Bude to znít pateticky, ale já jsem vždycky chtěl sloužit této zemi

Poslední schůze Poslanecké sněmovny přinesla i jeden obraz, který se v české politice už nebude opakovat. Bylo to naposledy, kdy se zasedání zúčastnil poslanecký doyen Karel Schwarzenberg. Fotografové ho pak zachytili, jak s hůlkou pomalu opouští sál a mizí z českého sněmu; naposledy v téhle roli.

Schwarzenberg hrál mezi poslanci podobnou roli jako předseda německých zákonodárců Wolfgang Schauble. I když v posledních letech na rozdíl od něj nezastával vysokou politickou funkci, podobně jako on ztělesňoval historickou paměť národa. Schauble měl samozřejmě to štěstí, že v aktivní politice působil od začátku sedmdesátých let, kdy byl poslancem zvolen poprvé. To Schwarzenberg v Československu kvůli totalitě nemohl, ale aktivně se o politiku vždy zajímal.

Nejen o rakouskou, kde byl donucen dlouhodobě žít v exilu, ale především o tu ve své domovině. Snaha pomáhat jí ke svobodě a pak tuto svobodu budovat ho provázela po celý jeho aktivní život. A protože měl stejně jako Schauble touhu být tam, kde se o tom rozhoduje, ocitl se po roce 1989 v epicentru svobodného dění na Pražském hradě, a nakonec i ve vládě a v parlamentu. Šlo by jistě vyjmenovat i řadu jeho politických chyb, ale o to teď nejde.  Podstatné je, že své zemi skutečně sloužil tak, jak to řekl v jednom rozhovoru pro Respekt. A až do věku, kdy už mohl odpočívat:

“Bude to znít pateticky, ale já jsem vždycky chtěl sloužit této zemi. Víte, já jsem znal jednoho dětského psychologa ve Vídni, chodil jsem za ním se synem, když měl ve škole potíže v pubertě. Byl to rozumný starý pán a ten mi říkal, že v životě existuje jen několik období, kdy člověk opravdu silně přijímá vlivy. A je to především v dětství. Vzpomínám si, že když jsem byl malý kluk, matka s otcem mi říkali, že naše rodina má vůči naší zemi povinnosti, to mě formovalo. Dost jsme se doma bavili o politice, leccos jsem už chápal. Když byl nalezen pod okny Černínského paláce Jan Masaryk, mně tehdy bylo jedenáct, mluvili jsme o tom s rodiči, díky tomu jsem věděl, co se stalo. Že je to vražda a konečný hřebík svobodného státu. Byl jsem zrovna nemocný, v županu jsem se pak postavil na postel a přísahal, že budu za svobodu bojovat. To určovalo celý můj život, něco jsem slíbil a snažil se tomu nějak dostát.”