Duka víc naslouchal mocným než slabým

Jeho Svatost papež František o pátečním poledni jmenoval 37. pražským arcibiskupem a 25. českým primasem J. Exc. Mons. Jana Graubnera, dosavadního arcibiskupa olomouckého a metropolitu moravského. Tak zní oficiální zpráva České biskupské konference o jmenování nové „hlavy“ českých a moravských katolíků, a tím pádem i o konci jeho předchůdce, pro řadu laiků i křesťanů kontroverzního Dominika Duky.

Jan Graubner je zcela jistě postavou, která si za svou činnost i postoje jmenování pražským arcibiskupem zaslouží. Na druhou stranu, je mu 74 let a příští rok podle tradice bude muset poslat do Vatikánu rezignační dopis – hlavy lokálních katolických církví to mají za povinnost, byť papež nemusí rezignaci přijmout. Platí i to, že papeže volí sbor církevních hlav, jejichž věk nesmí přesahovat osmdesát let (a jsou jmenováni kardinály, což zatím Graubner na rozdíl od Duky není, ale většinou je to zvykem).

Bylo by tedy vyjádřením vatikánské neúcty k české a moravské církvi, kdyby Jan Graubner pokračoval ve funkci i po dosažení osmdesátky, protože tuzemští věřící by ztratili zprostředkované právo volit papeže. Je tedy zřejmé, že je určitým přechodným řešením a prakticky současně s jeho jmenováním už začne neformální hledání jeho nástupce. Svědčí o tom i další informace.

Proces výběru biskupa v římskokatolické církvi je zcela netransparentní. Probíhá tak, že vatikánský vyslanec v Praze - nuncius - předloží papeži jména tří možných kandidátů, které vybere na základě porad s takzvanými konzultory, což jsou osoby nominované biskupy dané země. Nuncius sám pak přidá svůj názor. Apoštolský stolec poté na základě toho vybere člověka, který následně má možnost úřad z vážných důvodů odmítnout.

Vzhledem k tomu, že 79letý Dominik Duka „přesluhoval“ od roku 2018, pracoval na výběru nějakou dobu nuncius Charles D. Balvo, který byl před půlrokem nečekaně přeložen do Austrálie. Nahradil ho nový nuncius, arcibiskup Jude Thaddeus Okolo – a zřejmě to byl on, kdo nakonec papeži předložil řešení jmenovat Jana Graubnera. Tuzemská katolická církev je totiž – také velkou „zásluhou“ Dominika Duky – rozdělená a konzervativnější křídlo se pravděpodobně nebylo schopno dohodnout s liberálnějším kandidátem, zastupujícím především mladší lidi.

Dominik Duka působil na část křesťanů i na laickou veřejnost jako velmi sporná osobnost. Ve svých vyjádřeních i některých činech šel podle nich daleko za hranice Ježíšova výroku „co je císařovo, dejte císaři, co je Božího Bohu“. Není možné zvenčí soudit, co dával Bohu, ale řada jeho kroků směrem ke světské moci a jejím představitelům vzbuzuje přesvědčení, že „císaři“ dával víc, než se hodilo na muže reprezentujícího pokoru, zdrženlivost a pomoc slabým a potřebným.

Jsou to spíš symboly. Fotografie Dominika Duky jdoucího přát kancléři Vratislavu Mynářovi – muži, který reprezentuje nevybíravou touhu po moci a penězích – s dárkem v igelitce. Snímek nemusel vzniknout, kdyby kardinál Duka v potřebě pomoci své církvi nereprezentoval tímto gestem v očích veřejnosti ponížení vůči mamonu, neúctu ke spravedlnosti a vzájemné rovnosti.

Mohl být otevřenější i v odhalování sexuálního násilí, jehož se někteří kněží v Česku dopouštěli na svých mladých věřících. Mohl být vstřícnější k přijímání uprchlíků s jinou vírou, než je ta jeho. Nemusel ani říkat, že „požadavky protagonistů Prague Pride na adopci popírají právo dítěte na své biologické rodiče, otce a matku“ a že „z programu Prague Pride je zřetelné, že se nejedná o otázku práva menšiny na toleranci, ale o propagaci uvolněného životního stylu, který není zodpovědný, důstojný a krásný“.

Dominik Duka nemusel udělat hodně věcí, nebo toho jinde naopak mohl udělat mnohem více. Stejně jako nemusel asistovat u mnoha akcí. Jistě, katolická církev ctí dva tisíce let svá pravidla a nikdo jim je nebere. Necítíme se oprávněni soudit, když bude Duka napomínat členy své církve z poklesků, které jsou v liberálnější komunitě běžné. Ale způsob jeho misionářství a starost o formální zabezpečení církve překračovaly morální hranice. A nejen ty, které si vymezili lidé stojící mimo katolickou církev, nýbrž i ty, o nichž debatovala liberálnější část církve.

Jan Graubner působí oproti Dukovi otevřeněji. Nic na tom nemění ani jeho nedávné vyjádření, že chápe Dukovo vyjádření k Ukrajinkám znásilňovaným ruskými okupanty. „Celý problém vyžaduje nejen nestrannost, ale musí být přihlédnuto, že pachatel, příslušník ozbrojených sil, je často také obětí těch nejsilnějších emocí a vášní, kdy hrůza z boje, strach a nenávist ho přivádí doopravdy až k úrovni jakéhosi amoku,“ napsal na blogu Duka.

Nový pražský arcibiskup Jan Graubner nebude mít jistě dost času, aby dal nesourodou katolickou církev dohromady. Nebude mít dost času ji reformovat, ale ani ji zapouzdřit v Dukově konzervatismu, kdyby třeba chtěl. Když Duka nastupoval do funkce, slíbil, že „chce být přítelem lidí, ne je kárat, ale projevit zájem“. „Musíme být ochotní naslouchat,“ řekl v roce 2010. S odstupem dvanácti let se Dominik Duka jeví, že naslouchal více těm mocným a konzervativním výkladům víry než slabým, kterým chtěl být přítelem. Vzbudil spíše spory a vášně, jež přesáhly i do politického dění a veřejného provozu způsobem, který církvi nenáleží.