Uprchlíky nezastavíme. Přijměme to

Česko ještě ani nezačalo přijímat slíbených patnáct set uprchlíků, kteří dopluli do Evropy přes Středozemní moře, a tuzemské utečenecké tábory jsou plné. Pravda, většinou jde o migranty, kteří touto zemí jen projdou, nicméně žádosti o azyl v Česku rostou – zatím jde jen o stovky, ale oproti loňsku jde o znatelný nárůst. I v Česku, které pro drtivou většinu běženců není zemí zaslíbenou, tedy budeme muset zřejmě řešit životní osud tisíců běženců.

Podle informací OSN je v současné době na zeměkouli šedesát milionů lidí, kteří se považují za běžence a žijí kvůli mnoha okolnostem mimo zemi svého původu. Ty okolnosti jsou nejčastěji válka, chudoba, teror, útlak. Vše se dá shrnout do jedné věty - všichni ti lidé vědí, že na zeměkouli existují místa, kde se dá přežít nebo se tam dá žít snadněji. Tak tam jdou. V jedenáctimilionovém Tunisku žije dnes v dost bídných podmínkách milion uprchlíků ze sousední Libye. V Turecku žije v uprchlických táborech jeden a půl milionu lidí, kteří utekli před válkou v Sýrii. Jen tahle dvě centra jsou plná lidí, kteří vědí, že v Evropě se jim může dařit lépe. Na cestu do téměř půlmiliardové Evropy se jich zvedlo loni na sto dvacet tisíc, tedy zatím jen zlomek.

V Evropské unii se pochopitelně debatuje, co s tímto rizikem. Neexistuje politik, který by nevěděl, že docela podstatnou možností omezit a regulovat příchod uprchlíků do Evropy je stabilizace poměrů v zemích, odkud uprchlíci odcházejí. Sýrie, Libye, Irák, Afghánistán… plus několik dalších afrických zemí, ať ty vyjmenujeme hlavní, z nichž do Evropy proudí imigranti. Přidejme evropskou Ukrajinu.

Evropa není tak mocná, aby dokázala stabilizaci těch zemí pomoci. Nepomůžou ani USA, jejichž problémy s uprchlíky mají jiné kořeny. Dalších velmoci jako Rusko nebo Čína se migrace příliš netýká a oba státy projeví zájem situaci řešit, až bude komplikovat jejich zájmy. Prozatím je s panem Patizonem vynecháme.

Druhá možnost je zastavit příliv uprchlíků represemi. Hodně zvýšenou ostrahou hranic. Stavěním plotů, obsazením Středozemního moře válečnými loděmi, které budou pod hrozbou střelby vracet uprchlíky na africký břeh. Drastické deportace uprchlíků z Evropy. Jde samozřejmě o idiotskou představu, ale hlavně neproveditelnou.

Svět ovládanými informačními sítěmi, internetem a globálním myšlením už prostě hranice nemá. A většina zemí západní civilizace už to akceptovala – třeba tím, že ani jedna evropská země nemá armádu, která by byla schopna sama ochránit území svého státu. Ani jedna evropská země nemá dokonce ani armádu, která by byla schopna uchránit byť jen její hranice. Ten trend se trochu v posledním mění, ovšem nikoli kvůli uprchlíkům, nýbrž kvůli strachu z Ruska.

Nejjednodušším a přirozeným řešením je situaci s desítkami tisíců běženců v Evropě přijmout. Na kontinentu i ostrovech bude žít ještě více lidí s jinou vírou, kulturou, nároky. Bude to složité; ještě složitější, než si zvyknout na tropické vedro a další podobné nepohodlnosti. Pan Patizon si dokonce ani netroufá odhadnout, kam to zavede Evropu nebo Česko.  Ale prostě to tak je: svět se mění a v pohybu je příliš mnoho lidí, abychom to dokázali změnit - a jestli si někdo myslí opak, je nerealistický diletant. Tak to přijměme a začněme se podle toho chovat.