Timothy Garton Ash: Tohle může být další historický moment – pokud v sobě Němci najdou odvahu

Třikrát v poválečných dějinách Německa učinili jeho kancléři strategické rozhodnutí, které otevřelo dveře k lepší evropské budoucnosti. Dnes k takové historické volbě není jenom příležitost – je naprosto a naléhavě nutná. Pokud nová koalice kancléře Friedricha Merze dokáže těžit ze současné krize, Německo a celá Evropa se pohnou kupředu. Pokud v tom selžou, na konci tohoto desetiletí se začnou propadat zpět, hlouběji a rychleji, než si většina z nás před pár týdny dokázala představit v nejtemnějších snech.

Oproti oněm třem klíčovým momentům je tu jeden velký rozdíl: v roce 1949, 1969 a 1989 byla politika Německa, respektive tehdejší Spolkové republiky, zásadně spjatá s politikou americkou. Dnes musí Německo vybudovat silnější, svobodnou, demokratickou a za Ukrajinou stojící Evropu navzdory současné americké vládě. Nejpodivuhodnější moment nedělního německého volebního večera přišel, když celoživotní atlanticista Merz prohlásil, že „Evropa skutečně musí dosáhnout nezávislosti na Spojených státech“. (Když to srovnáme s Macronovým skoro britským patolízalstvím, které předváděl o den později v Bílém domě, zní pravděpodobný německý kancléř mnohem více gaullisticky než francouzský prezident.)

V roce 1949 se kancléř Konrad Adenauer, velikán a zakladatel Spolkové republiky, rozhodl pevně včlenit svou část rozdělené země do právě vznikající transatlantické geopolitické jednotky jménem Západ – a do stále víc se propojující Evropy k tomu. Ladilo to se studenoválečnou politikou USA a dvou nových klíčových německých spojenců, Francie a Británie. Otevření se Východu, tedy Ostpolitik Willyho Brandta z roku 1969, také znělo podobně jako politika détente provozovaná tehdy Washingtonem, Paříží a Londýnem.

Kancléř Helmut Kohl se pak v roce 1989 rozhodl německé sjednocení představit jako další krok ke sjednocení Evropy včetně společné měny. Američané to uvítali a Francouze to přesvědčilo k tomu, že sjednocené Německo přijali jako fakt. V každém z těchto případů měl ten či onen partner Německa své výhrady – největší krátkozrakost prokázala Margaret Thatcher, když nesouhlasila s německým sjednocením. Ale viděno historickým nadhledem, velká německá strategická rozhodnutí byla vždycky v souladu s geopolitickými zájmy Západu vedeného Spojenými státy.