Shoda Paroubka a Klause
Pokud chtěli Mirek Topolánek a Jiří Paroubek včera pobavit českou společnost kanadským žertíkem, tak tomu chyběla maličkost – zapomněli dodat, že byl 1. apríl. My však bohužel víme, že svá slova mysleli vážně. A také víme, že včerejší nerudný Topolánkův projev, jakož i arogantní Paroubkovo vystoupení jsou pravou tváří české politiky.
Pokud chtěli Mirek Topolánek a Jiří Paroubek včera pobavit českou společnost kanadským žertíkem, tak tomu chyběla maličkost – zapomněli dodat, že byl 1. apríl. My však bohužel víme, že svá slova mysleli vážně. A také víme, že včerejší nerudný Topolánkův projev, jakož i arogantní Paroubkovo vystoupení jsou pravou tváří české politiky.
V Česku totiž za dvacet let – a platí to pro celou střední Evropu – dospěla politika do stavu, kdy osobní konflikt je hlavním jejím projevem, stává se jejím nástrojem i cílem současně. Schopnost vyvolat konflikt se stala základním předpokladem úspěchu, k němuž není třeba žádných politických idejí - ty jsou naopak na překážku. Posledních deset dnů je toho ukázkou.
Není třeba spekulovat nad tím, zda byl Václav Klaus a Jiří Paroubek předem domluveni na pádu vlády. Mají tutéž představu o politice jako osobním konfliktu, z něhož jsou živi. To stačí. A jejich společným nepřítelem je na české scéně každý, kdo ještě věří v politickou ideu. Není proto náhodou, že oba dva v posledních dnech namířili své neomalené výroky na ministra zahraničí Karla Schwarzenberga (pro Klause to byl „pan Schwarzenberg“, který si nehorázně dovolil bez konzultace s prezidentem mluvit o příštím šéfovi NATO, pro Paroubka je tento ministr „naprosto nepřijatelný“). Zahraniční politika je totiž tou poslední baštou politické ideje, která se v Česku ještě dá rozeznat. Proto ji Paroubek i Klaus potřebují zničit.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
