Proč čeští špióni neprošli detektorem lži

Čtyři zkušení špióni, odborně operativci a důstojníci české rozvědky (Úřadu pro zahraniční styky a informace, ÚZSI), neprošli při rutinní kontrole zkouškou na detektoru lži. Tři muži a jedna žena, vesměs s dlouholetou praxí a štacemi v několika světových zemích, byli podle informací Respektu vzápětí odstaveni z funkcí a zůstávají ve službě jen v rezervě. Rozvědka už v předchozích měsících  přišla o dva náměstky, Mladu Princovou a Vladimíra Posoldu, kteří se nepohodli s šéfem rozvědky Markem Šimandlem. Tyhle informace přinášejí v první řadě zásadní otázku: je to, co se děje, dobře, nebo špatně? A jaký vliv to má na bezpečnost země?

Věcí se v každém případě začal zabývat ministr vnitra Vít Rakušan, protože pod něj rozvědka spadá. „Snažím se situaci na ÚZSI podrobně zmapovat. Je nutné, aby služba pracovala maximálně profesionálně, a pokud možno využívala potenciál zkušených zpravodajců s dobrými kontakty,“ napsal v písemné odpovědi Respektu Rakušan. A je to poslední oficiální informace, kterou je možné o dění získat. Představitelé služby dění nijak nekomentují, což je pochopitelné. Z řady zdrojů lze ale získat indicie, které význam dění ve službě trochu osvětlí.

Od několika bývalých zpravodajců se lze dozvědět, že ti, kteří neprošli detektorem lži, byli velmi kvalitními zpravodajci s výbornými kontakty s kolegy i informátory v zahraničí. Znalci dodávají, že operativci rozvědky, tedy persony pracující v zahraničí „v terénu“, bývají poměrně výrazné nekonformní osobnosti, což se vztahuje i na zmíněnou čtyřku a do jisté míry i na náměstky Princovou a Posoldu (Princová zůstala ve službě v rezervě, Posolda skončil). Být osobitý je v podstatě rysem práce špióna.

Z tohoto pohledu to vypadá, že šéf ÚZSI Marek Šimandl udělal kroky, které službu poškodí. Navíc se z informací Respektu od zasvěcených expertů lze domnívat, že otázky, které byly na přístroji položeny a týkaly se možného „prozrazení“ informací z ÚZSI někomu nepovolanému, nebyly položeny citlivě s ohledem na poslání agentů tajné služby. Operativci neboli špióni, i ti oficiální, se v zahraničí často dostávají do situací, kdy musí jednat způsobem, v němž mluví o své práci otevřeněji. Jinými slovy, kdy někomu „vyzrazují“ vnitřní informace, a svou zem ani službu přitom nijak nepoškozují, naopak tím mohou získat cenné informace či kontakty.

Pak je tu druhý pohled. Marek Šimandl se stal šéfem služby před více než třemi lety, v okamžiku, kdy státní zástupci vyšetřovali podezření na obrovskou stamilionovou defraudaci v rozvědce, z níž je obviněn předchozí náměstek Zdeněk Blahut, a údajný pokus dalších členů služby „privatizovat“ krycí firmu tajné služby vybavenou špičkovou IT technologií k výcviku obrany oproti kybernetickým útokům. Jinými slovy, ukázalo se, že tajné financování tajných špiónských operací jištěné tajnou kontrolou není přesto dost zajištěné proti tomu, aby se v něm případně nedalo zpronevěřit docela vysokou sumu.

Marek Šimandl se – jak zjistil Respekt z od několika zdrojů – snažil tohle tajné financování poněkud zprůhlednit, což narazilo na odpor většiny operativců i zmíněných náměstků. Tvrdili, že operace ÚZSI mohou být skrze takové „průhledné“ financování odhalitelné. A vzhledem k tomu, že při některých akcích jde špiónům o život, nebo jim v případě prozrazení hrozí v zemi, v níž „pracují“, dlouholeté vězení, se novému způsobu účetnictví bránili. Ve službě – i vzhledem k minulé defraudaci a ztrátě dobrého jména – vzniklo velké napětí a výsledkem jsou personální „války“. Pro Česko je to docela nepříjemná situace.

Za prvé, rozvědka hrála třeba docela velkou úlohu v poskytování relevantních bezpečnostních informací v posuzování rizik stavby jaderného bloku v Dukovanech Rusy nebo Číňany. Zejména v případě Ruska dodala řadu zajímavých informací. Za druhé, sice se nepodílela na vyšetřování případu Vrbětice, ale její informace hrály docela slušnou roli v následném vyhošťování ruských špiónů a diplomatů. Česká rozvědka se také specializuje na „riziko Balkán“.  Její bezpečnostní analýzy z regionu jsou oceňovány spojenci. Letošní personální „šachy“ jsou i pro ně nepřehledné bez ohledu na to, zda má pravdu šéf Šimandl, nebo jeho odpůrci– což znamená, že služba se stane nečitelná a může mít menší přístup třeba informacím sdíleným zeměmi NATO.

Horší je ale jiné riziko, za které nemůže ani šéf ÚZSI, ani vzpurní operativci rozvědky. České bezpečnostní instituce odváděly v minulých pěti letech dobrou práci. Už jsme o tom v Respektu psali, přineslo to třeba zastavení rostoucího vlivu Ruska a Číny v Česku - navzdory opačné snaze prezidenta Miloše Zemana a alibismu Andreje Babiše. Velkou zásluhu měla bezesporu BIS, ale úspěšná byla i policie, ÚZSI, vojenští zpravodajci, experti z Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost a další. Instituce čelily hrozbě prezentované především hlavou státu kvalitní spoluprací a vzájemnou důvěrou.

Teď se to začalo drolit. Příliš rychlý a nevysvětlený konec policejního prezidenta Jana Švejdara vzbuzuje otázky, co se vlastně stalo. Nejen ve veřejnosti, ale hlavně u zmíněných bezpečnostních institucí. Ministr Rakušan mlčí k otázkám, proč opravdu musel Švejdar skončit okamžitě. Je tu nejistota dalších bezpečnostních institucí, kdo ho nahradí a jak se s ním bude spolupracovat. Teď k tomu přibyly starosti s ÚZSI – nevíme, jak personální třenice skončí.

Odejde Marek Šimandl, který na jednu stranu službu stabilizoval, na druhou nepřibral do oné stabilizace některé zkušené špióny? Má ministr Rakušan, který přišel už o policejního prezidenta, prosazovat Šimandlův konec? Pak je tu otázka, kdo Šimandla případně nahradí. V kuloárech tajných služeb se mluví o třech jménech. Mladě Princové, někdejším náměstkovi služby Janu Paďourkovi a Miroslavu Tomanovi, dlouholetém náměstkovi a operativci, který odešel z ÚZSI do diplomacie.

Zjednodušeně řečeno, soudržnost bezpečnostních institucí není už tím, čím byla před půl rokem. A klidu jim nedodává ani fakt, že vláda ani po měsíci existence nijak veřejně nekomentovala, jestli opravdu jmenuje do funkce Babišem jen pověřeného a prezidentem nesnášeného šéfa BIS Michala Koudelku. Uvidíme, jakou roli sehraje v téhle situaci bezpečnostní poradce premiéra Petra Fialy Tomáš Pojar, pravděpodobný budoucí vládní koordinátor bezpečnostních institucí.  Asi by bylo dobré, aby vláda – třeba kvůli hrozícímu útoku Ruska na Ukrajinu – nějakým krokem stav institucí stabilizovala a nenechala je napospas vnitřním i vzájemným nesvárům.