politickým režimem, v němž vyrůstala. Jakmile však odhalila kontury paradoxů, jejichž byla sama produktem, udělala z nich centrální bod svého zkoumání. V působivém vyjádření Olympe de Gouges, v němž popsala sama sebe jako „ženu, která může nabídnout jen paradoxy, nikoliv problémy jednoduché k vyřešení“, se zrcadlila i životní cesta Hany Havelkové.

Všem bude chybět její úžasná osobnost - velký duch, vřelost, velkorysost, neutuchající energie i věčný optimismus. Odkaz Hany Havelkové a hodnoty, na kterých jí vždy záleželo, však zůstávají a budou inspirací i pro budoucí generace.

Autorka je docentkou historie a garantkou SP genderových studií na Fakultě humanitních studií UK