Těžká doba nekončí, neomylnost Babišova kabinetu ano

Nouzový stav kvůli koronaviru v Česku skončil a je tedy čas začít bilancovat. První kolo boje s novou nemocí vláda zvládla, zemi rychle zavřela, přišla s poměrně přísnými opatřeními, a tak zastavila šíření viru. Česko mělo sice štěstí, že nebylo na rozdíl od Itálie první na ráně, ale zafungoval i vládní přístup. Zhruba tak se země může jevit pohledem zvenčí a víceméně to odráží realitu. Při větším rozlišení je ale obrázek komplikovanější.

Premiér Andrej Babiš od začátku veřejnosti lhal, když opakoval, že má vše pod kontrolou. Že neměl, si může jednoduše vybavit každý , když si vzpomene, jak šil nebo sháněl roušky, o kterých premiér tvrdil, že jich je dostatek - a kde nejsou, tam je osobně rozveze. Kabinet zároveň vystupoval po celou dobu chaoticky, lidé měli málo přesných informací. Překvapivé na nouzovém stavu bylo i to, s jakou lehkostí vláda opouští základní revoluční hodnotu roku 1989 - svobodu pohybu. Hlavní vládní epidemiolog Roman Prymula mluvil až o dvou letech, kdy budou uzavřené hranice. Vláda také omezila volný pohyb a moc si přitom nelámala hlavu s právním státem; způsob jakým to udělala, následně zrušil soud coby nezákonný.

Malé zásoby zdravotnického materiálu také učinily Česko závislé na dovozu z autoritářské Číny, která pomůcky vydávala za přátelskou pomoc. Ve skutečnosti si však za ně nechávala draze zaplatit. Ministři sice mohli více nakupovat u českých výrobců, ale začali to dělat až po veřejné kritice. Čína se navíc přes rouškovou diplomacii pokusila získat v Česku větší politický vliv, a začala se tu chovat jako na svém dobytém území. Když do Česka zadarmo poslal pomoc Tchaj-wan, který Peking ho považuje za svoji vzbouřeneckou provincii, čínští diplomaté se objednali v Černínském paláci a začali proti tomu důrazně protestovat.

V porovnání s okolními středoevropskými státy situace v Česku ale přece jen nebyla tak dramatická. Polská vláda se sice nepokusila uzmout víc pravomocí, než by jí náleželo, ale vládní strana Právo a spravedlnost chtěla za (téměř) každou cenu uspořádat prezidentské volby. I když kvůli epidemii nemohla probíhat kampaň a samo hlasování mělo proběhnout poštou - v Polsku nevyzkoušeným a velmi nejistým způsobem. Plány PiS nakonec zhatili jejich vlastní vládní koaliční spojenci a volby se budou nejspíš konat v půlce července. Důvod spěchu byl přitom jediný: v květnu by hlasovali jen skalní voliči vládní strany a její prezident Andrzej Duda měl největší šanci svou funkci obhájit.

Maďarská vláda Viktora Orbána si naopak hned na začátku pandemie vyhradila právo vládnout přímo s pomocí dekretů na neomezeně dlouho a bez kontroly parlamentu. Vládní Fidesz má sice v parlamentu i tak ústavní většinu a ministři mají souhlas poslanců jistý. Kabinet navíc pravomoc zatím v praxi nevyužil a ke konci května se má neomezené možnosti vzdát. Je však otázka, zda by Fidesz byl takhle střídmý i bez mohutné kritiky ze zahraničí. Minimálně je možné stranu důvodně podezřívat, že některými krizovými opatřeními se snaží zkomplikovat práci opozičním samosprávám. Na jednu stranu jim bere peněžní prostředky i pravomoci, na straně druhé je vládní média obviňují ze všech existujících i možných problémů.

Porovnávat se s Maďarskem však není vysoká meta. Každopádně Česko teď podobně jako další země stojí před otázkou, co dál. Jak udržet při životě ekonomiku a jak pomáhat těm v nouzi. A tady zatím vláda nenabízí mnoho: na finanční pomoc dosáhl dosud málokdo, a když už ji vláda dává, hodně ji komplikuje byrokracie. Jen pomalu se rozjíždí i tzv. chytrá karanténa - není jasné, co se bude dít, kdyby přišla druhá vlna koronaviru. Respektive jestli karanténa bude fungovat jak po technické, tak po organizační stránce.

To těžší má tedy Andrej Babiš a spol. teprve před sebou. A přestože se stále v mnoha ohledech nacházíme ve „stavu nouze“, tentokrát už nebude kabinet moci odmítat přešlapy a kritiku jen s tím, že jde o hodiny a dny.