Tolik funkcí neměl od Mao Ce-tunga žádný čínský vladař

Před pětadvaceti lety tanky rozdrtily studentské demonstrace na náměstí Nebeského klidu v Pekingu a udržely tím vládu Komunistické strany nad nejlidnatější zemí světa. Před rokem do jejího čela nastoupila nová generace komunistů vedená prezidentem Si Ťin-pchingem. Od té doby v novinách vídáme jeho fotografie z různých státních návštěv; jak ale mění Čínu? O tom jsme hovořili s Geremie Barmé, světově uznávaným sinologem a bývalým poradcem australského premiéra, který do Prahy přijel na pozvání Mezinárodního sinologického centra Univerzity Karlovy. 

Změnil nový prezident směřování Číny?
Základní směr zůstal stejný, tedy „socialismus s čínskými charakteristikami“ - jak oficiální ideologie říká využívání tržních principů pro účely udržení moci a rozvoje Číny. Si Ťin-pching a jeho kolegové se zjevně snaží více zabývat problémy, které Číňany trápí: korupcí, nerovností, zničeným životním prostředím. Snahu o reformy doprovází i veřejná kampaň, která probíhá v onom pro komunistické strany typickém patetickém a budovatelském jazyce.

Přezdíváte novému prezidentovi „ředitel všehomíra“. Proč? Má víc moci nebo funkcí?
Současný prezident zavádí jednu novou a v diktaturách nevídanou věc, jakousi stínovou vládu. Zakládá komise pro proměnu armády, ekonomické reformy, kontrolu internetu atd. - které mají dělat vlastně to samé jako standardní stranická a státní byrokracie. Jsou dokladem toho, že se běžné úřady a ministerstva rozrostla natolik, že neumí plnit příkazy vedení státu. Z jakého jiného důvodu by takový paralelní aparát vznikal? Si Ťin-pching stojí včele všech těchto komisí, proto mu říkám ředitel všehomíra. Tolik funkcí najednou neměl od dob Mao Ce-tunga žádný čínský vladař.

Jak ty komise fungují a kdo je jejich členem?
Schopní lidé z think-tanků, specialisté na určitá témata, političtí spojenci i odpůrci, které je lepší držet si blíže u těla. Komise se nicméně sešly teprve dvakrát, takže jejich praktické fungování teprve poznáme. Zdá se, že budou dohlížet na to, aby byrokracie prosazovala příkazy shora, a zároveň předkládat vlastní návrhy.

Je to vlastně reakce na chybějící demokratické mechanismy. V zemích s volbami můžete vládní administrativu do jisté míry nahradit tím, že zvolíte opozici. V Číně žádný takový proces nemáte, proto vládci zakládají tento konkurenční systém. Ovšem dá se samozřejmě vcelku spolehlivě předpovědět, že teď více lidí bude dělat tu samou práci a bude se hodně plýtvat penězi i lidskou energií.

A jak se prezident chová? V čem je jiný než jeho předchůdci?
Předtím vládci vystupovali spíše jako kolektiv a nikdo z něj nevyčníval. Si více cestuje se svou manželkou, má pořád nějaké medializované projevy, jezdí po zemi. Je zkrátka mnohem více vidět a připomíná více prezidenty na Západě. Všechny tím překvapil, a není přitom úplně jasné, jak se to stalo. Dokázal sám koncentrovat tolik moci do svých rukou? Nebo se politbyro Komunistické strany – dlouhodobě skutečné centrum moci v Číně - kolektivně rozhodlo, že potřebuje navenek silného lídra a on se tímto rozhodnutím řídí? Jsou kolem toho různé spekulace, drby i studie; ale ve výsledku to prostě nikdo zvenčí neví. Do útrob čínského systému nikdo nevidí.

Proč jedná tak sebevědomě? V minulosti přitom nebyl zvlášť výrazný, kde tedy tak rychle získal tolik autority?
Roli hraje fakt, který na Západě podceňujeme: je synem jednoho ze zakladatelů komunistické Číny. To je asi jako kdyby se Leninův syn nebo vnuk stal v 60. letech prezidentem Sovětského svazu. Když s potomky prvních komunistů mluvíte, cítíte, že současný režim považují za dědictví, o které musí pečovat a cítí k němu odpovědnost. A také jsou díky tomu sebevědomější než běžní komunističtí funkcionáři, ke kterým patřil třeba minulý prezident. Navzdory tomu dnes ale Komunistická strana působí nejistě až paranoidně. Zavírá, cenzuruje nebo omezuje každého, od koho cítí nějaké ohrožení.

Kde se ta nejistota bere, když hospodářství i životní úroveň už třicet let rychle rostou a disidentské hnutí je slabé.
To se my všichni sinologové také ptáme: Co je sakra špatně, proč jsou tak nejistí? Cítí dlouhodobou krizi důvěry, tak jako každý z nás cítí někde hluboko v sobě své nejistoty? Rozšířené jsou názory, že se omezování kritiků stupňuje kvůli hospodářským a antikorupčním reformám, které nová vláda začala a nic nesmí jejich úspěšné provedení ohrozit. Připadá mi to ale spíš jako výmluva. Je to zvláštní paranoia, kterou určitě posiluje i zkušenost arabského jara nebo protestů v Turecku a Brazílii. Přitom hrozí, že vláda takovým strachem skutečnou revoltu přivolá. Budou se bát a preventivně zavírat tak dlouho, až se jejich noční můry stanou skutečností. Zapomínají na základní maoistickou poučku: čím více represí režim na svou obranu použije, tím násilnější je budoucí vzpoura.

Má tedy strana důvod ke strachu, anebo jsou s ní Číňané spíše spokojení?
Mezinárodní průzkumy veřejného mínění – jakkoli mají v Číně své limity – i postřehy mých čínských kamarádů naznačují, že skoro nikdo nechce vzpouru, která by teď nikomu a ničemu nepomohla. Ale kdo ví, třeba mají čínské tajné služby nějaké informace, které my nemáme, a proto reagují způsobem, který nám připadá přehnaný. Každým rokem v celé zemi probíhají desítky tisíc lokálních revolt a autority se bojí, že se jednou nějaká přemění v něco většího.

Si Ťin-pching má často projevy, které označuje za zásadní. Co Číňanům říká?
Hned když se dostal k moci, začal hovořit o naplnění „čínského snu“, aniž by to konkrétně rozváděl. Vláda rozdává peníze na projekty akademiků, které koncept čínského snu rozvádí a promýšlí. Stanovil dvě data, ve kterých by se ten sen měl naplnit. V roce 2021, ke stoletému výročí založení Strany, by měly být splněno základní zajištění životního standardu; a v roce 2049, ke stoletému výročí založení „lidové republiky“, by se Čína měla stát moderní, demokratickou, civilizovanou zemí. Je samozřejmě jasné, že v oficiální verzi všechny komunistické státy takovéhle cíle naplní – jiný výsledek není možný. Uvidíme, co si o tom budou myslet normální Číňané.

Snímky v textu pořídil Milan Jaroš v listopadu 2010 na Náměstí nebeského klidu