Dobrodruh, který pomáhal

Před měsícem jsem se ptal v rámci výuky svých studentů na střední škole, jestli znají nějaké tuzemské válečné zpravodaje. Většina z nich jmenovala Jaromíra Štětinu. Byla to pro ně vlastně „jen“ historická postava, jako válečný zpravodaj skončil dříve, než se většina z nich narodila. Dohodli jsme se, že v příští hodině jim o něm řeknu víc, a při přípravě na tuto přednášku jsem si uvědomil (aniž by mě jakkoli napadlo, že se za pár týdnů budu chystat na jeho pohřeb), jak výraznou stopu v české žurnalistice a společnosti zanechal. Je to odkaz, o kterém rozhodně stojí za to vyprávět nejen studentům žurnalistiky.

Novinářem podle svých slov chtěl být vždy, ale kromě krátké epizody během pražského jara se jím stal teprve po pádu komunismu, když mu táhlo na padesátku. Brzy byl jmenován šéfredaktorem Lidových novin, ale lákal ho terén, a tak po dvou letech skončil a dobrodružství, které za normalizace zažíval při sjíždění divokých řek v Sovětském svazu, se mu otevřelo naplno – i když v hodně brutální formě. Stal se válečným zpravodajem.

V roce 1992 založil Nadaci Lidových novin, která se v roce 1994 transformovala do Nadace Člověk v tísni při ČT, v jednu z nejvýznamnějších světových institucí, pomáhající v místech nejen válečného utrpení. Jaromír Štětina nechtěl o válkách jen psát, měl potřebu v ohrožených oblastech pomáhat i jinak než zasvěcenými reportážemi. V devadesátých letech prošel, často společně s kolegyní z Lidových novin Petrou Procházkovou, více než desítkou válečných konfliktů – v Čečensku, v Náhorním Karabachu a dalších místech, v nichž se brutálně angažovala ruská armáda.

Na základě téhle zkušenosti pochopil, jak mizivá je šance, že by se Rusko stalo demokratickou zemí. Od přelomu tisíciletí byl jedním z mála, který coby novinář a od roku 2004 jako politik (deset let byl senátorem, potom poslancem Evropského parlamentu) varoval před ruským prezidentem Putinem, který „nesl odpovědnost za zásadní porušování svobody slova a demokracie v Rusku“. Mimochodem, když Putin navštívil v roce 2006 na pozvání tehdejšího prezidenta Václava Klause Česko, Štětina oznámil, že během jeho návštěvy z budovy Senátu odejde, protože „nebude pod jednou střechou s důstojníkem KGB, který zodpovídá za genocidu Čečenců“.