Veřejnoprávní soda

„A tohle znáte?“ Herec a komik Petr Čtvrtníček má před sebou laptop a pro opodál sedícího Milana Šteindlera a Davida Vávru v něm na YouTube spouští několikaminutové video původem z holandské televize. Na něm moderátor jakési diskusní relace s postiženými lidmi dostává najednou nekontrolovatelný záchvat smíchu. Stačilo, že jeden z hlavních hostů pořadu – vykastrovaný muž – spustí svůj příběh výraznou fistulí. „To fakt není hraný,“ ubezpečuje Čtvrtníček a všichni tři se dobře baví.

Je druhé prosincové pondělí a zmíněná trojice si u YouTube krátí přestávku mezi natáčením dalších dílů proslulé parodie televizní výuky němčiny Alles gute. Děje se tak po osmileté přestávce, kdy kultovní pořad Česká soda i s Alles gute zmizely z programu ČT 2. Ani teď se ale Čtvrtníček, Šteindler a Vávra do veřejnoprávního média nevracejí. Dvanáct nových dílů Alles gute si u nich objednala internetová televize Stream.cz.

Nutno dodat, že pro českou televizní zábavu je tahle situace typická: provokativní, černý humor, za jehož vyznavače se Češi rádi vydávají, zmizel z velkých televizí zpátky do divadel a v poslední době se stěhuje na internet nebo kabelové kanály. Proč tomu tak je, když v 90. letech se zmiňovaná Česká soda stala fenoménem, sledovalo ji deset procent diváků, její sestřih se stal svého času hitem tuzemských kin a teď také čerstvě bujícího trhu s DVD?

Něco trochu šíleného

Vzpomínky na to, kdo s tím nápadem přišel první, se dnes už různí. Přesnost ale v tomhle případě není podstatná. Hlavní je výsledek a ten nešlo přehlédnout. V roce 1993 se dali dohromady šéf malé filmové firmy Fero Fenič, televizní producent Čestmír Kopecký a novinář Reflexu coby dramaturg Milan Tesař. Všichni tři chtěli vyrobit humoristický pořad, který by se lišil od všeho, co televize do té doby vysílala.

„Představu jsem moc neměl, chtěl jsem ale, aby to byl černý humor, něco trochu šíleného,“ vzpomíná Tesař. Vymysleli název Česká soda a také formát – něco jako televizní magazín či zprávy. Kopecký záměr protlačil tehdy velmi jednoduchým kolečkem televizního schvalování, Tesař začal obcházet desítky místních humoristů, potenciálních autorů České sody. Spousta z nich – hlavně známých komiků – odmítla. „Prostě našemu projektu nevěřili,“ říká Tesař.

Jádro týmu nakonec tvořili studenti žurnalistiky z časopisu Fámyzdat, kteří uměli psát drsné parodie zpráv, lidi z Divadla Sklep nebo Petr Čtvrtníček, který v Divadle Vrata už v 80. letech geniálně parodoval normalizačního (a dodnes činného) severočeského zpravodaje státní televize Jana Stuchlíka.

Parodie zpráv a reklam České sody začali režírovat tehdy začínající režiséři Jan Hřebejk a Igor Chaun. Soda měla k dispozici slušný rozpočet 200 tisíc korun na jeden díl, sponzora v podobě deníku Blesk a celkem vstřícně naladěné vedení televize v osobě ředitele Iva Mathé.

Po trochu křečovitějším prvním díle začal pořad nabírat tempo a vyznavači černého humoru jásali. Česká soda měla svoje slabší místa, do skečů legendárních britských Monty Python jí sice něco chybělo, jako jejich českou verzi jsme ji ale museli vnímat. Reagovala na aktuální politiku nebo společenské fenomény (třeba „krvelačné“ zpravodajství na Nově), podobně jako Britové měla kamennou tvář, navíc na rozdíl od nich se obešla bez kulisy publika a nenapovídala, kde se mají lidi smát. „Čtvrtníčkův humor bez vtipu na Monty Python navazuje, možná je víc dadaistický,“ říká kritik Jan Rejžek.

Na začátku stihli autoři během tří měsíců odvysílat pět dílů. Pak ale další půlrok ani jeden. Kvůli negativním ohlasům je totiž opustil hlavní sponzor. O sodě se totiž začalo psát a mluvit jako o škváru, něčem přehnaném, příliš vulgárním, cynickém. A když pak kritik Jan Fol napsal, že už jen čeká, kdy se v České sodě začne krkat a prdět, zařadili tam Čtvrtníček se Šteindlerem i to.

Producent Čestmír Kopecký dnes ale říká, že oficiální stížnosti byly pouze dvě – od moderátora televizního počasí Jána Zákopčaníka a zpěvačky Petry Černocké, jejichž hlavy přimíchali autoři sody do pornografických scén. Také se traduje, že stížnost podal i někdo z Německa kvůli pořadu Alles gute poté, co byla lekce s výukou vět jako „Jak se jmenuješ?“ nebo „Kde bydlíš?“ ztvárněná jako výslech na gestapu. Nikdo si už dnes ale detaily nepamatuje a tak šlo možná spíš o fámu.

Celý článek o televizní zábavě čtěte v Respektu 52/2008.