Pomáhat a chránit před inflací

Vysoká inflace dostává Fialovu vládu pod tlak - podobně jako se to dělo před volbami Andreji Babišovi. Heslo „Babišova drahota“ tehdy zabralo a do jisté míry i platilo. Ale oplatit porážku stejnou kartou dnes nefunguje.

Inflace podle nových pondělních čísel vyšplhala nový 24letý rekord, v březnu ceny stouply meziročně o 12,7 procenta. Čerstvě usazená vláda ale za rekordní zdražování těžko může. A je dobře, že většinou odmítá Babišovy recepty, jak lidem „pomáhat“. Na inflaci je potřeba reagovat, ovšem jinak.

Pomáhat z čeho?

Výkon zdejší ekonomiky a růst platů letos těžko vysokou inflaci dožene. Je třeba počítat s tím, že u většiny občanů dojde k propadu kupní síly. Čára vývoje životní úrovně, u níž je zvykem pozvolný pohyb vzhůru, se zalomí směrem dolů.  V širší perspektivě nejde o nic šokujícího. Lidstvo si prošlo nejtěžší pandemií, jakou dnes žijící pozemšťané pamatují. A řeší donedávna nemyslitelnou válku a geopolitickou krizi. Překvapením by spíš bylo, kdyby svět v tomto dvojím ohni dál prosperoval.

Představa, že vláda své občany z této nouze vytáhne, je hezká, ale do značné míry iluzorní. Politici Babišova typu sugerují veřejnosti dojem, že stát disponuje jakousi skrytou zásobárnou peněz, do které je teď třeba sáhnout. Žádná taková tajná rezerva samozřejmě neexistuje. K dispozici jsou jen dva zdroje – společné finance, které občané odevzdávají na daních a čekají od vlády jejich odpovědnou správu, a pak dluhy, které se v případě Česka od začátku covidu už skoro zdvojnásobily a vláda je dál i po nedávném proškrtání rozpočtu docela rychle navyšuje.

Nikdo neříká, že se stát nesmí zadlužovat vůbec. Musí si ale půjčovat s mírou a na smysluplné účely, aby si dluh na sebe vydělal a aby pomáhal jen těm, kteří to opravdu potřebují. Ne rozhazovat plošně všem.

Jak na drahé energie

Inflační statistiky potvrzují to, co zná většina lidí z každodenního pozorování. Mezi únorem a březnem ceny vyskočily hlavně kvůli růstu pohonných hmot, v meziročním srovnání inflaci táhnou hlavně energie. U pohonných hmot už Fialova vláda Babišovým výčitkám podlehla a dočasně snížila spotřební daně. Jde o velký obrat proti její předchozí – a správné – doktríně, že plošná pomoc ze státních peněz nemá smysl.

Daň se snižuje pouze o 1,50 za litr a jen od června do září - jako by vláda věděla, že dělá chybu, ale chtěla to odčinit tím, že hřeší jen málo. Chyba je v tom, že se uleví všem včetně těch, kteří to nepotřebují a kterých je většina. Respektive – což je paradoxní – nejvíc ušetří ti nejmajetnější, kteří toho také nejvíc projezdí. Nehledě na fakt, že nižší daň z pohonných hmot je de facto pobídkou, aby se jezdilo víc, což je přesně opak toho, co v válce s Kremlem potřebujeme.

Pomoc by se měla zacílit na ty, kdo ji skutečně potřebují. To znamená zaměřit se v první řadě na náklady spojené s elektřinou a plynem, které hrají v rozpočtech nemajetných domácností zničující roli. Podle sociologa Daniela Prokopa lze z dat o životních výdajích dovodit, že pětině nejchudších rodin „sežere“ vše kolem bydlení (bez potravin) 60 procent příjmů a že toto procento stále stoupá. Pomoc by se tedy měla soustředit sem - kvůli prosté logice, že u nízkopříjmových domácností hraje ve výdajích dominantní roli přesně to, co momentálně nejvíc zdražuje.

Je dobře, že Fialova vláda těmto číslům nejspíš rozumí a jde cestou adresných dávek na bydlení (ty už zvedla a ještě slibuje administrativní zjednodušení, což by bylo žádoucí), vyššího životního minima (které už je schválené) nebo vyšších daňových slev na poplatníka a děti. Ty jsou podle ministra práce Mariana Jurečky už ve vládě předjednané a „debata je o tom, jestli to udělat teď, nebo s nějakým odstupem“.

Kouzlo daňových slev je v tom, že všichni ušetří stejnou fixní částku, která má však pro domácnost s menším rozpočtem mnohem větší efekt. Pomoc se tím pádem rozprostře víc směrem k těm, kdo ji potřebují, ne naopak jako předloni při rušení superhrubé mzdy.

Babišova plošná opatření, jako je snižování DPH na energie a potraviny, rušení poplatků za obnovitelné zdroje nebo další zvedání rodičovské, jsou neúnosně drahá, protože – znovu – míří na všechny včetně těch, kdo státní peníze nepotřebují.

Když už by někdo chtěl pomáhat všem, v energetice by mělo jít o pobídky k tomu, o čem se v Česku sice už dlouho mluví, ale praxe hodně vázne – a sice k investicím do úspor a do vlastních domácích zelených zdrojů, jako jsou tepelná čerpadla a solární panely. Naléhavost těchto řešení roste, protože konvenční energetika je drahá a nákup ruských surovin nežádoucí.

Tato oblast by si zasloužila z mnoha důvodů skutečně masivní podporu. Ve státní pokladně na ni teď mimochodem existují i dodatečné zdroje, které mají s drahými energiemi přímou spojitost. Ať už jde o vyšší výnos z DPH (stát na této dani vybírá navíc peníze právě tam, kde nejvíc rostou ceny, tedy momentálně v energetice), z vyššího výtěžku z drahých emisních povolenek anebo z očekávaných vyšších výdělků většinově státní firmy ČEZ, jejíž zisk i dividendy by měly v energetické krizi jedině růst.