Jak Babiš nevěděl, že je Bureš, a co na to historie a spravedlnost

„Bylo mi šestadvacet, pracoval jsem v podniku, odkud se jezdilo na Západ, a když mě pozval na schůzku člověk z bezpečnosti, myslel jsem si, že se bude ptát na nějaké obchody. Ale on se ptal na mého tehdejšího šéfa, prý si žije nad poměry, zda nevím, jestli nebere nějaké černé provize. Nevím, řekl jsem mu, a tím ta schůzka skončila,“ vzpomíná Andrej Babiš na chvíle před čtyřiatřiceti lety.

Onen člověk z bezpečnosti, osmadvacetiletý poručík StB Július Šuman, se ten den vrátil do kanceláře a po poradě s nadřízenými založil na Babiše spis důvěrníka StB. Byla to kategorie spolupracovníků vyhrazená lidem, kteří byli ochotní setkat se s neznámým člověkem a někde v kavárně odpovídat na jeho dotěrné otázky, ale přitom nemuseli vědět, že tazatel je příslušníkem politické policie. „Já tenkrát ani nevěděl, že nějaká StB vůbec existuje,“ řekl ministr Respektu v článku Barvitý týden Andreje Babiše o počátku své spolupráce s StB; o dva roky později se podle spisu stal agentem.

Nejvyšší soud v Bratislavě před týdnem v podstatě tahle slova potvrdil. Andrej Babiš údajně nevěděl nic o tom, že jej estébáci v roce 1982 zapsali do své evidence jako agenta Bureše. Upřímně řečeno, nedalo se čekat nic moc jiného. Před soudem popřel agentství Andrej Babiš, totéž udělal zmíněný estébák Šuman i jeho následovník, který Babišův agentský spis později spravoval, Andrej Kulha. Není to nic nového: i v Česku desítky estébáků svědčily, že si zapsané agenty vymýšlely. Nic je to nestojí, estébáci by sice údajným vymýšlením porušovali zákon, ale dnes by to bylo jako trestný čin promlčené. České (a nyní i slovenský soud) na to víceméně mechanicky přistupovaly. A pokoušejí se tak měnit dějiny, o nichž seriózní pamětníci i říkají historici něco jiného.

Pro soudy je pochopitelně těžké vynést rozsudek „agent“, když „očití“ svědci vypovídají opak. Soud musí pak zkoumat, nakolik jsou písemné doklady pravdivé. Pětadvacetileté badatelské pátrání historiků a archivářů došlo k přesvědčení, že se spisy daly v době StB vymýšlet jen pramálo. Vše se tvrdě kontrolovalo, prověřovalo. Estébák si mohl vymyslet nějakou výpověď agenta nebo mohl věci přibarvovat, ale nemohl si vymyslet agenta ani spis.

Soudci by si měli tyto nálezy a expertízy prostudovat. Ano, třeba by kvůli výpovědi svědků museli vynést osvobozující rozsudek, ale měli by do usnesení dodat všechny okolnosti z té doby. I to, že StB byla velmi proradná, brutální a záludná organizace - a že lidé, kteří v ní sloužili, tohle nejen věděli, ale pomáhali tu pověst budovat. Jako svědci byli tehdy dost nedůvěryhodní a jsou tím spíš teď.

Andrej Babiš nemá pravdu, když dnes říká, že „je to jedna z vykonstruovaných kauz, kterou na něj nepřátelé připravili“. Žádný estébácký spis se nedal vykonstruovat. Určitě ne ten, o jehož existenci svědčí takové dokumenty jako v případě Babiše – kdo vynechal zmíněný článek, ať se k němu vrátí, podrobnosti o spisu a okolnostech tam najde. Jen se nedá dokázat, jakou skutečnou roli v něm hrál Andrej Babiš - a to všechno měl soud říct.

Babišova žaloba požadující výmaz z agenturní evidence se dala shrnout do krátké věty: Nikdy jsem estébákům nedonášel vědomě a záznamy tvrdící opak jsou falešné. Respektu před třemi lety Babiš řekl, že jako zaměstnanec ostře sledovaného podniku zahraničního obchodu podával nadřízeným zprávy o svých zahraničních cestách, ale týkaly se jen odborných záležitostí, třeba sporu kolem kvality dovezených fosfátů. Asi třikrát se prý sešel v restauracích s lidmi, o nichž si byl vědom, že jde o estébáky, ale i s nimi prý probíral pouze výhody a nevýhody dovážených ekonomických produktů. „Nikdy jsem jim nikoho neudal,“ tvrdí Babiš.

Ať si udělají čtenáři obrázek sami, navrhuje pan Patizon. Dokumenty a všechny související poznatky jsou veřejně dostupné.