David Attenborough: Ještě to můžeme přežít

V novém Respektu 44/2020 najdete obsáhlý profil známého popularizátora přírody Davida Attenborougha. Recenze jeho nového filmu Život na naší planetě je doplněním textu a pozvánkou ke koupi:

„Celý život jsem si myslel, že objevuji divočinu, ale přitom jsem zachycoval jen její zánik,“ říká s nemalou mírou smutku v hlase na kameru David Attenborough ve svém nejnovějším environmentálním dokumentu Život na naší planetě, který vznikl pro Netflix. Čtyřiadevadesátiletý prominentní ochránce přírody a „nejvíce důvěryhodný Brit“ podle časopisu Times se v něm ocitá v nové roli. Není pozorovatelem tajemného a fantastického světa přírody, ale staví se do pozice svědka. S veškerou vahou své kapacity i rétorických schopností přináší naléhavé svědectví o divočině mizející pod invazí lidstva, které se z jejího přirozeného rytmu vyčlenilo. Přitom však hledá cestu mezi depresí a nadějí.

V mnoha ohledech neříká ve svém dokumentu nic, co bychom už nevěděli. Planeta je přelidněná. Otepluje se spalováním fosilních paliv a další lidskou činností. Těžařské firmy devastují deštné pralesy a na jejich místech rostou monokulturní palmové plantáže. Rybářské flotily plundrují světová moře. Tají ledovce, hynou živočišné druhy, z přírody zbývá už jen 35 procent – oproti 64 procentům v roce 1953, kdy Attenborough jako mladík začínal kariéru, která ho přivedla mezi divoké kmeny, do hloubi oceánů i za polární kruh. Před našima očima a naší vinou mizí vyvážený a rozmanitý ekosystém fauny a flory, který zajišťoval udržitelný život na jediné planetě, kterou máme.

Právě s jeho zachycováním a dokumentováním spojil Attenborough svoji dráhu. První třídílný pořad Animal Patterns připravil pro BBC už v padesátých letech. V následujících sedmi dekádách natočil řadu přírodopisných a environmentálních dokumentů a portrétů, kterými v podstatě definoval vysoký standard environmentálních osvětových pořadů. Mezi jeho nejslavnější díla patří Život na zemi, který bral diváky za použití novátorských filmařských technik do míst a mezi živočišné druhy, jež do té doby neměli šanci spatřit.

Podobně úspěšná byla Živá planeta s ekologickým poselstvím nebo Zázraky života, které sledovaly chování zvířat. V devadesátých letech přidal Soukromý život rostlin nebo Život ptáků, po kterém následoval Život savců. Až na výjimky v začátcích - kdy jeho dokumenty ovlivňovala koloniální perspektiva dobrodružného gentlemanského  objevitelství - byla v hlavní roli vždy citlivě a nečekaně zachycená příroda. Přítomnost před kamerou omezoval Attenborough na minimum, propůjčoval filmům hlavně svůj charismatický hlas.

Už bez nás

V Životě na naší planetě je záměrně vidět podstatně víc. Úryvky z jeho dokumentů a záběry na divočinu se střídají se segmenty, kdy kamera míří přímo na něj. Do jisté míry se tak symbolicky stává zástupcem živočišného druhu, který ve svém filmu nekompromisně vyčleňuje jako jednoznačného viníka stávající situace, jenž „bude konzumovat Zemi, dokud ji nestráví celou“.

Konzumace je znázorněna třemi obyčejnými, ale výmluvnými čísly, jež se mění v čase: rostoucí populací, produkcí CO2 a úbytkem divočiny. A jak přibývalo lidí, kteří si nárokovali více a více prostoru a půdy, ubývalo drasticky přírody. A je zřejmé, že není možné brát donekonečna. Jednoduché počitadlo, kde přibývají a ubývají číslice, má až mrazivý efekt. I když může být pro někoho těžké si představit, co přesně čísla znamenají, Attenboroughovi a jeho týmu to daří komunikovat jejich naléhavost. Stejně jako se mu daří vysvětlit kauzalitu mezi lidským jednáním a mizející divočinou, jež vede k nerovnováze ekosystému, která se vrátí jako bumerang. Temná prognóza spálené neobyvatelné země s výhledem do roku 2100 dokument zhruba půlí. „Kdybych se narodil dnes, pak by mě podle vědeckých předpovědí čekalo tohle,“ uvozuje lakonicky Attenborough apokalyptickou sekvenci. Po ní ale následuje naděje.

Attenborough začíná i končí celý dokument symbolicky v rozvalinách ukrajinského města Pripjať, z něhož zmizeli v roce 1986 po havárii jaderné elektrárny v Černobylu lidé. Havárie, stejně jako klimatická změna, byla důsledkem lidských omylů. Zatímco obyvatelé se do oblasti nikdy nevrátili, příroda si ji zase začala brát zpět. Vrátila se do ní divočina. Poselství je tak jasné: příroda si znovu najde cestu, ale už bez nás. Attenborough naléhá, že je možný i jiný scénář, když se staneme součástí přírody. Lidé mají podle něj v současnosti všechny informace i nástroje k tomu, aby nejen zastavili mizení divočiny, ale aby postupně vraceli.

K záchraně vede několik systémových kroků včetně omezení spotřeby masa. Srozumitelně vysvětluje vztah mezi tím, že každý řízek znamená v podstatě konzumaci kusu půdy, a tím pádem divočiny, které není nekonečně mnoho. Při pěstování rostlin by se dala využít nesrovnatelně efektivněji a udržitelněji. Za příklad nové cesty farmaření dává Holandsko. Cestu lidstva vnímá jako přirozený cyklus, kdy se ocitáme v bodě, kdy jediné řešení je „přestat pracovat proti přírodě“.

Attenborough vždycky uměl famózně vyprávět. Shrnout přehledně fakta do jasného a srozumitelného příběhu. To dělá i v Životě na naší planetě. Zároveň se nad dokumentem vynořuje otázka, proč svoji autoritu nenapřel do upozorňování na devastující dopady klimatické změny dříve, už třeba v devadesátých letech. Vzhledem k úzkému kontaktu s vědeckou komunitou, která jej brala za důvěryhodného partnera a seriózního propagátora a která změny sleduje už dlouhá desetiletí, situaci dozajista vnímal.

V pravý čas

Sám přiznává, že byl skeptický ohledně klimatické změny až do roku 2004, kdy jej přesvědčila přednáška amerického vědce Ralpha Ciceroneho. „Nechtěl jsem bít falešně na poplach… Ale už skeptický nejsem. Už nemám žádné pochybnosti. Klimatická změna je největší výzva, které čelíme. Čekal jsem na definitivní důkaz, že je to právě lidstvo, které mění klima,“ napsal v roce 2006 v deníku Independent s tím, že jako člověk z televize veřejné služby nechtěl agitovat, pokud by neměl v ruce fakta. Právě v roce 2006 natočil dokument o globálním oteplování Měníme planetu Zemi? a film o možných řešeních Můžeme zachránit Zemi?

Attenboroughovy dokumenty měly v minulosti – minimálně v rodné Británii – díky jeho obrovské oblibě a autoritě i praktický dopad. Díky Modré planetě II, jež ukazovala zamoření oceánů plasty, které zabíjejí mořské živočichy, britská vláda například rychleji přijala zákon o recyklacích. Ti, pro něž už je „moc“ mladá švédská environmentální aktivistka Greta Thunberg varující hlasitě před dopady klimatické změny, by tak mohli slyšet na osobní svědectví oblíbeného přírodovědce.

Jak ovšem ukázal letošní výzkum Univerzity v Oxfordu a londýnské Imperial College, který zkoumal dopady Modré planety II na lidské chování, nemusí to být zase tak přímočaré. Dokument sice zvýšil povědomí o problému, ale nevedl přímočaře ke změně chování. „Výsledky našeho experimentu jdou proti obecně přijímané představě že Modrá planeta II snížila užívání plastů,“ říká autorka studie Matilda Dunn, „naopak ukázaly, že lidské chování je složité a podmíněné více věcmi než informovaností o problému. Nicméně Modrá planeta mohla mít širší dopad tím, že se díky veřejné diskusi zamořování oceánu plasty stalo politicky stravitelným tématem.“ Attenboroughovo svědectví tak nakonec možná přichází v pravý čas  - v době, kdy pandemie dala na stůl nutnost radikálnějších změn jako model budoucnosti.