Ropa z Arktidy: tak daleko, tak blízko?

Do začátku zbývá 15 minut. Je brzo ráno, zataženo, chladno a na pobřeží fouká vítr. Do největšího evropského přístavu v Rotterdamu právě připlouvá tanker Michail Uljanov. Veze první ropu, kterou ruský Gazprom vytěžil na kontroverzní plošině Prirazlomnaja v Arktidě.

Pomocí žebříků přelézáme plot v místě, kam tankery z celého světa přivážejí do Evropy ropu. Naším cílem je molo se čtyřmi obřími třicetimetrovými pumpami, které přečerpají ropu z tankeru do potrubí. Jsem tu proto, že chci, aby to byl zároveň i poslední tanker s arktickou ropou. Těžaři nesmí Arktidu drancovat. Riziko, že zničí tuto krásnou a křehkou oblast a ohrozí světové oceány, je nepřijatelné.

Když přicházíme k molu, vidíme, že všichni ostatní svůj úkol zvládli. Plachetnice Rainbow Warrior je mezi molem a tankerem a svou přítomností mu brání v zakotvení. Pomáhá i Esperanza, druhá vlajková loď. Nad tankerem se vznášejí paraglidisté se vzkazem „NO ARCTIC OIL!“ Na levoboku tankeru je napsáno totéž. Také na obou stranách plavidla jsou magnetem připevněny transparenty s tímto sdělením.

Před přídí tankeru plavou aktivisté ve speciálních oblecích a s bójkami. Kolem jsou policejní lodě. Právě se snaží dostihnout čluny, ve kterých přijíždí skupina lezců. Ti mají stejný úkol jako my: na ropné pumpy vyvěsit transparent s nápisem „NO ARCTIC OIL!“.

Přicházíme k mostu, který vede na molo. Všude je plno lidí – zaměstnanci přístavu, ochranka a policie. Přes cestu stojí asi deset policistů s obušky, někteří i se štíty a přilbami. Zkoušíme klidně projít kolem nich, neběžíme. Snažíme se s nimi mluvit a vysvětlit, proč jsme tu. Je nám ale jasné, že tady končíme. Křičí na nás něco nizozemsky. Schytáme i nějakou tu ránu obuškem, ovšem později na policejní stanici se dočkáme pochopení a obdivu. Vytahujeme malé transparenty a ukazujeme je směrem k tankeru, který je asi sto metrů od nás.

Je to vzkaz politikům i veřejnosti. Ropa z Arktidy je nekvalitní a drahá. Podobně jako celá fosilní a jaderná energetika, i arktický projekt Gazpromu je možný jen díky štědré státní podpoře. Nákupem ruské ropy zvyšujeme naši energetickou závislost na nevyzpytatelném Rusku. To pak z prodeje ropy podporuje nejen další riskantní těžbu, ale i expanzi do suverénních států, jako třeba teď na Ukrajině.

Další lezecký tým se na člunech rychle blíží do přístavu. Asi třicet metrů před molem čeká policejní člun a policisté po chvíli náš člun zablokují. Tak blízko cíle a přece tak daleko? Jenže lezci vyskakují ze člunu a ve studené vodě plavou k žebříku, který vede na molo. Mezi pěticí, která se dostane až k žebříku, je i náš dobrovolník Míra.

Ačkoli na molo se nedostanou, vytahují aspoň malé transparenty. Nakonec právě oni vydrželi nejdéle nenásilně bránit zakotvení tankeru. Arktida, bezmála poslední divočina na Zemi, taje extrémním tempem kvůli spalování fosilních paliv. V minulosti byla zdejší zvířata vybíjena: tuleni na výrobu kožichů, velryby pro maso. Do moře se ukládal toxický i radioaktivní odpad. Testovaly se tu jaderné zbraně.

Místo aby se Arktida dočkala naší ochrany, brousí si na ni zuby těžaři, průmyslové rybářské flotily, lodní přepravci i armády. S Greenpeace jsem už osm let. Poté, co nám loni v Rusku nezákonně zadrželi třicetičlennou posádku i s lodí, jsem měla obavy, jestli se nezalekneme výhrůžek Gazpromu. Ona to totiž není žádná legrace, když proti vám stojí mocná bohatá firma, která se nezdráhá věznit, mrzačit a vraždit lidi s jiným názorem. Ale bála jsem se zbytečně. V Rotterdamu jsme s Greenpeace dokázali, že se nikdy nevzdáváme a nenecháme umlčet jakkoli mocnou společností či vládou, která bezohledně devastuje jedinou planetu, kterou máme.

Autorka je dobrovolnicí ekologického hnutí Greenpeace