Dejte a neptejte se. Český premiér upozorňuje na to nejhorší z Visegrádu

První pokus lídrů Evropské unie dohodnout se na novém evropském rozpočtu skončil těsně před víkendem krachem. Premiéři či prezidenti členských států se nedohodli na jeho celkové výši ani na prioritách, které by se měly ze společné kasy platit. Proti sobě stáli zástupci zemí, které do rozpočtu více přisypávají, proti čistým příjemcům; mezi ně patří i Česko.

Ti první považovali návrh, aby rozpočet na období 2021 až 2027 dosahoval okolo jednoho procenta výkonu unijních ekonomik - přepočteno na peníze zhruba jeden bilion eur -  za příliš vysoký. Ti druzí naopak za příliš nízký, protože by chudší země měly dostat méně na dotacích, než mají nyní.

V posledních několika rozpočtových cyklech se shoda na výdajích nikdy nepodařila najít napoprvé, takže v tomto smyslu se evropští politici drží tradice. Do dvou měsíců by nyní měl přijít druhý pokus, během kterého se politici naopak většinou shodli. Čas mají každopádně do konce roku, pak nastane rozpočtové provizorium.

Český premiér jel na summit s těžko obhajitelnou strategií - a to ve všech ohledech. Andrej Babiš žádá, aby Česko dostalo stejně dotací, jako mu plyne ze současného měšce, tedy okolo 700 miliard korun - ačkoli země v uplynulých letech rostla a bohatla. Pro Česko je navrhováno přibližně o čtvrtinu méně, v přepočtu zhruba 450 miliard korun. Ale je to pořád víc, než by zemi mělo náležet, kdyby se použilo čistě matematické hledisko stanovování rozpočtového příjmu.

Peníze hodlá český premiér - jak řekl - “nalít do betonu”, tedy použít na stavbu silnic i dálnic a také investovat do českého zemědělství. Priority navržené Evropskou komisí a podporované státy, jež do rozpočtu nejvíc přispívají, stejně jako poptávka evropské veřejnosti naopak velí “nalít” většinu peněz do ochrany vnějších hranic Unie a na vyrovnávání se s dopady klimatických změn.

Debatu by tak šlo ještě vyhrát, pokud by Babiš představil v Bruselu plán, který by tomu odpovídal - například usiloval o strategické propojení země s okolními státy železnicí a chtěl z Česka udělat šampiona v rychlovlacích. Neznamená to sice, že by dosáhl svého a přesvědčil nejbohatší státy, aby Česku poslaly stejně dotací jako nyní. Zemím, jež zároveň zhusta usilují o co nejčistší a nejzelenější Evropu, by se ovšem špatně argumentovalo proti chytrému českému green dealu. Dobré železniční propojení přitom Česko potřebuje stejně jako dálnici do Rakouska. Premiér ovšem místo toho jen před summitem tvrdil, že nekývne na rozpočet pro Česko byť o korunu menší a kritizoval centrálně řízené programy EU, protože “my sami chceme rozhodovat o tom, na co použijeme ty peníze”.

Připomeňme si v této souvislosti element, o které se v Česku tolik nemluví. Součástí návrhu evropského rozpočtu je poprvé explicitní podmínění dotací tím, že příjemce bude respektovat principy právního státu. Má jít samozřejmě hlavně o bič na Maďarsko a Polsko, které mají s dodržováním těchto zásad potíže. Polskou justiční reformu už zkoumá Evropský soudní dvůr, uvalení evropského dohledu nad Maďarsko – rovněž kvůli justici a za omezování nezávislosti médií - žádá Evropský parlament.

Instituční kroky možná evropští politici nestíhají sledovat, ale bezpochyby se do jejich povědomí dostávají zprávy, že maďarská vláda vyřazuje ze seznamu národních literátů hodných pozornosti školou povinných dětí Imreho Kertésze, nobelistu židovského původu, nebo že se Viktor Orbán chce “poradit” s lidem, jestli má přestat segregovat maďarské Romy od zbytku populace.

To všechno vytváří okolo Polska a Maďarska opar, z něhož si západní politici vezmou to, že v těchto zemích se děje něco shnilého a obhájit pro ně dotace před jejich voliči bude velmi obtížné. Angela Merkel ostatně na summitu řekla, že pro Německo je podmínka respektování právního státu důležitá a Berlín na ní trvá. Podobně reagovali zástupci čtyřky nejbohatších zemí, kteří odmítají navýšení rozpočtu - Dánska, Švédska, Rakouska a Nizozemí.

Česká republika ještě není v maďarské fázi nacionálního populismu. Ale vykřikování Andreje Babiše, ať nám bohaté země přidají a neptají se, na co peníze – tedy jejich peníze - použijeme, do onoho visegrádského oparu vtahuje i nás. A je jasné, že nám to v ničem příliš nepomůže.