Zpráva o českém trans životě

Dokud Caitlyn Jennerová ještě žila jako muž jménem Bruce Jenner, česká média si jí prakticky nevšimla. Patřila sice k populární rodině Kardashianových a měla za sebou olympijskou kariéru, ale pro nás byla příliš vzdálenou osobou, než aby mělo smysl o ní psát v bulváru. Její coming out to změnil. Logický závěr vypadá jednoduše: Caitlyn je trans žena, a to upoutalo pozornost.

Jenomže transgender lidí jsou statisíce. Caitlyn Jennerová měla i ve svojí náročné situaci jistou výhodu - je celebrita. Nemusí denně chodit do práce, neriskuje existenční nouzi, může si zaplatit takovou zdravotní péči, jakou potřebuje, a její příběh se dostane na obálku Vanity Fair. Proto je potřeba neskončit s tématem u ní a ptát se, jak se žije transgender lidem bez stejného privilegia, třeba přímo u nás doma. 

(Ne)viditelní

Kdybyste se spoléhali jen na české internetové zdroje, váš obrázek o trans komunitě u nás bude neucelený a trochu zmatený. Na státem zřízený informační web můžete rovnou zapomenout a ostatní stránky obvykle fungují na principu něčí volnočasové iniciativy, takže nemusí být vyčerpávající nebo pravidelně aktualizované. Má to několik důvodů.

Za prvé, občanská společnost tady přece jen není tak silně rozvinutá, aby se angažování v podobných organizacích a kampaních stalo něčím přirozeným a běžným. Dalším silným důvodem je skutečnost, že mnoho českých trans lidí necítí potřebu se takto angažovat a zasazovat se o velkou společenskou změnu.

Situace této menšiny u nás není krizová, je “pouze” problematická. Zákonem jsou spíš znevýhodněni než perzekuováni, není tu konzistentní náboženský odpor se silným vlivem. Trans lidé v České republice mají přístup k terapii a operativním zákrokům, které mnohým z nich pomohou žít v souladu s tím, jak sami sebe vnímají.

Kde se tedy potýkají s problémy? Komplikace převážně mají souvislost s tím, že tato skupina lidí je u nás početně malá, a proto přehlížená. Trans tematika se zřídka dostává do médií, o televizní nebo filmové fikci nemluvě, a většinová populace si tak dělá silně omezené a zkreslené představy. “Mediální obraz trans lidí je skládán způsobem, se kterým se jen málokdy ztotožním. Příběhy a informace jsou buď šokující senzace, nebo tragické historie nešťastného života plné patologie a násilí,” popisuje Damian Machaj ze sdružení Trans*parent na svém blogu Pandamian.

Existence trans lidí se redukuje na pointy vtipů, společnost je sice toleruje, ale má často potíž je skutečně respektovat. Narážejí na problémy v práci, v kontaktu s úřady, když potřebují zdravotní pomoc, když chtějí vychovávat děti. Málo toho o nich víme, málo jim rozumíme a máme vůči nim předsudky, které jim komplikují život.

Když nevíte, zeptejte se

Slovo “my” v tomto případě označuje většinu - ty, kdo se cítí v souladu s identitou, která jim byla vybrána společností na základě biologických pohlavních znaků. Pokud jste se například biologicky narodili s ženským tělem a skutečně se ženou cítíte být, patříte k většině a jste takzvaně cisgender. V případě, že se váš gender od tohoto přímočarého modelu odchyluje, začínají být nálepky pestřejší a méně přehledné.

Pro jedince, jejichž gender je opačný než jejich biologické pohlaví, se používá slovo transgender (v češtině většinou jako přídavné jméno), což je realitě více odpovídající alternativa trochu zastaralého a nepřesného označení “transsexuální”. Pomalu se také začíná chytat češtější slovo “transrodový”, a všechny tyto termíny jsou zároveň někdy používány jako zastřešující.

Tím to však nekončí, protože gender nemá exaktní kategorie. Rozhoduje o něm vaše vědomí, ne tělo, a vy tedy máte právo označit se tak, jak vám to připadá odpovídající. Můžete stát vně mužské a ženské kategorie, můžete cítit příslušnost k oběma najednou, můžete se střídavě cítit blíž jedné nebo druhé. Používají se proto i termíny jako “gender nonconforming”, “genderqueer”, “agender”, “gender fluid” a podobně. Nemluvě o tom, že se nemusíte označovat vůbec nijak, protože jde o osobní věc a vy nikomu nedlužíte její heslovité vysvětlení.

Pro cisgender většinu to podle očekávání znamená zmatek v pojmech a následnou nechuť se tím vším vůbec zabývat. Jenomže to není vina menšiny. Nemá smysl očekávat, že terminologie někdy bude přesně ohraničená a přehledná, protože taková není ani realita. Až budete vrtět hlavou nad tím, že po vás někdo chce, abyste respektovali jeho sebeidentifikaci, uvědomte si, co vlastně srovnáváte. Na jedné straně je vaše drobné nepohodlí, na druhé straně jejich potřeba elementární důstojnosti, jíž se vám dostává bez ptaní.

Nechtějte po lidech, aby se pokoušeli sami sebe vecpat do škatulek, které jim nabídnete, protože nemáte náladu nic složitějšího řešit. Pokud slova nedostatečně popisují skutečnost, nedává smysl snažit se přizpůsobit skutečnost slovům. Platí jednoduché pravidlo: Když na to dojde a nejste si jisti, jaké označení nebo zájmeno použít, řiďte se tím, co daná osoba sama preferuje. Většinou to snadno zjistíte dotazem.

Jedině přes doktory

Když odhlédneme od bulváru, články o transrodovosti - pokud už nějaký vyjde - se u nás tradičně točí především kolem medicínských detailů takzvané tranzice, přechodu od života s jednou identitou ke druhé. Diagnózy, hormonální terapie, fyzické operace ani změna v matrice ale nejsou to, co dělá trans člověka trans člověkem. Někdo o ně stojí, jiný ne, někteří lékařské zákroky ani nemohou podstoupit, protože jim v tom brání zdravotní důvody.

„Určitě nemám problém s lidmi, kteří nestojí o operaci, protože každý z nás to má trochu jinak a to se mi právě libí,” říká autorka knih s trans tematikou tvořící pod jménem Sabine D’iable. “Vím, že většina chce zapadnout do upírané role a spokojeně žít vysněný život, ale pak je tu čím dál tím větší skupina lidí, kteří touží po něčem úplně jiném.“ V každém případě však jmenované kroky potřebujete k tomu, aby byla v České republice vaše identita úředně uznána. Nestačí zkrátka vaše prohlášení, musíte mít v ruce lékařské potvrzení.

Jak ukazují zahraniční příklady, není to jediná možná cesta. Irská vláda třeba aktuálně rozhodla, že občanům bude pro úřední přijetí jejich pohlavní identity nadále stačit jenom “self-declaration”, tedy vlastní prohlášení bez nutnosti lékařské diagnózy. Z irské legislativy také mizí s tím spojená absurdita, která v našem zákoně přetrvává: Manželé už se nebudou muset rozvádět jen proto, že jeden z nich úředně změnil gender.

V jiných zemích, jako je Německo nebo Velká Británie, se změna podmiňuje lékařským posudkem, hormonální terapie ani operace ale vyžadována není. I v těchto státech je však oficiální tranzice pořád trochu krkolomná, jak z vlastní zkušenosti potvrzuje například Němka Martina Riehmová. “Dosáhnout krytí od zdravotní pojišťovny znamená pořád spoustu byrokracie,” uvádí jako příklad komplikace. Také získání nových dokladů se podle jejích slov může v Německu časově protáhnout a finančně prodražit.

Určité jistoty

Abyste dosáhli srovnatelné úřední změny v České republice, musí vám dva odborníci potvrdit, že máte psychickou poruchu, navíc ovšem náš zákon vyžaduje hormonální terapii, “testovací” rok života s rodově neutrálním jménem a znemožnění další biologické reprodukce. Tato právní úprava má v komunitě přívržence i odpůrce. Na jednu stranu nedává žádnou možnost těm transgender lidem, kteří tyto zákroky nechtějí a rádi by se bez nich obešli, na druhou stranu slibuje ostatním určité jistoty.

Neexistuje asi žádná trans osoba, která by slovo “porucha” přijímala s nadšením, mnozí však toto označení akceptují - ať už proto, že svou transrodovost osobně vnímají jako přírodní nedopatření, nebo proto, že jim otevírá cestu k dalšímu slovu - “léčba”. Hormonální terapii i chirurgické zákroky u nás totiž hradí pojišťovna, což je výhoda, jejíž ztráty se lidé často obávají. Pokud by tyto možnosti zůstaly ekonomicky dostupné, proti zjednodušení úředního procesu by asi málokdo protestoval.

Různost názorů by nás mimochodem neměla překvapovat. Jak bylo řečeno, transgender komunitu nemůžeme chápat jako politické hnutí, nemá mluvčího, její členy nutně nepojí shodné názory, jejich rodová identita jenom spadá do společné široké oblasti. Když si v médiích přečtete, že “čeští transsexuálové chtějí” to nebo ono, pravděpodobně jde o aktivitu někoho konkrétního. Zní to banálně, ale je potřeba to říct: Neexistuje nic jako kolektivní vědomí všech českých trans lidí, které by se otáčelo vždy stejným směrem.

Co by ještě chtěli?

I přes tuto různorodost u nás trans aktivismus existuje, i když spíš potichu a bez velkého zájmu ze strany politiků. V průběhu let se tu objevilo několik jednotlivců i skupin zaměřených na zprostředkování informací, sdílení kontaktů na odborníky a poskytování rad. Velký pozitivní význam mají podpůrné skupiny, kde se lidé mohou pravidelně setkávat a porovnávat svoje zkušenosti s někým, kdo jejich situaci chápe. Podobných skupin ovšem není mnoho, fungují spíš ve velkých městech a chybí dostatečný počet psychologů s relevantní zkušeností. “Téma trans identit je dosti specifické a mnozí odborníci se s ním setkají třeba jen jednou nebo dvakrát v průběhu své praxe,” potvrzuje psycholožka Olga Pechová z Palackého univerzity v Olomouci, která se na otázku trans identity dlouhodobě zaměřuje.

Směrem k cisgender většině je komunikace o něco méně aktivní, ale i to se pomalu mění. Mezi LGBT lidmi v České republice totiž lze pozorovat obrat v myšlení, který může souviset s věkem, dostupností informací i změnou společenského klimatu. Neplatí to samozřejmě do důsledku, ale nastupující generace českých i slovenských trans lidí má přece jenom blíž k tomu, jak se o genderu stále častěji uvažuje na západ od naší republiky.

Legislativa se uvolňuje, pojmy se upravují tak, aby nebyly svazující nebo ponižující, zdůrazňuje se respekt vůči nejrůznějším podobám sebeidentifikace. Jak říká americký blogger Sam Dylan Finch, transgender jednoduše znamená, že se neidentifikujete s tím, co vám bylo přiděleno: “Lidé se mě ptají, jak jsem poznal, že jsem transgender. Odpověď na tuhle otázku je u každého člověka jiná, ale to neznamená, že někdo ‘není dostatečně trans’. Všichni jsme.”

Přibývá otevřeně trans osobností, aktivistů, kampaní a projektů. Caitlyn Jennerová zdaleka není mezi celebritami první, vloni se objevila na obálce časopisu Time herečka Laverne Coxová, novinářka Janet Mocková začátkem stejného roku vydala autobiografickou knihu. Ve filmu a televizi se objevují trans postavy, i když stále dost zřídka. Diskutuje se o tom, jak obrovskou roli hrají sociální rozdíly - finančně zajištěný bílý člověk má mnohem lepší přístup ke všem druhům pomoci. Pracuje se s termínem “trans viditelnost”, trans lidé pomalu dostávají prostor a začíná se víc veřejně mluvit o jejich právech.

Češi, kteří tento vývoj sledují, mají obvykle tendenci uvažovat jinak než ti, kdo začali totéž řešit před dvaceti i více lety, v jiné době a jiné atmosféře. Především mezi těmi prvními roste skupina, která současnou legislativu vnímá kriticky. Když dojde na osobní volbu, nedá se říct, že by jeden přístup byl lepší než druhý - každý si vybírá cestu, jaká mu vyhovuje. Pro společenský posun je ale uvolnění pravidel nevyhnutelné a dialog uvnitř komunity i navenek hraje zásadní roli. Například iniciativa Trans*parent se právě o otevírání takové komunikace pokouší a kromě podpůrných skupin připravuje i veřejné diskuse nebo workshopy pro novináře.

Od tolerance k respektu

Česká společnost se často prohlašuje za otevřenou a tolerantní, mimo jiné proto, že jsme převážně ateisté, a náboženské předsudky se tedy u nás projevují spíš jako zbytkové kulturní dědictví. Když ovšem vidíte reakce třeba na gay pride pochody, dojde vám, že česká tolerance mívá podobu pravidla “zařiď, abychom si tvojí odlišnosti nevšimli, a necháme tě napokoji”. Na rozdíl od Ruska nemáme samozvané bojůvky, které by považovaly LGBT lidi za lovnou. Schází nám však ochota přiznat si, že u nás pořád často vládnou stereotypy, a začít se o nich bavit.

Jsou v naší zemi trans lidé terčem útoků? Odpověď zní jednoznačně “ano”, byl by zázrak, kdyby k něčemu takovému nedocházelo. Potíž je v tom, že se o takových případech většinou nedozvíme, protože málokdo od policie po soudy se o tyto okolnosti skutečně systematicky zajímá. Totéž platí pro diskriminaci obecně. “Souvisí to s dysfunkční povahou antidiskriminační legislativy a praxe v České republice,” říká Pechová. “K diskriminaci trans lidí u nás nepochybně dochází, ale problematika je velmi málo zmapovaná.”

O téma zločinů z nenávisti se tu dlouhodobě zajímá organizace In Iustitia, která v své zprávě z roku 2011 potvrzuje i další komplikaci: “Příslušníci LGBT komunity se až příliš často setkávají se sekundární viktimizací ze strany orgánů činných v trestním řízení, což je odrazuje od ohlašování útoků na policii.” Podobně jako třeba homosexuálové i mnozí trans lidé tedy váhají s nahlášením útoků nebo žalobami: vědí, že by s nimi pravděpodobně nebylo jednáno dobře a že podobný krok může přinést víc problémů, než vyřeší.

Pro velkou část trans mužů a žen se tak stává klíčovou potřeba zapadnout mezi příslušníky pohlaví, ke kterému se hlásí, být okolím automaticky vnímáni jako cisgender muži a ženy. Obvykle se to popisuje anglickým termínem “passing”. Damian Machaj vysvětluje, že mu hodně pomohlo, když jej lidé začali automaticky vnímat jako muže, zároveň si ale uvědomuje, jak velká část jeho pocitu je dána společenským tlakem.

“Spektrum toho, jak má pro společnost typický muž a žena vypadat, je bohužel hlavně v našich končinách vlastně velmi úzká a nudná škála,” říká. Pro jiné, jako třeba Sabine, je passing druhotný: “I když mě někdo neosloví mladá paní, ale pane, jsem spokojena, protože moje kvalita života se zvedla. Nejsem nucena vést dvojí život (ve dne pracující muž a večer život užívající žena).”

Damian na blogu doporučuje, aby se lidé nenechali cizími pohledy vytlačit do polohy, která je sice vnímána jako dostatečně mužná nebo ženská, ale pro ně je nepřirozená. Žádoucí je, aby lidé měli volnost pracovat se svou identitou navenek podle toho, jak to sami cítí, a ne tak, jak jim určují stereotypní představy o mužích a ženách. Z fotografií ve Vanity Fair víme, že pro Caitlyn Jennerovou je důležitý makeup a dlouhé vlasy, další trans žena to může vnímat jinak. A totéž platí pro operace.

Život LGBT člověka je vůbec tak trochu dilema, jak moc, nebo málo být vidět. Jak moc na sebe poutat pozornost, jak moc mluvit o problémech. Když to uděláte, vystavujete se rizikům. Když to neuděláte, máte menší šanci, že se vaše situace zlepší. Změnu má totiž v rukou většina, která v České republice zatím jen toleruje. Jenomže tolerance nestačí. Tolerance je rozhodnutí snést vedle sebe přítomnost někoho, kdo se provinil. Člověk, který nikomu neubližuje, zaslouží víc; zaslouží si, aby jej ostatní respektovali.

Kam se obrátit a kde se dál informovat?