Nudný Miloš Zeman vzpomínal a zamlčel své chyby

Miloš Zeman na konci svého posledního vánočního poselství k národu sdělil, že při odchodu do důchodu zapomene na politické a další nuly, které se mu snažily komplikovat kariéru. Možná se podobně mnoho a mnoho lidí bude snažit zapomenout na jeho politickou kariéru. Přestože se Miloš Zeman snažil při posledním poselství tvářit jako reformátor, patřil posledních 32 let mezi politiky, kteří reformy nejvíc zdržovali – i když pár jeho politických rozhodnutí zemi prospělo.

Zeman rozdělil svůj projev na dvě části, aktuální a vzpomínkovou. Ta první zaujala tím, že ruskou agresi na Ukrajině nazval agresí a připustil, že má velký vliv na současnou energetickou krizi. Tradičně kritizoval pokusy o zastavení klimatických změn (Green Deal) jako fanatismus a sdělil národu svůj názor na inflaci - tedy, že se nedá zkrotit zvyšováním úrokových sazeb. Řada renomovaných ekonomů si naopak myslí, že zvyšování úrokových sazeb je hlavním nástrojem na zkrocení inflace, ale tento spor nechme odborníkům.

Druhá část, stručný vlastní životopis, se příliš hodnotit nedá. Zemanovo třicetileté bytí v politice si samozřejmě velké a zasvěcené hodnocení zaslouží - ale v tomhle rychlém aktuálním blogu na ně místo není. Zeman očekávatelně připomněl některé své zásluhy. Bezesporu tou největší je jeho politické rozhodnutí privatizovat na přelomu tisíciletí tunelované státní či polostátní banky. Nicméně tenhle úspěch je hodně snížen přispěním k následnému nakládání s tím, co po bankách zbylo, tedy s dluhy. Dlužníci bank, často nezakrytí tuneláři, dostali od Zemana a Klause velkorysou šanci své dluhy vykoupit za zlomek jejich hodnoty (splatit je sumou představující zlomek hodnoty dluhu) a dodnes to poznamenává českou ekonomiku.

Miloš Zeman také připomněl, že v době, kdy byl premiérem, vstoupila země do NATO. To je pravda, ale vstup vyjednali jeho předchůdci a největší zásluhu na tom měl Václav Havel. Zeman určitě nepatřil mezi příznivce alianční politiky a ministr zahraničí jeho vlády Jan Kavan opakovaně položil otázku, jestli se dá z NATO vystoupit. Prezident také zapomněl, že opoziční smlouva s Václavem Klausem, která mu dovolila být premiérem, byla ve skutečnosti a prokazatelně klientelistickým a korupčním porcováním moci, zejména ekonomické.

Takhle můžeme jít dál a stručně rozvíjet, co vše Miloš Zeman o sobě zamlčel. Třeba to, že jeho deset let na Vysočině nebylo jen „objímáním stromů“, ale  bylo protkáno především osobním sbližováním s Ruskem, a to zásluhou jeho společníků a návštěvami konferencí pořádaných ruskou propagandou a  tamními tajnými službami, třeba na ostrově Rhodos. Jak již bylo řečeno, jeho deset let na prezidentském stolci zhodnotíme jindy, ale Zemanova snaha nás dostat do područí Ruska a Číny se mohla stát pro naši zemi naprosto osudnou – kdyby už Česko nefungovalo jako dospívající demokracie, v níž jak instituce, tak značná část veřejnosti včetně médií dokázaly najít proti pokusům jeho  účinnou obranu.

Miloš Zeman projev nevyužil ani ke smíření občanů. Velký názorový rozkol a příklon poměrně velké části veřejnosti k proruské a pročínské či protievropské propagandě jde přitom na vrub právě jeho nesnášenlivosti a minulých projevů. A také jeho malé, ale opravdu malé schopnosti přiznat chybu, omluvit se, reflektovat kriticky své působení i aktivity jeho blízkých z Hradu.

Jeho poslední poselství nebylo naštěstí nijak provokativní, ale nepřineslo ani větší rozměr než mají stručné denní zprávy. Je možné, že Miloš Zeman už ani jiný rozměr nemá. Dodejme - naštěstí nemá.