Ošklivá hra s bezmocnými

Muž, který bydlel osm let na ostravské ubytovně, se zabil skokem z okna. Podle vrátné Evy Verbové začal panikařit, když nedostal doplatek na bydlení. Nejdřív se pokoušel prodat svůj skrovný majetek, obíhal spolubydlící, zda by mu nepůjčili. Vrátná se ho prý marně pokoušela uklidnit, že ho z ubytovny zatím nikdo nevyhazuje. Večer dvaapadesátiletý muž skočil z okna ve třetím patře.

Tímto drsným příběhem začíná výzva, kterou ostravské sdružení Vzájemné soužití a Platforma pro sociální bydlení rozeslalo politikům. Žádají je, aby zrušili přílepek k zákonu o hmotné nouzi, který tam loni prosadil předseda poslaneckého klubu ODS Zbyněk Stanjura.

Bez rozdílu

Stanjurův přílepek říká, že doplatek na bydlení má úřad práce vyplatit jenom tehdy, když s tím obec souhlasí. Agentura pro sociální začleňování brzy po jeho přijetí varovala, že kvůli němu může přijít o bydlení až 17 tisíc z celkem asi sta tisíc lidí, kteří žijí na ubytovně.

Ukázalo se, že situace je ještě dramatičtější než agentura předpovídala. Podle Miroslavy Sobkové ze Svazu měst a obcí se většina obcí chystala této nové zbraně proti nepopulárním ubytovnám využít. Jen málokteré schválily dávky v plné výši, většinou si odhlasovaly omezující kritéria. Například městečko Bor souhlasilo s dávkou jen pro ty lidi, kteří v něm mají trvalé bydliště, podle odhadu starosty Petra Myslivce by tak o doplatek přišel každý druhý obyvatel dvou zdejších ubytoven. V Bohumíně a některých obvodech Ostravy se s doplatkem měli rozloučit všichni bez rozdílu.

Přílepek začal platit v květnu, takže v červnu začali lidé zjišťovat, že jim nepřišly peníze. Začali žádat úřady práce o jinou dávku, mimořádnou okamžitou pomoc. Než úřady stihly jejich žádosti vyřídit, vstoupil do dění ministr vnitra Milan Chovanec (ČSSD). Poskytl výklad přílepku, podle kterého se úřady práce nemusí stanoviskem obce řídit.

Úřady práce následně rozeslaly doplatky tak, jak byly dosud zvyklé. Podle Jana Miloty z Platformy pro sociální bydlení to ale nemusí trvat věčně. Úřady budou čelit tlaku starostů, kteří se chtějí ubytoven a lidí v nich zbavit; některé z nich mohou s výplatou doplatků skončit.

Žádný z poslanců na výzvu, aby inicioval hlasování o škrtnutí přílepku, nereagoval. Nepožádala je o to ani ministryně práce Michaela Marksová (ČSSD). „Jednám se Svazem měst a obcí, chápu, že chtějí mít na ubytovny nějakou páku,“ říká. „Musí být nejdřív jasné, co s jejich obyvateli bude dál.“

Jenže Svaz měst a obcí nic takového řešit nechce. Trvá na tom, že přílepek v současné podobě je to nejlepší řešení. A lokální politici prý nejsou odpovědní za to, kam se vrtnou lidé z ubytoven. Aktivní je jen Rada vlády pro záležitosti romské menšiny. Ta doporučuje vládě, aby ministryni práce uložila, že nejpozději do poloviny srpna zpracuje a předloží takovou novelu, která přílepek zruší.

Celé tyhle šachy nejsou od centrálních ani lokálních politiků fér. Byly to právě obce, které začátkem devadesátých let minulého století otevřely ubytovnám cestu. Z obecních bytů začaly tehdy vystěhovávat lidi, kteří nezaplatili nájem; stejně jako řadu Romů, kteří nájem platili.

Inspirace v zahraničí

Dveře dokořán otevřel ubytovnám někdejší ministr Zdeněk Škromach (ČSSD), který přišel se změnou, že doplatek na bydlení může být libovolně vysoký. Předražené ubytovny začaly růst jako houby po dešti a ani pozdější strop na přípustný doplatek už na tom nezměnil nic.

Život na ubytovně není žádný med a nikdo z jejích obyvatel si ho nechválí. Lidé tu žijí v mizerných podmínkách, jsou trnem v oku okolním obyvatelům a dobře vědí, že za místnost se záchodem na chodbě platí stejné peníze, na jaké vyjde pěkný byt v sousedství. Jenže ten jim, s puncem lidí z ubytovny, nikdo nepronajme. Jsou v pasti, ze které není úniku. Stresovat právě tyhle bezmocné lidi v pasti by politici jednoduše neměli.

Záslužnější by bylo vynaložit úsilí na to, aby lidé z ubytoven měli kam jít. Situace v Česku je k tomu mimořádně příznivá, volných bytů je tu šestkrát víc než obyvatel ubytoven. A Platforma pro sociální bydlení, která sdružuje různé neziskové organizace, přichází už delší dobu s inspiracemi.

Třeba v Británii má majitel domu, který pronajme byt sociálně znevýhodněnému člověku, výraznou slevu na dani z nemovitosti. V Belgii dostává od státu dotace realitní kancelář, která chudým pomáhá hledat byty. Obavy soukromníků pomůže rozptýlit trojstranná smlouva mezi majitelem bytu, nájemníkem a neziskovou organizací.

Ta garantuje, že uhradí případný výpadek nájmu nebo škody v bytě. Je těžko pochopitelné, kolik času věnují zdejší politici debatám o zrušení ubytoven, a jak málo času naopak věnují debatám o tom, kam by lidé z nich mohli odejít.