K sexu patří jasný souhlas obou stran. Změní se definice znásilnění i v Česku?

Když se v prosinci 1991 křesťansko-demokratický poslanec tehdejšího Federálního shromáždění Václav Benda přihlásil do debaty o novele trestního zákoníku, otevřel téma, které tehdy zajímalo málokoho. V čerstvě svobodné společnosti se řešil prudký nárůst trestné činnosti všeho druhu a soudě podle tehdejší parlamentní debaty leželo zákonodárcům na srdci hlavně šíření pornografie nebo týrání zvířat.

Benda tedy bez větší pozornosti - návrhu se nevěnovala média ani právnická obec - prosadil snížení dolní hranice trestní sazby za znásilnění ze tří na dva roky, což nově umožnilo udělení podmíněného trestu. Poslanec a významný předlistopadový disident zdůrazňoval, že znásilnění je čin velmi závažný a že jeho návrh “nesměřuje ke zmírnění přísnosti zákona”, ale je primárně určen pro sporné případy, přičemž za zejména sporné a problematické považoval znásilnění v manželství.

Na jednání legislativního výboru pak Václav Benda vysvětlil, že - kromě situací, kdy byl útočník vyprovokován “vyzývavým chováním” a “nedostatečným oblečením” oběti - tím má na mysli zejména momenty, kdy muži „musejí překonat váhání“ svých manželek.

O třicet let později víme, že se stalo přesně to, co Benda podle svých tehdejších slov nezamýšlel: podmínku soudy vynášejí i v případech zcela nesporných, kdy není o vině pachatele pochyb. A neděje se tak výjimečně, jak plánoval, ale podle dostupných analýz zhruba ve čtyřiceti procentech případů. Zároveň se nicméně po třech dekádách ukazuje, že se česká společnost od bendovských stereotypů výrazně posouvá.

Zatímco Benda prosadil zásadní změnu trestního zákoníku bez jakékoliv veřejné či odborné debaty, dnes se o trestání a definici znásilnění stále intenzivnější mluví. A hlavně - stupňuje se tlak na politiky, aby trestní zákoník znovu otevřeli a zásady posuzování a trestání sexuálního násilí přehodnotili, případně po vzoru dalších zemí zcela přepsali.

V úterý o sobě dala vědět happeningem na pražském Malostranském náměstí nedaleko sněmovny společná iniciativa spolku Konsent, organizace Amnesty International, České ženské lobby a komunity Ženy v právu. Pod heslem „Chce to souhlas“ už rok upozorňuje na to, že nic jako “překonávání váhání” do sexu nepatří. Co tam naopak, patří je jasný souhlas obou stran - a v tomto smyslu by se podle iniciativy a po vzoru Německa, Velké Británie, Islandu a dalších deseti evropských států měla změnit definice znásilnění v trestním zákoníku.

Podle stávající legislativy je jako znásilnění chápána situace, kdy byla k aktu jedna strana násilím či nátlakem donucena. Ve většině evropských právních systémů včetně českého už se oběť nemusí fyzicky bránit; stačí, když to dá najevo nesouhlas verbálně nebo třeba pláčem. Jenže problém je právě v tom, že jsou situace, kdy ani tento nesouhlas není možné plně či vůbec projevit: třeba ve spánku, v těžké nemoci, v mdlobách, v opilosti či po konzumaci drog. Ale třeba i následkem šoku či “zamrznutí” - jak se říká velmi časté reakci, při níž oběť ztuhne třeba ze strachu.

Podle nové definice by se tedy nezkoumalo, zda a jak důrazně oběť řekla NE, ale to, zda řekla ANO, případně, zda vůbec byla ve stavu, v němž mohla souhlas udělit. Podobně jako hybatelé změny ve zmíněných zemích i zástupci iniciativy Chce to souhlas očekávají, že novela zákona nezmění jen trestně-právní posuzování sexuálního násilí, ale také ovlivní vzorce chování v tom smyslu, že se běžnou součástí sexu a usilování o něj stane to, co by tam mělo být jaksi automaticky. Tedy ujištění, že i partner či partnerka sex opravdu chtějí: “Myšlenka souhlasu je jednoduchá. Chcete-li mít sex, musíte vědět, že osoba, se kterou chcete mít sex, chce mít sex také s vámi.”

O tom, že téma ve společnosti rezonuje, svědčí fakt, že se pod petici požadující změnu trestního zákoníku podepsalo bezmála třináct tisíc lidí. A stojaté vody se začínají čeřit i v politice, byť zatím bez konkrétního výsledku. K myšlence redefinice znásilnění se poté, co je iniciativa Chce to souhlas oslovila před volbami, přihlásily čtyři z pěti vládních stran (výjimku představuje ODS), z opozičních pak ANO.

A další iniciativa před časem vznikla přímo ve Sněmovně, v jejím čele stojí poslanec TOP09 Michal Zuna a spolupracuje s organizacemi ROSA a Bílý kruh bezpečí a s advokátkou Lucií Hrdou, která se dlouhodobě angažuje v debatě o mírných trestech za sexuální násilí.

Kromě redefinice znásilnění by se měla pracovní skupina měla věnovat i zmíněnému častému udělování podmíněných trestů za sexuální násilí, přičemž podle Zuny není cílem jen novelizovat trestní zákoník, ale například i posílit vzdělávání soudců tak, aby nereprodukovali stereotypy o násilí i obětech, což je jeden z důvodů, proč u soudů mírné tresty za vážné zločiny padají. S konkrétními legislativními návrhy by měla Zunova skupina přijít letos na podzim.

Na uznání bude čas, až se něco reálně změní. Silný hlas občanské společnosti i fakt, že sexuální a domácí násilí konečně začalo být i politickým tématem, nicméně dávají naději, že jsme konečně začali brát tento naléhavý společenský problém vážně.