Rehabilitace lobbistů, soumrak korupce

Autor těchto řádků přiznává, že s výjimkou představitelů Rekonstrukce státu a asi tří poslanců nezná nikoho, kdo by věděl, o čem je řeč. Novela zákona o registru smluv bloudí mezi Sněmovnou, Senátem a vládou už asi rok a půl. Vedou se docela vášnivé debaty, jestli zákon poškodí konkurenceschopnost tuzemských podniků tím, že budou muset zveřejňovat své smlouvy a budou tak prozrazovat svá know how. Nebo jestli to naopak není pravda a zveřejňování smluv státních a obecních firem ušetří spoustu peněz, protože politici a úředníci přestanou pod veřejným dohledem rozhazovat penízem, a už vůbec se ze strachu ze snadného usvědčení nenechají uplácet.

Tvrdá data neexistují ani pro jednu verzi. Jistá varianta zákona už platí od loňska a zatím nepodporuje ani jednu, ani druhou variantu. Zákon se piluje, tu ve prospěch jedné, tu ve prospěch druhé varianty. Teď vláda přišla s kompromisem, který nemá smysl vysvětlovat, ale mohl by zklidnit obě strany. Pokud se povede zrychlené jednání, mohl by platit obecně přijatelný kompromisní zákon už brzy. Možná na podzim. Nebo taky ne, dodává dnes docela skeptický pan Patizon.

Mnohaletá cesta zákonu tuzemskými institucemi každopádně ukázala o české kotlině několik zajímavých informací, z nichž bychom se mohli poučit. Za prvé, podobný zákon mají v Evropě jen na Slovensku. Na Západ od nás ho nepotřebují, zveřejňování informací včetně smluv, o něž jde v „registru“, se tam děje celkem automaticky, na požádání - a je to součást tamní otevřené nepodezřívavé kultury. Mohli bychom to zkusit taky.

Za druhé. Debaty kolem zákona a jeho prosazování ukázaly, že lobbování nemusí být synonymem šejdíře, který se snaží za každou cenu prosadit zákon vyhovující jen jisté zájmové skupině, která na něm vydělá velké peníze. Třeba něco, co se dělo dlouhá léta kolem zákonů o hazardu. Nebo kolem pražských zakázek. Rekonstrukce státu je lobbistická skupina, která využila um svých členů na prosazení obecně prospěšné normy – tedy aspoň z jejich hlediska. Nepracuje pro firmu, skupinu nebo politika. Prosazuje zájem sdílený velkou skupinou veřejnosti. Sláva, lobbismus není jen zlo, jak si řada z nás dodnes myslela.

Za třetí, korupci se daří dobře v přítmí, v místech, do nichž se nesmí nahlížet nebo do nichž nikoho nenapadlo nahlížet, protože neví, že vůbec taková místa existují. Už samy debaty o jakémkoli zákonu, který prosazuje otevřenost, taková místa nasvěcují. Třeba – jak říká poslanec za STAN Jan Farský – debata o registru smluv otevřela cestu k překvapivým zjištěním, v jakých společnostech má stát nebo obec podíl. Jinými slovy, ukázala neznámé toky peněz do polostátních nebo poloobecních firem. Zjistili jsme, co vlastníme.

Za čtvrté, dlouhá, komplikovaná a někdy i směšná debata o registru smluv ukázala jistou sílu společnosti vyrovnat se s korupcí. Nejde jen o to zavřít do vězení velké ryby, které defraudovaly velké peníze v minulosti. Bohužel to se před soudem už špatně dokazuje. Podstatné je to, s čím se ztotožňuje hodně spíše mladých lidí. Nebudeme neefektivně honit všechny ty zloděje, kteří už dávno zmizeli z našeho dohledu – soustředíme na ty, u nichž je šance dostihnutí.

Ale hlavně postavíme pravidla, které možnost zlodějin hodně omezí. Je to práce úmorná, často nevděčná, přehlédnutelná a málo romantická. Ale fakt, že ji dělá čím dál víc lidí, dává velkou naději, že soumrak korupce – té, kterou tady sledujeme dvacet let -  konečně přichází. Přestože tu máme politiky takové, jaké máme.