Demagog Babiš a jeho elektrická kobliha

Pro politiky jednoduchých řešení je drahý proud požehnané téma. Proč věci komplikovat – vyhlasme cenový strop a rozdejme si elektřinu levně. Beztak ji vyrábí většinově státní, tedy „náš“ ČEZ. Tak na co vláda čeká? Jde o obehranou demagogii, která však v době rostoucích záloh a kolabujících podniků zní jako srozumitelné vysvobození. A tak se jí Babiš chytře drží a dál ji rozvíjí, byť sám musí vědět, že tak jednoduše, jak to podává, svět nefunguje.

Naposledy svůj recept zopakoval během čtvrteční schůze sněmovny svolané kvůli hlasování o nedůvěře vládě. Konkrétně v minirozhovoru pro Události ČT, kde dobře využil zrychlený formát s minimálním prostorem pro námitky a opanoval prostor tvrzením, že jeho recept bude nejen účinný, ale navíc nebude nikoho stát ani korunu.

„Nic by to nestálo státní rozpočet. Proč by to mělo stát rozpočet?“ podivoval se Babiš nad otázkou, jak by jím slibované zastropování cen prohloubilo již tak vysoce deficitní erární hospodaření. „Nestálo by to vůbec nic,“ zopakoval vzápětí.

Jak to je – a není – na Slovensku

Drahé energie a jejich řešení jsou zásadní věcí, na které se důvěra ve Fialovu vládu skutečně láme. Co tedy Babiš přesně navrhuje a v čem se plete? Za vzor vydává slovenské řešení, kde stát v únoru vyjednal slevu se soukromými akcionáři ovládajícími podnik Slovenské elektrárne (slovenská obdoba ČEZ). Ten má domácnostem a státem určeným „zranitelným zákazníkům“ zajistit příští a přespříští rok elektřinu v ceně 61,2 eur za megawatthodinu, a to v objemu 6,15 terawatthodin.

Jenže věc má několik zádrhelů. Tento model je zatím u sousedů jen na papíře a vůbec není jisté, zda se zrealizuje. Příslib stojí jen na nezávazném „memorandu“ mezi státem a privátními akcionáři podniku, italským Enelem a českým podnikatelem Danielem Křetínským. Ti na memorandum kývli pod hrozbou, že jinak bude na výrobu z jádra uvalena nová, padesátiprocentní daň z nadměrného zisku. Tu už slovenská vláda málem posílala do parlamentu, ale nakonec návrh stáhla právě výměnou za slib fixní ceny. Tento výměnný obchod je podstatou memoranda – privátní vlastníci podle něj učiní všechny kroky k zajištění elektřiny za zmíněných 61,2 eur, stát za to ustoupí od jakékoli formy dodatečného zdanění.

Dokument ale výslovně říká, že ho nelze brát za závaznou dohodu a že nezakládá žádná soudně vymahatelná práva a povinnosti. Chybí v něm i jakékoli sankce; je jen gentlemanskou dohodou, která se může na lecčems zaseknout. Jednou možností je pád slovenské vlády, který nyní hrozí každým dnem.

Další je nesouhlas Evropské komise, která podpultový prodej se slevou musí nejdřív schválit a rozptýlit námitky, že Slovensko kazí jednotný unijní trh s elektřinou, k jehož hladkému fungování se zavázalo stejně jako kterákoli jiná země EU. Lze namítnout, že zlevněná slovenská elektřina na něm nyní bude chybět, což uměle zvedá cenu jinde, třeba v Česku, odkud elektřina na Slovensko proudí volně a ve velkých objemech.

Komplikací také je, že dohoda se na Slovensku dosud nijak nepromítla do praktických příprav tak, aby se zlevněná elektřina skutečně dostala k obchodníkům, u kterých mají domácnosti své účty. To vše lze samozřejmě ještě stihnout, i Evropská komise může pod tlakem energetické krize a nouzové situace nad slovenským specifikem přimhouřit oči. Jisté ale zatím není nic.

Pokud by se měl slovenský model zkopírovat v Česku, narážel by na ještě další obtíže. Jednak na obligátní problém, že zdejší ČEZ má 30 procent akcií rozdrobených mezi tisíce akcionářů, kteří se nevejdou – tak jako v případě slovenských dvou – k jednomu jednacímu stolu. Na podobnou nabídku by navíc nyní, v kontextu desetinásobných burzovních cen proudu, nikdy nekývli. Naopak by management ČEZ dali za tak špatný obchod obratem a právem k soudu kvůli krácení zisku a poškozování vlastnických práv.

Nic na tom nemění ani fakt, v kterém má Babiš pravdu, a sice že ČEZ umí ze starých uhelných a jaderných elektráren skutečně vyrobit elektřinu i levněji, než je slovenských 61,2 euro. Pokud ale může na volném trhu prodávat dráž, nucená sleva by pořád znamenala pro akcionáře újmu.

Dalším zádrhelem je, že ČEZ měl už v pololetí svou produkci na příští rok ze 70 procent prodanou a nyní bude toto procento patrně ještě vyšší. Pro stát toho tedy už mnoho nezbývá – pokud jde tedy o právní stát, který ctí obchodní dohody a nemíní zákazníkům ČEZ jejich elektřinu konfiskovat, což Babiš patrně doporučuje, když vládě radí vyhlásit nouzový stav a vzít si, co je třeba.

Energetický Czexit?

Je možné, že řešení českého problému s neúnosnými cenami elektřiny bude nakonec připomínat to, co Babiš navrhuje. Jen s několika důležitými odlišnostmi - a rozhodně ne zadarmo.

Ministerstvo průmyslu se pod tlakem situace rozhoupalo tento týden k akci na několika frontách. Kromě nového slibu pro firmy, že jim stát bude kompenzovat část nově vzniklých nákladů, vyhlásilo plán zřídit „státního obchodníka“ s energiemi na pomoc obcím, krajům, školám, nemocnicím a jiným veřejným institucím, které si proud včas nenakoupily za přijatelné ceny a nyní čelí hrozbě vysokých záloh odvozených od aktuálních burzovních rekordů.

Veřejná správa nyní na mnoha frontách čelí tomu, že nákupy energií nechala až na poslední chvíli a má na zimu zaplatit násobky dosavadních výdajů. Bez pomoci státu půjde tuto situaci těžko vyřešit, ale státní obchodník bude muset elektřinu někde opatřit a pak ji dotovat. Sežene-li jí dost – a bude-li chtít do takové operace investovat další peníze daňových poplatníků – může zkusit elektřinu takto opatřit (a pak se slevou prodat) i ohroženým případům z řad domácností.

Státní rozpočet však uchránit nejde. Lze mu nanejvýš pomoci dodatečným zdaněním energetických firem včetně ČEZ, případně stažením dividendy ČEZ, jak navrhuje i Babiš. Že by ale takto extra vybrané peníze v kombinaci s dalšími, již oznámenými záchrannými energetickými balíčky stačily, je iluze.

Babišův přístup má i jeden velký principiální problém spočívající v tom, že nepomáhá udržet unijní jednotu. Jde proti ideje volné soutěže na otevřeném trhu s elektřinou, který Česku minulou dekádu dobře sloužil, držel zdejší výrobce pod tlakem mezinárodní konkurence a ceny udržoval na stabilní úrovni. Utéct, když se vítr obrátil, je neslušné, nelegální a hlavně vrcholně netaktické. Asi jako vzít si koblihu zdarma a po pár letech se divit, jaké po ní zůstaly dluhy.