Vážený pane Pindíři

V Respektu se totiž traduje taková historka. Někdy v druhé polovině 90. let vedl Ivan Diviš s časopisem polemiku a napsal do redakce obsáhlý, košatý dopis, jaké měl ve zvyku psát. Bylo mu na něj zdvořile odpovězeno. Ve stejnou dobu nabídl příspěvek jistý pan Pindíř, a protože na rozdíl od Diviše nebyl jedním z největších českých básníků, zamítavá odpověď byla strohá: „Vážený pane Pindíři,“ psalo se v ní s důrazem na pátý pád. „Děkujeme za Váš příspěvek, který bohužel nemůžeme otisknout.“ Nebo tak něco. Při odesílání se oba listy prohodily a k Ivanu Divišovi putoval list určený panu Pindířovi. Diviš byl básník, a navíc velice popudlivý. Vůbec jej nenapadlo, že dopis nadepsaný: „Vážený pane Pindíři,“ není pro něj, myslel si, že si z něj v Respektu dělají legraci a zuřil.

Zda došlo k nápravě, dnes nikdo neví. Z pamětníků si jen recepční

Katka Spurná

(která mimochodem zřejmě dopisy zaměnila) vzpomíná, že Diviš volal do redakce a křičel. Mimochodem Spurná také tvrdí, že legendární Pindíř byl ve skutečnosti Pintíř s t. Dohledat se to nedá, neboť krabice s dopisy při nedávném stěhování zmizela. Stejně tak nelze v redakci zjistit, o co v původní polemice šlo. Ani nakladatel

Stoilov

, který vydával básníkovo dílo a intenzivně s ním korespondoval, nic neví. Ani Divišův redaktor

Jan Šulc

. Ten však alespoň osobně zná jednoho pana Pintíře! Žije prý v Ledečku na Sázavě, a když mu bylo (Šulcovi) devět let, šel si k němu koupit rybářský lístek. Oslovoval jej přitom nechtěně „pane Pincíři“ a divil se, že pán je nerudný.

Ivan Diviš v Teorii spolehlivosti: „Smích, toť otevření záklopky Papinova hrnce. Cosi nádherného se děje, cosi se děje! Hvězdy se zastavují, srší na místě; svítí zadarmo; přidávají se k programu. Smích, vozka se ohlíží. Smích, bábě padá jablko z ruky. Smích – vrah sklání nůž. Smích, noc se zkracuje, nemohouc dočkat jitra! Smích – země oživuje. Smích – poušť vypráví o svých skrytých pokladech. Smích – voda prýští, smích – zabydluje se nesmyslný prostor a vyzývá nás, abychom jej osídlili. Smích zjednává rovnováhu, sdružuje a sbližuje; koho vylučuje, ten je vinen. Smích jde na kořen: není na nic převoditelný; je to prvočíslo.“