Chci vaše peníze
Žádná vládní sanace bankovního systému neslibovala nic krásného. Ta současná si zaslouží podporu.
Zachraňovat svět je nevděčný úkol. Na plánu amerického ministra financí Hanka Paulsona a předsedy Federálního rezervního systému Bena Bernankeho za 700 miliard dolarů, který by měl zažehnat finanční krizi, je nezpochybnitelné jedině to, že každý si na něm najde něco, co se mu nebude líbit.
Zatímco levice tvrdí, že plán zachraňuje Wall Street na úkor daňových poplatníků, pravice ho zatracuje coby socialistický výplod. Zatímco ekonomové znevažují jeho technické detaily, politologové se rozčilují nad rozsáhlými pravomocemi, které zakládá. Administrativa dala prostor Kongresu, George Bush přednesl před televizními kamerami naléhavý proslov a Barack Obama i John McCain pozastavili prezidentskou kampaň. Přes to přese všechno v době uzávěrky týdeníku The Economist (čtvrtek večer – pozn. red.) neshody přetrvávaly. Nebylo vyloučené, že Kongres plán zamítne.
Vydat částku, za kterou by se dala vést válka v Iráku, by nemělo být jen tak. A samotná představa jakékoliv záchrany zvenčí je pro každého pravého kapitalistu hluboce znepokojivá. Proti tomu však stojí dva hlavní argumenty. Zaprvé by tento plán mohl zabrat. A zadruhé, kdyby se neudělalo nic nebo příliš málo a příliš pomalu, mohlo by to znamenat mimo jiné finanční kolaps a hlubokou recesi, která by se přelila do ostatních zemí světa. A to výrazně převažuje nad jakýmkoliv realistickým odhadem nákladů spojených se záchrannými opatřeními.
Pan Trh míří do Kongresu
Americký finanční systém trpí dvěma neduhy: je na něm obrovské množství problematických (tzv. „toxických“) cenných papírů navázaných na klesající ceny nemovitostí. A je zatížený ztrátami, po nichž na trhu zůstává nedostatek kapitálu (i když svět kapitál má, banky ho nemají k dispozici dost).
Již déle než rok, konkrétně od srpna 2007, se lidé z centrální banky v čele s Benem Bernankem snaží tyto nedobytné pohledávky učinit likvidními. Avšak 17. září, po krachu investiční banky Lehman Brothers a po zestátnění pojišťovny American International Group (AIG) o několik dní dříve, začala být problémem i solventnost celého systému. Trh ztratil důvěru ve strategii, která v daném okamžiku zachraňovala vždy finance jedné konkrétní instituce. Rány v ekonomice se samy od sebe nehojí. A pokud úvěrové trhy zůstanou zablokované, spotřebitelé a firmy se ocitnou v začarované spirále.
Paulsonův plán počítá s odkupem obrovského množství problémových cenných papírů. Vychází z principu, že obrovský kupující jako například federální vláda by v kterékoliv dražbě zaplatil částku vyšší, než je aktuální cena, dočasně stlačená dolů nedostatkem kupujících, a přesto by pohledávky pořídil dost levně na to, aby cena odrážela vysokou pravděpodobnost nesplácení dluhů. To by některým bankám napomohlo k rekapitalizaci a tyto banky by rovněž mohly dávat stranou méně kapitálu při čistší rozvaze.
Vytvoření důvěryhodných, transparentních cen by přinejmenším lákalo investory k tomu, aby přišli a dali finanční systém do pořádku: minulý týden se dohodl americký investor Warren Buffett s japonskou bankovní skupinou Mitsubishi UFJ, že odkoupí podíly ve společnostech Goldman Sachs a Morgan Stanley. Některé banky by i tak neměly dostatek kapitálu, ale podle původního Paulsonova plánu by jim stát mohl dát finanční injekci, popřípadě je převzít a postupně utlumit, dostanou-li se do platební neschopnosti.
Ekonomická východiska této úvahy jsou rozumná. Vládní podpora poskytnutá bankovnímu systému může přetnout kruh paniky a pesimismu, který by mohl ekonomiku snadno strhnout do hluboké recese. Intervence by mohla pomoci daňovým poplatníkům, protože jsou současně zaměstnanci a spotřebiteli.
Sedm set miliard dolarů je sice mnoho (asi šest procent amerického HDP), ale část těchto peněz se vrátí a je to malá suma ve srovnání se 16 procenty HDP, které bankovní krize zpravidla spolknou, a zcela banální částka ve srovnání s Velkou hospodářskou krizí, kdy se nezaměstnanost vyšplhala nad 20 procent (ve srovnání s dnešními šesti procenty). Pánové Bernanke a Paulson také udělali dobře, že jednali rychle: japonským regulátorům v 90. letech trvalo sedm let, než zavedli mechanismus na převzetí velkých bank, které zkrachovaly.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
