Toužení po míru žádnou válku (bohužel) neukončí

Procházel jsem nedávno jedním jihoevropským městem a všiml jsem si balkonu, ze kterého viselo čistě bílé prostěradlo s nápisem „Dost války! Mír teď!“. A tohle na první pohled bohulibé sdělení na kusu textilu mě rozčílilo. Bylo to zároveň směšné a nikam nemířené podráždění; nikomu jsem ho nesdělil a nikoho by ani nezajímalo. Když přešlo, což nebylo zase tak úplně rychle, začal jsem přemýšlet, proč mě vlastně podobné činy a gesta tak dopalují.

Nejde o to, že všem, kteří chodí kolem ruin antického amfiteátru pod jeho balkonem, někdo dává jasně najevo, jak dobrý je člověk, a přitom ho to nic nestojí. Vždyť kdo by rozporoval začátky mírů a konce válek? Tenhle rádoby ctnostný cynismus by byla ještě dobrá varianta. Ovšem ten, kdo nápis vyvěsil, nejspíš nepochyboval o opravdovosti a smysluplnosti svého gesta. A to je horší. 

Protože tím také říká, že prostěradlo s naprosto samozřejmým a přitom prázdným sdělením vyvěšené anonymním obyvatelem bytu má moc něco změnit. A proto je lepší žádný nápis než tenhle. Kromě toho, co má na sobě napsané, říká totiž ještě něco jiného: pokud se nás najde dost a vyvěsíme dost prostěradel volajících po míru, promění se svět v lepší místo.