0:00
0:00
Jeden den v životě8. 3. 20135 minut

Hlas učících se

Jeden den polského holuba v katarské poušti

Ewa Iwaszuk
Jeden den v Kataru
Autor: Ewa Iwaszuk

Po 4 hodinách spánku mě probudí zvuk klimatizace. Je listopad, venku je 35 stupňů, spousta písku, velkých aut a mrakodrapů. Otevírám oči a rozhlížím se po pokoji v pětihvězdičkovým hotelu.  Luxusní podmínky nejsou nic, na co bych byla dosud zvyklá – v létě jsem přespávala buď to ve stanu, nebo ve stodolách u přátelských gruzínských vesničanů. 

Výtahem sjíždím do hotelové restaurace, kde jsou stoly obtěžkané středovýchodními lahůdkami a čerstvým ovocem dováženým z celého světa. Za běhu popadám kousek chleba s humusem a zároveň si dávám pozor, abych jím nezamazala sako zapujčené od mámy (elegantního oblečení se v mém šatníků najde také zatím pomálu). Běžím do klimatizovaného autobusu, který nás odveze do QNCC – největšího konferenčního centra v Kataru.

↓ INZERCE

Jsem jedinou Evropankou ve skupině čítající třicet mladých lidí ve věkové skupině 18 až 25 let z celého světa, kteří byli pozváni, aby reprezentovali “hlas učících se” (learners' voice) na WISE2012 – jedné z nejvetších globálních konferencích věnující se tématu vzdělávání. V mém týmu se nachází mláděž z Haiti, Afghánistánu, Kolumbii, Bahrajnu, Sierra Leone a dvaceti dalších zemí.

Po příjezdu do QNCC běžime do hlavního auditoria, abychom se rozmístili na strategická místa. Jako první je na programu vyhlášení nové globální iniciativy UNESCO a Qatar Foundation. Katarská královna Sheikha Moza a Alek Wek, Sudanská supermodelka i ambasadorka UNICEF na jevišti vysvětlují význam globálního partnerství neziskových a mezinárodních organizací: pomohou zajistit vzdělání 60 milionům dětí, které dnes nemají přístup ani na základní školu. Jejich projev končí ukázkou z videa propagujícího danou iniciativu s komentářem čtenym Robertem de Niro. Po chvíli vchází na jeviště pět panelistů. Kromě Iriny Bokové - předsedkyně UNESCO – se na jevišti objeví i Gordon Brown. V průběhu debaty tweetuju jak šílená - jedním z našich úkolů na konferenci byla tzv. aktivní účast v sociálních mediích. Nakonec úspěch: jeden z mých tweetů je vybrán jako zajímavý - zobrazen na velké plazmové obrazovce za zády hostů.

Po debatě běžím pro kameru do štábu našeho mládežnického týmu. Naším dalším úkolem je pořídit rozhovory se zajímavými hosty konference: já mám domluvené setkání s Prof. Georgesem Haddad (šéfem oddílu Education, Research nad Foresight v UNESCO Paris) a Dr. Gwang Jo-Kimem, direktorem UNESCO Asia-Pacific Bureau for Education. Ohromují mě, že ačkoliv se jedná o “global decision makers”, jsou to opravdu sympatičtí otevření lidé, schopní velmi moudře a s velkou vášní hovořit o své práci. Jsou velmi slušní, zajímají se také o mé názory a práci, Dr Jo-Kim mi dokonce v roztomilém gestu plácne do dlaně, aby mi ukázal, jak má k mláděži blízko.

Po skončení rozhovoru se snažím najít nějaké občerstvení. Kavárna se nachází ve stínu obřího pavouka Maman od Louise Bourgeois, nejdražšího uměleckého díla na světě vytvořeného ženou. Dřepnu si u nohou sochy za 10 milionů dolarů a opět s ohledem na sako, si do pusy strčím další kousky chleba s humusem. Za chvíli mě vyhlíží reportér Al-Jazeery a ptá se, jestli nechci do kamery něco vzkázat mládeži celého světa. Ne každý den mám příležitost sdělit svůj názor prostřednictvím globálního informačního kanálu, takže souhlasím. Povídám něco moudro-dojemného a posílám mámě svojí fotku před kamerou – bude mít radost.

Večer jsme zvaní na slavnostní večeři, která vypadá přesně tak, jak jsem si slavnostní večeři představovala: jídlo dlouhých komplikovaných názvů vypadá lépe, než chutná, k řízkům nám zpívá významná sopranistka a Katarská královna rozdává na jevišti různé ceny a diplomy. Mě osobně ale nejvíce zajímají příběhy nově poznaných kolegů. U mého stolu sedí dvaceti tří letá lékařka z Ománu, vedle ní nejmladší zaměstnanec Asijské Rozvojové Banky z Filipín v dějinách, mladá Katarka oblečená od hlavy až k patě v černé abaji (tradiční šaty), studující grafiku a ve volných chvílích vyvíjející aplikace pro mobilní telefony. Cítím, jak se mi minutu po minutě rozšířují obzory, ničí zažité stereotypy. Díky rozhovorům s těmi mladými lidmi se dozvídám o jejich zemích více, než bych se kdy mohla dozvědět z novinových článků či dokumentárních filmů.

Bavíme se o situaci v Palestině - v době konference mezi Izraelem a Gazou nastala eskalace násilí a začalo pravidelné bombardování. Šokují mě rozdíly mezi tím, co čtu v katarském tisku a slyším od mých dvou vrstevnic z Palestíny, a tím co nacházím na BBC, polských a českých stránkach. Dostávám zajímavou lekci důvěryhodnosti medií.

Po návratu na hotel volám mámě a zapisuji své zážitky, myšlenky ze summitu do blogu (další úkol „hlasů mládeže“).

Nakonec dne – ve tři hodiny ráno - na chvíli otevírám okno a užívám si to listopadové vedro. Dívám se na písek, velká auta a mrakodrapy. Všimnu si holuba sedícího na parapetu půl metru ode mě. Nejedná se o žádného pustevního holuba, nýbrž vypadá úplně stejně jako polský nebo český. Je úplně vyčerpaný horkem, dívá se na mě, vůbec se nepohybuje. Jsem vyčerpaná stejně jako on. Soucitím s ním, nalévám mu do misky vodu, přeji mu dobrou noc a ukladám se ke spánku v mé královsky obří posteli.

S korekturou textu pomohla Terezka Dumská, autorka članku se totiž učí psát česky jen pár let.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Proč se Karel Čapek nemýlil, když věřil v člověkaZobrazit články