Děti, promiňte. I my neseme část viny za to, že nás čekají těžké časy

„Jak se vyrovnat se zjištěním, že svět se možná po zbytek našich životů už nebude zlepšovat, ale bude dokonce horší než to, co prožíváme nyní? Jak vysvětlit dětem, že se mají v životě snažit a nebát se budoucnosti, ačkoli jejich budoucí svět může být mnohem krutější a méně spravedlivý než současnost?“

Otázky, které si Konstantin Čikovský klade ve své eseji Konec samozřejmosti: čím živit naději ve stále krutější realitě (Denník N, 3. února 2025 – pozn. Respektu), jsou důležité i znepokojivé. Odpovědi, které pak formuluje, jsou naopak hluboké a plné naděje.

Hodně bitev můžeme vyhrát už jen tím, že se do nich zapojíme, píše Čikovský. Nejlepší investice do budoucnosti je vzdělání. Každý, kdo si cení svobody, je naším spojencem.

Rád bych na tento nadčasový text navázal. Byla by totiž škoda, kdyby jednoduše zapadl pod nánosem jiných, novějších článků. Zároveň bych rád zvýraznil jeden akcent, který v původní eseji zazněl jen v náznacích. A to potřebu naší vlastní sebereflexe.

Krize západní civilizace, kterou dnes prožíváme, totiž není výsledkem náhodných událostí. Ani působení neosobních vesmírných sil. Můžeme si za ni do velké míry my sami, občané Západu.

Těšili jsme se z lesku, který nám projekt Západ staletí přinášel, a zavírali jsme oči před jeho stíny. Žili jsme v zajetí vlastních fantazií. Dnes je lesku méně. A stínů naopak víc. Hniloba, léta skrytá pod jásavým nátěrem, se dnes prodírá na povrch.

Jsem proto přesvědčen, že našim dětem a vnoučatům můžeme pomoci zejména tím, že se sami pokusíme rozeznávat naše vlastní sebeklamy. 

Mýtus o nadřazenosti Západu

Uvěřili jsme, že západní civilizace dominovala světu proto, že se přiklonila k racionalitě a dokázala vybudovat demokratické instituce. To je možná pravda, ne však celá. Ve skutečnosti jsme předběhli zbytek světa zejména ve schopnosti páchat systematické násilí.

Západ vyhrával díky kolonizaci – neboli okupaci – celých kontinentů, odkud do Londýna, Paříže či Madridu po staletí proudily celé řeky bohatství. Dodnes jsou muzea v západních metropolích – symboly naší vzdělanosti – plné artefaktů ukradených z kostelů, mešit a hrobek. Dodnes je bohatství mnoha starých evropských rodů založeno na ziscích z kolonií.

Jinak řečeno, jsme bohatí z velké míry proto, že jsme okradli jiné národy.

Je správné, že Rusko za jeho odpornou agresi vůči Ukrajině kritizujeme. Příliš snadno však zapomínáme, že mezi jednáním dnešního Ruska a koloniálních mocností minulosti – Británie, Španělska, Německa, Portugalska, Nizozemska, Belgie – ve skutečnosti není zásadní kvalitativní rozdíl. Takový Leopold II., který kraloval Belgii v poslední třetině 19. století, nebyl o nic mravnější, než je dnešní car Putin I.

Ve skutečnosti jde jen o časový posun. Rusko dnes jedná přesně tak, jak konaly mnohé západní země před sto či dvěma sty lety. Jako imperiální mocnost. 

Mýtus o Evropské unii

Evropská unie je dnes pro Slovensko majákem, kotvou. To ovšem neznamená, že bychom o ní měli lhát. A přece o ní nemluvíme (celou) pravdu. Dejme slovo americkému historikovi Timothymu Snyderovi. Jeho přednáškový styl jsem musel mírně krátit, anglický originál naleznete zde (https://www.youtube.com/watch?v=oIda_Imufig&t=1528s):

„Evropská ‚pohádka o moudrých národech‘ zní následovně: Evropské národy jsou staré. A moudré. Historie je naučila, že válka je zlo. Proto se rozhodli, že budou žít v míru a rozvíjet společnou ekonomiku.“

„Bohužel, ani slovo z toho není pravda. Evropské národy nejsou staré. A rozhodně nejsou moudré. Druhá světová válka je nenaučila, že válka je zlem. Pokud by se to evropské národy naučily, Židé, Rusové, Bělorusové či Ukrajinci by byli nejmírumilovnějšími národy v Evropě. Nechávám na vašem posouzení, jestli takovými skutečně jsou. Protože toto byly národy, které během druhé světové války nejvíce trpěly.“

„Ne, Evropané ze zkušenosti druhé světové války nepochopili, že válka je zlem. Co se tedy naučili? Naučili se, že impérium nelze udržet donekonečna. Druhá světová válka byla imperiální válkou, ve které Německo zkoušelo kontrolovat Ukrajinu v podstatě stejně, jako se jiné evropské mocnosti snažily kontrolovat Afriku.“

„Skutečným důvodem, proč se Německo přiklonilo k Evropě, proč bylo na počátku evropské integrace, je to, že prohrálo koloniální válku. A to je klíčový příběh evropských dějin 20. století: Prohraješ koloniální válku a následně se přimkneš k Evropě. Evropský trh je náhradou za imperiální trh.“

„A pak začneš sám sobě vyprávět příběh, který ti umožní neříkat nic o impériích. Ten příběh zní: Evropské národy jsou staré, jsou moudré, naučily se, že válka je špatná. A proto založily Evropskou unii.“

Mýtus o globalizaci

Stín koloniální minulosti, kterou jsme tak důkladně vytěsnili, se do života Západu vrací v různých podobách. Právě tento stín nám brání vidět globalizaci v pravdivějším světle. Uvěřili jsme, že stačí vytvořit globální trh a usnadnit cestování lidí i zboží, a následně všude na světě zavládne prosperita a demokracie.

Zapomněli jsme na to, že se snažíme být misionáři světa už 2000 let, a pořád to jaksi nevychází. Minimálně od dob křižáckých výprav to zkoušíme i ohněm a mečem, a přece nejsme úspěšní.

Málo vnímáme, že globalizace je jako nůž. Ten, kdo jej drží za rukojeť, jej samozřejmě považuje za chytrý nástroj. Ale ten, kdo smí nůž uchopit jen za ostří, s ním bude mít zcela jinou zkušenost. Žena v textilní továrně ve Vietnamu se na globalizaci dívá zcela jinak než programátor v New Yorku.

Jinak řečeno, nevidíme a nechceme vidět, že globalizace je do velké míry pokračováním kolonialismu jinými, o něco jemnějšími prostředky. 

Důsledky kolonizace přírody

Oblast, ve které se nám podařilo naše sebeklamy rozbít snad nejúčinněji, je globální oteplení. Elity na Západě dnes většinově uznávají, že změna klimatu (a celkově environmentální krize) je důsledkem destruktivní lidské činnosti.

Vidíme však dostatečně zřetelně, že i zde jde o jakousi zvláštní formu kolonialismu? Obsazovali jsme svět přírody tak, jak jsme obsazovali království Aztéků či Inků. Dnes je na světě méně lesů, méně druhů hmyzu a ptáků, méně ryb, méně všeho, co patří k přírodě. Vytlačili jsme jiné bytosti z jejich domovů stejně, jako Američané vyhnali Indiány.

Jen odpadu je víc. Tuhého, kapalného i skleníkových plynů v ovzduší.

Potřebujeme rychle jednat, aby se klimatickou krizi podařilo zastavit. Je však pokrytecké, pokud se zlobíme na rozvojové země jako Indie či Bangladéš, že nejsou ochotny přizpůsobit se našim ekologickým standardům. Co se špíny, smogu a odpadků týče, mezi Londýnem v 19. století a dnešní Bombají či Dhákou byste mnoho rozdílů nenašli.

Opět tedy neplatí: čistý Západ, špinavá Indie či Bangladéš. Jediný rozdíl je v časovém posunu jednoho či dvou staletí. 

Mýtus o internetu, který spojuje lidi

Neschopnost Západu vyrovnat se s vlastní koloniální minulostí má ještě další, tragikomický důsledek. Naivně jsme uvěřili, že internet bude projektem, který přispěje k prosperitě a demokracii. Projektem, který bude spojovat lidi i národy.

Španělští či angličtí kolonizátoři se v duchu smáli, když od nich domorodci nadšeně kupovali zrcátka, skleněné korálky a další bezcennosti, a dávali jim za ně zlato, pepř či jiné poklady své země.

Dnes my, potomci kolonizátorů, nadšeně „kupujeme“ krátká vtipná videa se zvířátky, lajky na sociálních sítích či zábavu online her, a platíme za to svým časem, svou pozorností, svým drahocenným soukromím. Jde stále o tentýž příběh, jen v opačném gardu.

Řekněme to jasně: sociální sítě jsou kolonizátorským projektem. Dobíjeným územím však dnes není Peru či Nigérie, ale váš či můj vnitřní svět. I metody jsou jiné. Pušku či meč vystřídali dopaminové smyčky, marketing a sociální tlak.

Mark Zuckerberg je novým Hernandem Cortésem.

Během posledních desetiletí jsme investovali velkou porci svých životů a své mentální energie do světa internetu a sociálních sítí. Do světa, ve kterém nikdy příliš nefungovaly demokratické principy. Moc v něm drželo a drží několik málo oligarchů. Do světa, který si na transparentnost vždy jen hrál. Proč se tedy dnes divíme, že i ve staletých demokraciích se dostávají k moci autoritáři?

To se jen hniloba internetu, kterou jsme desetiletí tiše akceptovali, přelila i do skutečného světa.

Jsem přesvědčen, že má-li mít rozhovor s našimi dětmi a vnoučaty o stavu světa skutečně smysl, měl by začít omluvou. Jsme totiž najednou součástí problému i řešení. Zkusme to například takto:

Máme vás rádi. Chceme pro vás to nejlepší. A opravdu jsme se snažili. Je to pravda. Ne však celá pravda.

Byli jsme bohužel i chamtiví. A násilní. A byli jsme i strašně hloupí. Chovali jsme se jako sloni v porcelánu. Bohužel až příliš často jsme místo po porcelánu dupali po osudech jiných bytostí.

Necháváme vám poškozený svět a narušené vztahy. Promiňte nám. Uděláme vše pro to, abychom společně bouři, která se blíží, přestáli s co nejmenšími škodami.

A věříme, že až těžké časy skončí, vy se poučíte z našich omylů.

A budete alespoň o trochu laskavější, než jsme dokázali být my.