Intelektuálové nepřevzali zodpovědnost, tak musel někdo jiný

Před jedním z výročí listopadu 1989 mi volal Ferko Mikloško, že naši kamarádi z bývalé Veřejnosti proti násilí připravili petici s návrhem, aby se v roce 2014, kdy uplyne čtvrtstoletí od této události, na Náměstí Svobody, kde se odehrávaly masové demonstrace, postavil památník. Cítil jsem se nepříjemně, že musím příteli odmítnout svůj podpis, a vysvětlil jsem mu důvod.

Petici za takový památník by neměli navrhnout a podepsat lidé, kteří byli aktéry tehdejší revoluce. „Je trochu divné navrhovat pomník sám sobě,“ řekl jsem. Měl jsem i jiné důvody, podstatně důležitější, ale ty jsem mu neřekl, protože vysvětlování by trvalo příliš dlouho a možná by je nepochopil. Vysvětlím je tedy teď.

V posledních letech si stále častěji představuji, že mě na ulici v Bratislavě zastaví mladý muž či žena okolo dvacítky a zeptá se mě: „Jak jste to mohli tak zbabrat? Je to vaše vina, že takhle žijeme.“

Zatím se mi nic takového nepřihodilo, ale možná mám jen štěstí, že mladí lidé viní za bídný stav slovenské demokracie, politiky a koneckonců i ekonomiky a kultury viditelné postavy: Vladimíra Mečiara, Mikuláše Dzurindu nebo Roberta Fica.

Kdyby se ale podívali blíž na moderní slovenské dějiny, zvlášť na první měsíce po listopadu 1989, rychle by odhalili, že část viny by měli připsat revolucionářům a intelektuálům, kteří tehdy byli u zrodu věcí.

Lidské dějiny se chovají podle stejného principu jako fyzika. Stav našeho vesmíru je přímo odvozený od Velkého třesku, který ve zlomku sekundy nastavil jeho budoucnost od vesmírné konstanty až po gravitaci, která nás uvěznila na planetě.

Listopad 1989 byl sice malý třesk, o mnoho mnoho menší než Velká francouzská revoluce o dvě stě let dřív nebo ta ruská v roce 1917, ale svou podstatou se jim podobal: na počátku, po zhroucení starého režimu, bylo vše otevřené, často i doslova, jako například dveře do vlády.

Problém přemýšlení nad selháním, nebo jemněji řečeno chybami, které jsme tehdy udělali, spočívá v tom, že naše chování a rozhodnutí vedly ty nejlepší úmysly. Jenže, jak opět víme z dějin, následky dobré vůle bývají často pekelné.

Byl jsem častým svědkem debat komunistů z padesátých let, ke kterým patřil i můj otec. Ti nejlepší z nich trpěli hlubokým pocitem viny, protože se podíleli na zrodu nelidského režimu, ale současně uměli detailně popsat příčiny, které je k tomu vedly.

A byly to velmi často důvody, které obecně považujeme za ctnostné: například touha po spravedlnosti. Účastníky těchto debat byli i jejich nekomunističtí vrstevníci, bývalí političtí vězni, jako například spisovatel Karel Pecka. Jeho reakce byla ironicky stručná: „No a?“

Takovouto reakci - například mladých lidí, kterým bych vysvětloval, proč jsme udělali takové nebo jiné chyby - si představuji pokaždé, když přemýšlím o listopadu 1989.

Druhý problém spočívá v tom, že prakticky každý, kdo patřil do nejužšího kruhu tehdejších revolucionářů sdružených ve VPN, se v tomto kruhu ocitl i díky tomu, že už předtím osvědčil svou statečnost a charakter.

(No a? řekl by Karel Pecka.) Jenže i mezi bývalými komunisty z padesátých let bylo mnoho statečných lidí, kteří riskovali život v protinacistickém odboji. Úctyhodný charakter ještě nezaručuje neomylnost - a v nové situaci může takový člověk selhat jako kdokoliv jiný.

Třetím problémem při přemýšlení o selháních je jednoduchý fakt, že Slovensko na tom koneckonců není tak špatně a že důsledky „malého třesku“ jsou podstatně lepší, než je u revolucí obvyklé. Namísto poprav a vězení svoboda, jakou tato země ještě ve svých dějinách nezažila, namísto jakobínů a bolševiků normální politici, kteří neohrožují naše životy, byť jsou jinak jejich kvality velmi pochybné.

Stručně řečeno, ruce slovenských revolucionářů nejsou od krve, takže je těžko možné mluvit o vině. Ale stačí to na jejich obhajobu?

Čtvrtým problémem je neochota o nějakém selhání vůbec mluvit. Před nějakým časem jsem se ocitl ve společnosti svých přátel z úzkého okruhu VPN a tématem debaty byla hluboká nespokojenost s vývojem v zemi. Padl návrh, že bychom se měli ozvat, napsat společné prohlášení, ve kterém bychom pojmenovali všechno špatné, co se okolo nás děje. Namítl jsem, že pokud to chceme udělat, musíme si nejprve sami přiznat podíl na tomto stavu, jinak nás nikdo nebude brát vážně. Musíme si přiznat své vlastní selhání.

Nastalo ticho a potom padla překvapená otázka: „Jaké selhání?“

Je asi pravda, že se na Slovensku nikdy nepěstovala kultura sebezpytu a že přiznání vlastních chyb se považuje za slabost. Já jsem však vyrostl částečně v prostředí českého disentu, který vědomě pěstoval kritiku vlastních řad. Byl to pud sebezáchovy, který ho vedl k tomu, aby kromě vzdoru vůči komunistickému režimu dokázal vzdorovat i přesvědčení o své mravní či intelektuální nadřazenosti.

Já sám vím o svých vlastních selháních dost a stačí na ně několik vět. Nepamatuju si žádný svůj čin v prvních měsících po listopadu 1989, který bych mohl považovat za věcný přínos k slovenské demokracii. Velmi rád vzpomínám na debaty s přáteli v sídle VPN (trvaly často do noci), ale nevzpomínám si na to, že bych se nabídl k tomu dělat něco užitečného, pokud k tomu nepočítám založení vydavatelství či editování politického programu VPN.

Reálná politika, nekonečná jednání a praktická rozhodnutí mě nebavily. Byl jsem zkrátka líný. Kromě toho jsem byl nevzdělaný, téměř nic jsem nevěděl o tom, jak funguje parlament, o fungování státu nemluvě.

Je pravda, že jsem byl zhruba o deset let mladší (bylo mi tehdy 33) než většina klíčových lidí ve VPN, ale to mě neomlouvá. Kdyby mě na ulici zastavil mladý muž nebo žena s otázkou z úvodu, nemohl bych na svou obhajobu říct téměř nic.

Některá z mých selhání však byla typická i pro mé přátele - a o nich chci mluvit. Tento text nicméně nemá být historickou drobnokresbou, spíše pokusem o subjektivní úvahu, proto ho nebudu opírat o hromadu faktů a vzpomínek, kterými by měla být podepřena. A samozřejmě, sám bych našel mnoho argumentů, které by mohly vyvrátit nebo zpochybnit to, co chci napsat.

Odmítnutí politiky

Selhali jsme, protože jsme neměli představu o státu a o politické moci jako nástroji, kterým se tato představa uplatňuje. Z toho pramenil jakýsi zvláštní ostych vůči moci, který se dal jistě připsat i tomu, že se jádro VPN skládalo z intelektuálů, tedy sociologů, spisovatelů a umělců různého druhu, případně z aktivistů, jejichž profese byla na míle vzdálená teorii státu a politiky.

Jistě, kromě studentů jsme byli první, kteří se vzbouřili, naše legitimita však spočívala především v odvaze a o mnoho méně v poznání (jiná věc je, že v té době na Slovensku kromě komunistů prakticky nikdo nevěděl, jak doopravdy funguje stát a moc).

Stačí to však na obhajobu? Rychlokurz z politiky se dá udělat za pár dní či týdnů, koneckonců, my jsme jím tehdy procházeli. Proč jsme tedy odmítli převzít moc a ponechali první takzvanou vládu národního porozumění prakticky v rukou komunistů, byť často takových, kteří nám přišli polepšení?

Jednoduše proto, že my jsme moc nechtěli, a považovali jsme to dokonce za naši ctnost. Nevím, jestli se v dějinách najde podobný příklad revolucionářů, kteří se nezalekli svých protivníků v době, kdy byli u moci, ale zalekli se jich potom, co padli na kolena, přesněji zalekli se svého vlastního vítězství.

Jistě, měli jsme tu nevýhodu, že jsme znali možná až příliš mnoho příběhů revolucionářů, kteří se chopili moci a revoluce je poté požrala. Chtěli jsme se vyhnout jejich osudu?

Říkali jsme, že tato revoluce má umožnit především svobodné volby, věřili jsme, že z nich vzejde dobrá vláda, která nám umožní věnovat se svobodně vlastním zálibám, povoláním, kariérám, že nás především zbaví povinnosti cítit zodpovědnost za osud země.

Obávám se totiž, že hlavním motivem našich činů bylo opustit co nejdříve ten děsivý prostor, v němž se odehrává moc; co nejdříve z něj uniknout a vrátit se zpět do bezpečné náruče intelektuálního života, ve kterém je zodpovědnost jen příjemně abstraktní pojem. Občas mě přepadne pocit hanby, když si vzpomenu na to, kolik času jsme v prvních porevolučních týdnech strávili pokusy přeměnit tak bizarně okrajové instituce, jakou byl třeba Svaz spisovatelů. 

Jistě, bojovnost, s níž se tato elita bývalého režimu odmítala vzdát svých funkcí, nás měla varovat, že proměna společnosti bude o mnoho těžší, než se zpočátku zdálo. Jistě, komunismus si pěstoval spisovatele jako svou ideologickou základnu. Jenže dnes? Koho dnes zajímají slovenští spisovatelé?

Důsledkem naši neochoty usilovat o reálnou moc nebylo jen to, že chaotické měsíce před prvními volbami lidi znejistily, znechutily a že nám přestali věřit, ale i to, že mnozí ti, kteří po moci naopak toužili, pochopili, že cesta je víceméně volná. Jedním z takových lidí byl Vladimír Mečiar.

Stal se ministrem vnitra po konkurzu, který jsme vypsali, protože jsme nemohli mezi námi najít nikoho, kdo by tuto funkci chtěl. Nevím, zda v dějinách existuje podobný příklad revoluční naivity. Mečiar by se byl možná dostal k moci i jak než s naší pomocí, ale tímto argumentem se nedá obhájit naše odpovědnost za to, že jsme mu vydláždili cestu k premiérskému křeslu a tím k cestu šesti letům úpadku země. Bohužel neobstojí obhajoba, že jsme patřili k prvním, kteří se stali jeho největšími odpůrci. (No a?)

Je pravděpodobné, že i kdybychom chtěli usilovat o moc a podařilo by se nám ji získat, dost brzy bychom o ni přišli. Ale mohli jsme se aspoň pokusit změnit zemi k lepšímu v čase, který nám byl vyhrazen. Nevyužili jsme ho. Ti nejdůležitější lidé ve VPN byli dokonce ve svém odporu k moci tak důslední, že nekandidovali ani do parlamentu.

Považovali jsme politiky za úředníky, kteří mají dělat to, co jim my intelektuálové povíme. Když se později Vladimír Mečiar vzbouřil a založil svoje HZDS, měl k tomu mnoho odpudivých důvodů. Jeden byl však správný: to když nás obviňoval, že jsme odmítli převzít politickou zodpovědnost, ale přitom mu chceme diktovat, co má dělat.

Slovensko je dnes země, kde o moc usilují zpravidla lidé, kteří jí nejsou hodni. Nekonečná řada zklamání, která provázejí náš politický život, vyvolala takový odpor k politikům a k jejich činnosti, že ho málokterý slušný člověk dokáže překonat a pokusí se o tento typ moci vůbec usilovat.

My jsme však byli první, kteří zavedli pohrdání politikou, byť nám tehdy ležela u nohou a my jsme se mohli aspoň pokusit dodat jí vážnosti. Jsme ti poslední, kteří by si měli stěžovat na její úroveň.

Odmítnutí levice

Když jsme se někdy začátkem roku 1990 rozhodli, že se VPN stane politickým hnutím a pokusí se vyhrát volby, položili jsme si otázku, k jakému politickému proudu by mělo patřit. Slovenská politika se nacházela ve stavu zrodu a převládal odpor k ideologickým dogmatům.

Tak trochu z legrace jsme jednotlivě vyplnili dotazník, který nám měl pomoci odpovědět na otázku, kdo jsme. Více mým přátelům (i mně) vyšlo, že patříme k liberální umírněné levici. Byli jsme na rozpacích. O rok později jsem na jedné z debat, kterým jsme říkali politický klub, s údivem zjistil, že mluvíme o přeměně hnutí na pravicovou stranu.

Argumenty byly zdánlivě logické. Federální vláda v Praze prosazovala radikální liberalizaci trhu a masivní privatizaci státního majetku a my jsme tuto vládu podporovali, měli jsme v ní dokonce ministry. Přesto jsem si neuměl představit, že budu členem pravicové strany. Pokud existuje něco jako vnitřní politický kompas, tehdy se ve mě ozval.

VPN se přeměnila na pravicovou stranu (říkala si Občanská demokratická unie) a já jsem do ní už nevstoupil, čímž se završila moje krátká cesta politikou.  Je to zdánlivě banální příběh jednoho hnutí, jeho důsledky jsou však dalekosáhlé.

VPN vzniklo původně jako hnutí intelektuálů, jehož smyslem mělo být vytvořit slovenské společnosti co nejsvobodnější prostor pro její přirozený vývoj. Jenže tím, že se změnilo v pravicovou stranu, prakticky národu oznámilo, že prostor svobody se nachází jen napravo.

Protože byla VPN nositelem silného mravního étosu, pro slovenské společenské elity bylo pohodlné její proměnu následovat. Levice se tak stala nejen politickým, ale i společenským skladištěm nectností, jako byl nacionalismus, obhajoba bývalého režimu a vulgární demagogie. Jistě, dá se namítnout, že je problémem levice, že si nevytvořila vlastní hodnotové zázemí. Ale kdo ho měl dodat?

Slovenský intelektuální prostor se nadlouho ocitl v zajetí předsudků a pohrdání vůči každému, kdo se odvážil přiznat se k levicovým sklonům. Dokázali to jen nemnozí, zároveň však podlehli disidentskému syndromu a stáhli se do radikální intelektuální opozice, která byla stejně nepříjemná jako arogance pravice.

Robert Fico pochopil, že je zbytečné usilovat o budování levice s intelektuálním zázemím a ze zmiňovaných nectností udělal politické triumfy. Vulgárnost a otevřené pohrdání liberálními hodnotami může být - samozřejmě - Ficovi osobně blízké, nikdy by si je však nemohl dovolit, kdyby měl na levici dostatečně silnou intelektuální protiváhu.

Trvalo prakticky dvě desetiletí, než pravicová okupace hodnot, jako jsou svoboda a lidská práva, skončila, a to zejména kvůli selhání samotných pravicových stran. Zůstává už jen její poslední bašta - okupace listopadu 1989.

Je to vlastně komická logika: pokud se hnutí VPN přeměnilo na pravicovou stranu a mnozí pravicoví politici se hlásí k listopadu 1989 (někteří právem, jiní ne), samotný listopad byl vlastně pravicovou revolucí.

Slovensko je v tomto smyslu ve střední Evropě unikátní. V Polsku, Česku či Maďarsku se intelektuálové a bývalí disidenti, kteří se podíleli na tamějších změnách v roce 1989, rozdělili víceméně proporčně mezi pravici a liberální levici (jen pro ilustraci, k levici se v Česku hlásili například Jiří Dienstbier či Pavel Rychetský, v Polsku Adam Michnik a Gazeta Wyborcza, v Maďarsku György Konrád, Miklós Haraszti, Laszló Rajk a další, kteří podporovali koalici liberálů s postkomunisty).

S hodnotovým vyprázdněním levicového prostoru přišlo i to, co přichází vždy, když se uměle naruší volný pohyb idejí. Oplocené hřiště pravice, která o sobě tvrdila, že vůči ní „neexistuje alternativa“, se časem změnilo na betonové parkoviště ideologického vraku a zatuchlých frází, na kterém do sebe bezcílně jako molekuly při Brownově pohybu naráží fragmenty politických stran.

Je to smutný pohled, pro mě o to smutnější, že na počátku této intelektuální a politické bídy stáli intelektuálové z VPN.

Vítězství ekonomů

Bylo to někdy na začátku roku 1990, když do centra VPN přišel tehdejší federální ministr financí Václav Klaus vysvětlit myšlenku kupónové privatizace (v zájmu historické pravdy jen dodám, že tuto ideu jsem poprvé ještě před Klausem slyšel od Augustína Mariána Húsky, který se později stal jedním z Mečiarových ideologů).

Byl to působivý výklad a zdálo se, že řeší největší rébus tehdejší doby: jak vrátit společnosti přirozené vlastnické vztahy. Slovy tehdejšího sloganu - jak vytvořit z rybí polévky živou rybu.

Byla to zvláštní situace: sedělo nás ve velké místnosti asi dvacet, ani jeden z nás nebyl ekonom. Ve svých předešlých životech jsme se věnovali literatuře nebo sociálním vědám a naši revoluční kvalifikací a legitimitou byla odvaha říct, že komunistický režim je nefunkční a zločinný.

Klaus ale nemluvil o nápravách křivd a mravní kategorie neměly jeho projevu místo. Mluvil o tom, jak to bude fungovat, a že tohle je cesta ke kapitalismu. Přihlásil jsem se a zeptal se ho, jak ví, že to bude fungovat, a co se stane, když to fungovat nebude. „V tom případě o tom půjdu přednášet na univerzitu do Kalifornie,“ odvětil Klaus s úsměvem.

Dodnes na tuto větu nemohu zapomenout a vyčítám si, že jsem ji tehdy považoval jen za vtipný bonmot. Že jsem nepochopil hlubokou pravdu vyslovenou v záchvatu upřímnosti nejen o Klausovi samotném, ale o ekonomické vědě jako takové.

Dnes, po finanční krizi, pádu bank, hysterii trhů a neúspěšných pokusech Evropy vyhrabat se z dluhů drastickým šetřením, víme, že ekonomie patří mezi humanitní disciplíny stejně jako sociologie, psychologie nebo literární věda. Že žádný homo economicus, který by se choval racionálně podle matematických modelů, neexistuje.

Že matematika v ekonomice nemá nic společného s matematikou ve fyzice, kde popisuje povahu světa. Matematika v ekonomice popisuje jen naděje samotných ekonomů, že svět je takový, jaký by ho chtěli mít. Když jistý matematik, Američan s čínským jménem Li, vymyslel v devadesátých letech formuli na výpočet dluhového rizika, bankéři si mysleli, že objevil svatý grál, a začali vymýšlet finanční deriváty, které fungovaly na principu této formule.

Ta sice počítala s pravděpodobností jen 95 procent, těch pěti procent si ale nikdo nevšímal. Hráči na finančních trzích se chovali jako lidé, kteří si staví domy u řeky v hlubokém přesvědčení, že záplavy nikdy nepřijdou.

Jenže to všechno jsme v roce 1989 a ještě dlouho potom nevěděli. Celé své dosavadní životy jsme věnovali obhajobě svobody a bezvýhradně jsme věřili v její blahodárné účinky na společnost. Když přišli ekonomové a začali mluvit o volném trhu, v našem vnímání mluvili o svobodě.

Koneckonců, volnost a svoboda jsou téměř totožné pojmy. Současně jsme si uvědomovali, že nerozumíme jejich jazyku, neměli jsme ani ponětí o kapitálových tocích, ani o tom, jak funguje burza nebo měnové kurzy.

V našich očích byli ekonomové něco jako šamani, kteří ovládají tajemné proudění peněz a dokážou otevřít stavidla navršená dekádami komunismu.

Věřili jsme jim, když nám vysvětlovali, že je třeba schopným lidem dát příležitost rychle zbohatnout, protože se stanou motory ekonomiky a bohatství je bude zároveň zavazovat k zodpovědonosti vůči společnosti. Opravdu jsme jim věřili. Bylo to pro nás i výhodné. Byli jsme rádi, že ekonomové přebírají zodpovědnost za budoucí vývoj, vypadali o tolik sebejistěji než my, pochybovační a nerozhodní intelektuálové.

Kdysi jsem díky svému otci nahlédnul do hloubky traumatu, které jeho komunistická generace prožívala, protože cítili hanbu zejména za svoje intelektuální selhání. Uvěřili komunistické ideji a styděli se za tu hloupost, kterou omlouvali mládím a trpkou zkušeností s demokracií, která je zradila, protože se nedokázala ubránit před Hitlerem.

Pozorně jsem je poslouchal a přísahal si, že mně se nic takového v životě nestane. Že se budu mít na pozoru před všemi ideologiemi a před každým, kdo mi bude tvrdit, že má spolehlivý recept na všechny problémy ve společnosti.

Dnes musím přiznat, že jsem intelektuálně selhal, protože jsem uvěřil ekonomům a vzdal jsem se vlastní víry v to, že spravedlnost, tedy dobré zákony, vláda práva a trvání na mravních hodnotách, jsou nadřazené všemu včetně ekonomiky.

Jistě, tento příběh je stejný prakticky v celé postkomunistické Evropě a vysvětluji si to tím, že intelektuálové a bývalí disidenti ve skutečnosti nevěřili v historickou sílu idejí, za které mnozí seděli ve vězení. Při náhlém střetu s bohatstvím Západu a mámením konzumu, který zachvátil společnost, přijali vysvětlení, že příčinou pádu komunismu byla především jeho ekonomická nemohoucnost.

A když se ukázalo, že volný trh bez dobrých zákonů napadl samy základy společnosti, protože ji rozežral korupcí, a že nová vrstva bohatých cítí zodpovědnost jen za ochranu svých vlastních, často nakradených, peněz, a že udělá vše, aby udržela korupční systém při životě, bylo už pozdě.

Možná se tomuto příběhu nedalo zabránit a byl by se odehrál stejně, i kdybychom se postavili ekonomům, kteří - slovy Václava Klause - nebyli ochotní rozeznávat špinavé peníze od čistých.

Je pravděpodobné, že naše trvání na morálce by se minulo účinkem; nakonec ti nemnozí, kteří usilovali o udržení v politice s takovým programem, byli rychlo odklizeni samotnými voliči. To však naše selhání, naše okouzlení ekonomickou vědou, která se ukázala tak katastrofálně omylná, nijak neomlouvá.

Promiňte

Mohl bych na naši adresu snést hromadu dalších argumentů, které by vysvětlily a obhájily naše chování v těch klíčových měsících po listopadu 1989 i později. Koneckonců, většina z nás zůstala čestnými lidmi a patří právem k úzkému jádru slovenské intelektuální elity. Právě proto je není třeba hájit.

To, že jsme v době malého velkého třesku udělali chyby, které je možné vzhledem k následkům nazvat i selháními, patří k osudu každého revolucionáře. Zvláštní je na tom jen to, že na Slovensku se o tom mlčí.

Nemám nic proti tomu, aby na Náměstí Svobody stál památník, který mí přátelé revolucionáři požadují. Jistě to myslí dobře a chtějí ho věnovat i těm desetitisícům lidí, kteří na onom náměstí v listopadu 1989 mrzli a cinkali klíči. Udivuje mě jen, že s tímto nápadem nepřišli právě někteří z těch desetitisíců. Je možné, že jim to nepřijde na mysl, protože tuto revoluci nepovažují za událost, na kterou chtějí s hrdostí a slzami dojetí vzpomínat?

Úplně je chápu. A proč nepřišly s tímto nápadem například jejich děti, které mají dnes dvacet let? Neváží si svobody, kterou jsme pro ně vyvzdorovali?

Úplně je chápu. Svoboda není cíl, je jen nevyhnutelnou podmínkou pro slušný život, který však vůbec nezaručuje. Pokud mě na ulici mladý muž či žena zastaví s otázkou z úvodu tohoto textu, nebudu mít jinou možnost, než říct: promiňte.

Text vyšel původně ve slovenském Projektu N, přetiskujeme ho se souhlasem autora.