Už ne jeden, ale dva Zemani

Jedním z oblíbených témat nového ombudsmana Stanislava Křečka je - jak známo - bydlení. Jako advokát kdysi vedl sdružení na obranu nájemníků a vytrvale hájil regulaci cen nájemného, která diskriminovala vlastníky domů. I teď Křeček rád používá tématu bydlení, aby vysvětlil svůj postoj k diskriminaci. Rozhovory s ním vypadají takto:

Křeček: “Diskriminace v Česku neexistuje.” - Novinář: “Vylučování Romů z trhu s bydlením kvůli jejich původu není diskriminace?” - Křeček: “Není, protože kdo se chce dožadovat práva na bydlení, musí se také chovat slušně k ostatním nájemníkům, a to Romové nedělají.”

Před lety použil Křeček v rozhovoru s Respektem podobnou logiku v jiné diskusi. Tvrdil, že je třeba změnit náš pohled na udělování politického azylu, protože žadatelé, zejména ti muslimští, “nás přicházejí nahradit”. Na otázku, jak na to přišel a s kolika takovými žadateli mluvil, Křeček prohlásil, že svůj názor opírá o prohlášení “islámských autorit”.

Oba příklady naznačují jednu podstatnou novinku: ombudsmanem se stal v Česku muž, jenž si netvoří úsudek o míře diskriminace na základě konkrétních případů jednotlivých lidí, kteří si na diskriminaci stěžují, ale na základě četby novinových zpráv a internetových diskusí nejasného původu. S takto získanými informacemi pak operuje jako s faktem, o nějž by měl své chování opřít i stát.

Přestaňte už s StB

Postoje Stanislava Křečka k agendě úřadu Veřejného ochránce práv jsou plné bizarně tlumočených názorů, které kromě jisté prosakující zmatečnosti ukazují zjevnou blízkost postojům politických radikálů, jejichž zájmem není obětem diskriminace pomáhat, ale naopak prostředí diskriminace aktivně spoluvytvářet. Takový je výsledek parlamentní volby - a kdo má pochybnosti, ať si projde bohatou sbírku Křečkových novinových článků.

Nebyla tu ovšem pouze spojitost s názory Tomia Okamury. Coby zástupce ombudsmanky Křeček rád  bral do svých rukou i výklad českých novodobých dějin. Třeba tvrdil, že dávná spolupráce s komunistickou StB už dnes vlastně ničemu nevadí, že se má už konečně přestat s kritickou debatou kolem české minulosti, nebo že téma nenávisti na internetu je především nenávistí vůči komunistům. Tady se vytvářela jeho podpora od Andreje Babiše a komunistů a vznik jakési postnormalizační hlasovací koalice, která při volbě Křečka prošla testem a teď může mít potenciál změnit pohled na českou minulost.

Až dosud se přitom Křečkovy postoje utvářely s jednou nepominutelnou výhodou: nenesl odpovědnost. Když tedy kritizoval pozici své nadřízené v novinových komentářích, nevypadalo to sice dvakrát důstojně (pokud důstojnost reprezentanta úřadu spojujeme s jeho loajalitou k úřadu), ale mnoho škody napáchal nemohl. Jestli však nyní jako ombudsman pojme svoji funkci agresivně zemanovsky, nebude se ohlížet na okolí, zkoordinuje své kroky s prezidentem a autoritu svého úřadu vsadí právě na prosazování zmíněných názorů, můžeme se dočkat netušených změn.

V této souvislosti je tristní, že zrovna Stanislav Křeček se stává tím, kdo vtiskne tvář nanejvýš vážné a potřebné agendě, která by měla stát mimo stranickou politiku: zastání se lidí proti diskriminaci a nefér postupům ze strany státu. Ombudsmanem se totiž stává člověk, který potřebnost takové práce popíral, nebo zaujímal postoj policie ve stylu: Byl porušen zákon? Pokud ano, obraťte se na soud a neobtěžujte ombudsmana.

Jednotlivec vs. systém

Český úřad Veřejného ochránce práv má ale jinou tradici. V symbolické návaznosti na Chartu 77 se v obecnějším pohledu stará o práva a důstojnost lidí tísněných mocí a přesilou většiny. Má se stavět na stranu takových lidí i v případech, které nemusí být právně jednoznačné. Má jednat s maximálním citem pro konkrétní případy a nečinit si populární názory odkoukané na internetu. Přesně tohle však dosud Stanislav Křeček dělal. S hospodskými argumenty brání systém proti jednotlivcům. Jenže k tomu už máme policii, soudy, vládu a parlament. On má jako ombudsman bránit jednotlivce proti systému, jinak jeho práce a on při ní nedávají smysl.

Při sledování Křečkovy volby není těžké podlehnout pocitu, že právě tohle byl její cíl. Někteří zastánci Křečka se ani netajili přáním úřad Veřejného ochránce práv zavřít, umlčet nebo aspoň dostat na svoji stranu probíhajícího kulturního boje. Tomuto pocitu podlehli i mnozí Křečkovi odpůrci - i oni se takto radovali z volby Anny Šabatové.

Tradice obrany lidských práv, boje proti diskriminaci a za důstojnost by ovšem v Česku stála na příliš vratkých nohách, pokud by ji měla podrazit jedna parlamentní volba. Navíc volba značně očekávatelná, kdy cynická Babišova strana dala přednost svým politickým obchodům nebo kdo ví čemu před profesionálním a odborným fungováním úřadu.

Volba Stanislava Křečka není překvapením, odráží realitu v zemi, kde teď zrovna neohroženě vládne normalizační straník - spolupracovník tajné policie s komunisty, Okamurou a chaotickou sociální demokracií. K obraně lidských práv patří i úsilí, že se tato práva mají hájit. Pokud to tedy Češi myslí vážně, mají teď možnost se projevit.