Proč se nevysmívat Olivii Žižkové

Všichni máme rádi videa s lidmi, kterým se můžeme zasmát, protože je to unikátní příležitost se cítit o něco lepší. Zpěvačka Olivie Žižková a její píseň Evropo dýchej nabízejí spoustu důvodů, proč se cítit lepší. Nicméně moc k smíchu to není - a to hned z několika důvodů.

Já vím, že je v módě být politicky nekorektní. Lidé volají po tom, aby se vše pojmenovávalo bez ohledu na konvence. (Zkuste to mimochodem doma, řekněte partnerkám upřímně, že mají velký zadek, a partnerům, že ten minulý měl větší penis. Určitě vám to zlepší kvalitu soužití.) Nicméně je třeba otevřeně říct, že úspěch s politickou nekorektností budou slavit jen ti, kteří míří na nějakou menšinu. Ať už jde o homosexuály, intelektuály, novináře, muslimy či fotbalisty.

Říkat většině, že je blbá, je samozřejmě možné, ale nic dobrého to nepřinese. Zatímco politická nekorektnost mířící na menšiny je vnímána jako projev odvahy a upřímnosti (i když ve skutečnosti je často jen lží či manipulací), politická nekorektnost zasahující většinu budí dojem arogance.

Takže ano, paní Žižková dokazuje, že naprosto ničemu nerozumí, ale výsměch nic neřeší. Vzhledem k její dosavadní kariéře je evidentní, že je na posměch zvyklá a nevadí jí. Jde o to, aby se o ní mluvilo, aby se dočkala pozornosti. To je primární cíl. Ve chvíli, kdy jí v tom všichni pomáhají sdílením, rozhovory a vytvářením vtipných obrázků, její mise končí úspěchem. Bohužel za stávající atmosféry u mnoha lidí, kteří mají podobný názor na svět,  ten hlasitý výsměch budí dojem, že se všichni smějí i jim.

Až se objeví další Olivie Žižková (a po tom úspěchu se objeví určitě), je podle mě lepší se připravit na jinou reakci. Buďto si jí vůbec nevšímat – a nedělat jí tak reklamu. Anebo ji vzít vážně a zkusit interpretovat prostředí, které ji inspirovalo k takovým písním.

Můžeme se bavit nad výroky Olivie Žižkové, ale nic dobrého to nepřinese. Vždyť jsou tu dokonce politici, kteří na vyvolávání posměchu staví kariéru. Stanislav Huml, Jiří Ovčáček či Zdeněk Škromach…  Nic nevytvářejí, nenavrhují, nepřináší, jen sází jedno „směšné“ tvrzení za druhým. S vlnou úšklebků počítají dopředu a svým stoupencům tak dokazují, že stojí proti inteligenci, elitě, která se jejich „selskému rozumu“ vysmívá.

Ale zpět k lidem stojícím mimo politiku. Mnohem lepší než výsměch by bylo přemýšlení o tom, jak s touto částí společnosti začít komunikovat. Pokud se cítí odstrčená (a je jedno, jestli oprávněně, či ne), je možné ten pocit změnit?

Vzhledem k tomu, že média jsou těmito lidmi fascinována a zároveň cítí, že rozhovory s nimi přitáhnou velkou pozornost, dávají jim větší a větší prostor. Na tom nemusí být nic špatného, ale vzniká tu stále silnější dojem, že to oni reprezentují Česko. Že to je ta pravá tvář naší země.

Je to ale opravdu tak? Nebo prostě jen ti ostatní svůj obraz společnosti nenabízejí? Neříkají nahlas, jaké Česko chtějí mít? Jestli je odpověď ano, dopouštějí se fatální chyby. Na realitu se dá dívat různě, její podobu určí až interpretace. Tedy to, jak ji pojmenujeme. Srovnejme dvě události. Když média zjistila, že Stanislav Gross za podivných okolností získal byt a jeho manželka podniká s majitelkou nevěstince, interpretovala to zdejší společnost jako tragickou zprávu o stavu politiky. Když média v USA odhalila aféru Watergate, interpretovala to americká společnost jako důkaz zásadní role novinářů. Češi si odnesli depresi, Američané naproti tomu naději.

Olivie Žižková nám nabídla svou představu Česka. Zachovala se jako správná občanka, přestože s ní vůbec nesouhlasím. Odpovědí by neměl být výsměch, ale nabídka jiné tváře zdejší společnosti.