Zachrání odklon od myšlenky ekonomického růstu naši planetu?

Jednání na klimatické konferenci v Katovicích na sklonku loňského přinesla rozporuplné výsledky. Schválené konkrétní kroky totiž neslibují žádný obrat v dosavadní liknavosti států, jejichž emise stále rostou. Ostatně klimatická jednání za celých posledních pětadvacet let dosud doprovázely jen kosmetické změny v chodu ekonomik bohatších i rozvojových zemí. Přechod na obnovitelné zdroje je pomalý a zároveň rostou pochybnosti, že samo o sobě to k odvrácení nejhorších klimatických scénářů stejně nepostačí. Jinými slovy, změna pro odvrácení klimatické katastrofy zřejmě musí být daleko razantnější než pouhé nahrazování nyní z 80 procent fosilního pohonu ekonomického růstu za větrníky a soláry.

V minulých desetiletích se rovněž objevila řada návrhů, jak nechat současný ekonomický systém víceméně v jeho aktuální podobě a zároveň klimatické závazky naplnit. Společné pro pojmy „udržitelný růst“, „udržitelný rozvoj“ nebo „zelený růst“ je to, že ekonomický růst jako motor současné civilizace musí zůstat zachován, jen se pro něj musí nalézt jiné palivo. Paralelně s hledáním způsobu, jak skloubit ekonomický růst s jeho udržitelností, se ale již od 70. let odehrává debata mnohem odvážnější. Co dělat, pokud bychom se myšlenky věčného růstu - ostatně na planetě konečných rozměrů nereálného - vzdali a spolu s ní tak opustili i řadu environmentálních problémů, které způsobuje.

Během první dekády 21. století tato debata především ve Francii, Španělsku a Itálii vyústila do občanského i akademického hnutí za „nerůst“, respektive „udržitelný nerůst“. Časopis Silence v roce 2002 publikoval speciální číslo na téma nerůst, díky němuž se představu ekonomického nerůstu povedlo uvést do širší veřejné debaty; od té doby vznikla řada organizací, konferencí a aktivit, v nichž se nerůstové myšlení zabydlelo. Odborníci od ekonomů přes ekology, filosofy až po fyziky a klimatology spolu s praktiky a aktivisty promýšlejí životaschopné alternativy současné ekonomiky.

Nestačí prostě jen udržitelně růst?

Co kriticky smýšlející akademiky a environmentální aktivisty vyprovokovalo k promýšlení tak radikální alternativy k současné ekonomice? Proč se nerůst vymezuje tak ostře? Pokud na potřebě růstu postavená ekonomika růst přestane, přináší to lidem existenční problémy – a vážně narušuje důvěru v demokracii a její instituce, jak bohatě prokázaly i zkušenosti z ekonomické krize před deseti lety. Přestavění základů současné ekonomiky je přesto pro řadu lidí stále radikální a také bezpochyby provokativní. Nerůst navíc nabývá provokativnosti i tím, jak se vymezuje vůči receptu na štěstí v podobě udržitelného rozvoje.

Podle stoupenců nerůstu se stalo z udržitelného rozvoje za třicet let prázdné heslo, které se dokonce s oblibou zaměňuje za „zelený růst“. Ten je podle jeho obhájců takový, v němž ekonomika roste, aniž zvyšuje materiálovou a energetickou náročnost. Představa, že není třeba měnit společenské a osobní hodnoty a stačí jen dělat věci efektivněji, však neplatí. I když v osobním životě nebudeme zahlcovat planetu plasty, budeme třídit odpad, méně létat či jíst méně masa, neudržitelný chod naší spotřeby energií a přírodních zdrojů to prokazatelně nezmění. Dokonce i Program OSN pro životní prostředí, který zelený růst jinak hlasitě propaguje, dospívá k závěru, že ani při co nejrychlejším technologickém pokroku není možné snížit naši materiální spotřebu, a dál přitom ekonomicky růst.

Zastánci nerůstu poukazují na to, že jakýkoli technický pokrok zpravidla znamená rostoucí náročnost na spotřebu přírodních zdrojů a energie, která z drtivé většiny stále ještě pochází z fosilních paliv. I obnovitelné zdroje energií, předpokládaný motor udržitelného rozvoje, jsou náročné na neobnovitelné materiály jako například vzácné kovy a přinášejí  nároky na půdu. Ta se při větším zapojení obnovitelných zdrojů do energetického mixu a současné nutnosti uživit lidstvo snadno může snadno stát nedostatkovým zbožím.

Aby byla ekonomika opravdu udržitelná, je třeba materiály a energii vyčerpávat v míře, ve které se obnovitelné zdroje stíhají obnovovat a neobnovitelné těmi obnovitelnými nahrazovat. Podobné je to s prací – pracovníci jsou produktivní jen do té míry, dokud se stíhají regenerovat mimo práci. Podle nerůstu by tedy měla ekonomika ubrat nejen proto, abychom se vyhnuli ničivým dopadům klimatických změn nebo vyčerpání přírodních zdrojů. Snaží se přijít se systémovým řešením, jak zabránit nadměrnému tlaku na výkon a souvisejícímu zvyšování společenských nerovností. Jakmile je totiž tlak na produktivitu přílišný, kladné důsledky ekonomického růstu přebíjí stres, deprese a nemoci spojené s přehnaným pracovním výkonem.

Podle svých příznivců nerůst přináší i jistou katarzi. Přiznává pesimistické vyhlídky (v českém kontextu hovoří profesorka Masarykovy univerzity Hana Librová o „paliativní péči“ o přírodu) současné environmentální situace a snaží se s nimi realisticky pracovat. Možná i proto spočívá jeden z hlavních přínosů hnutí za udržitelný nerůst v jeho upřímnosti ohledně environmentálních problémů současného světa. Nerůst zkrátka nepředstírá, že se můžeme mít materiálně pořád lépe a lépe, aniž by to znamenalo rostoucí škody na životním prostředí. Snaží se bez příkras vyslovovat plnou pravdu, ale i předkládat návrhy, jak z problému ven.

Nezbude nejspíš nic jiného

V Česku se dosud psalo o ekonomickém nerůstu převážně jako o dobrovolném a kontrolovaném ústupu od konzumu doprovázeného systémovou změnou. Takový přístup se v zahraničí vžil pod názvem degrowth by design, tedy nejpřesněji asi záměrný nerůst. Předpoklad dobrovolného ústupu lidstva z vyspělých zemí od materiální spotřeby byl ovšem často kritizován jako odtržený od reality.

Ani podle zastánců nerůstu však nejde dost dobře předpokládat, že by se během několika málo let všichni najednou rozhodli přestat s konzumem natolik, aby to změnu klimatu dostatečně zpomalilo. Dobrovolná skromnost jako první pilíř nerůstu nejspíš klimatickou krizi sama nenapraví. Ačkoli nerůst dosud dokázal inspirovat několik politických hnutí a stran, zdá se, že v souvislosti se vzestupem pravicového populismu za své dočasně bere i jeho druhý pilíř, tedy naděje na systémovou proměnu společnosti směrem k solidárnější ekonomice.

Zastánci nerůstu jsou přesto přesvědčení, že s tím idea nerůstu nekončí. Existuje totiž i její druhá podoba, v níž se z receptu na dobrovolnou, sociálně spravedlivou transformaci k udržitelnější ekonomice stává spíše plán krizového managementu v době, kdy řada oblastí světa začíná pociťovat devastující dopady klimatických změn. Tato katastrofou hnaná varianta vynuceného nerůstu předpokládá, že k nerůstu svět donutí rostoucí environmentální problémy; odtud tedy anglické „degrowth by disaster“.

Aktuálnost vynuceného nerůstu jako záložního plánu, který je dost možná načase spustit, naznačují i bezzubé výsledky vyjednávání klimatických summitů. Ačkoli máme dle Mezinárodního panelu pro změnu klimatu omezit do roku 2030 emise skleníkových plynů o 50 procent a do poloviny století je přestat vypouštět zcela, nerýsuje se žádný konkrétní politický plán, jak toho dosáhnout.

Rozvíjet, co už máme

Dobrou zprávou, kterou zastánci nerůstu s oblibou zmiňují, je to, že nerůstová řešení už v podstatě existují, jakkoli ještě nejsou dotažená do detailu. Jde například o hustou a funkční síť veřejné dopravy, rozvinuté samozásobitelství, lidové kutilství nebo veškeré formy občanské angažovanosti a dobrovolnictví všech možných druhů.

Základní tezí nerůstového hnutí je, že můžeme vyrábět a spotřebovávat méně, ale přesto se mít pořád dobře – a snad i lépe: věnovat se víc mezilidským vztahům, péči o druhé a svépomocným aktivitám (kutilským, řemeslným, zahrádkářským a jiným), a vzít tak část ze služeb poskytovaných dnes za peníze zpátky do vlastní režie. Nerůst se tak snaží vystihnout manévrovací prostor pro přechod k ekonomice založené na jiných principech, než je neustálé zvyšování materiálního blahobytu.

Podle nerůstového hnutí je potřeba vážit si i současných výdobytků sociálního systému – například možnosti dlouhé rodičovské dovolené. Péče jako jistý druh práce je nedoceněná společností a ekonomické ukazatele ji opomíjejí úplně. Přitom pro kvalitu života je to jedna ze zásadních hodnot. Stejně jako je zřejmé, že by se měly výrazně zvýšit veřejné investice do školství a vědy, je zatím třeba ocenit, že určitým způsobem fungují i teď.

Důraz bychom měli klást i na kulturu, zvlášť tu neformální. Třebaže se tyto oblasti zdají jako ekonomicky nevýznamné, mají určující vliv na kvalitu života. Lze je chápat coby oblasti, na jejichž rozvoj se společnost může zaměřit namísto růstu spotřeby, a jako prostor k zachování jinak rychle mizejícího prostoru pro politickou diskuzi.

Ocenit si zaslouží i podnikání, které dbá na pohodu. Firem s málo zaměstnanci, chápavými šéfy, kde se nepracuje víc, než se musí a práce se nedělá kvůli zisku. To může být prevence stresu, přepracování a vyhoření, s nimiž se potýká nezanedbatelné množství pracující populace, ale i forma práce přívětivější k životnímu prostředí a společnosti tím, že se uvolňuje od peněžní logiky. Pracujeme totiž tak moc, že doslova „ničíme svět“ – celková spotřeba energií celosvětově neustále roste, což má zásadní dopad na tvorbu emisí skleníkových plynů.

Dobrý základ pro nerůstovou společnost jsou lidé, kteří by kvůli ekologické transformaci nemuseli výrazně měnit životní styl. Podle sociologického výzkumu pro německé Ministerstvo životního prostředí jsou skupinou s nejnižší úrovní konzumu a nejnižším dopadem na životní prostředí tzv. Sparsame – šetřiví. Můžeme si je představit jako lidi mezi 60 a 80 lety, žijící v zatepleném panelovém domě s chatou nebo zahrádkou, na níž v létě tráví většinu času. Nekonzumující moc často maso, nevyhazující žádné zbytky jídla. Lidé, kteří si věci spíš opravují, než nakupují. To jsou bezděční ekologičtí hrdinové, které bychom měli ocenit a do kterých bychom měli dorůst.

Ubránit a rozvíjet podobné praktiky je nejen způsob, jak účelně snižovat ekologickou zátěž, ale také návod, jak ve společnosti nenechat vymizet solidaritu a lidskost. Základní nerůstové poselství tedy zní: dělejme ekologická opatření společně, pomáhejme si a dělejme je s radostí. Pak budeme mít naději, že udržitelná společnost nebude jen pro vyvolené, kteří na ni budou mít dost peněz. A nezapomeňme přitom společně tlačit na politiky a ostatní „mocné“ a požadovat proměnu ekonomiky tak, aby dopady ekonomické činnosti nepřinášely oběti v podobě zničeného životního prostředí, devastujících dopadů klimatických změn, sedřených zaměstnanců a celkové destrukce společnosti.

Martin Černý je ekologický ekonom z Masarykovy univerzity, Áron Tkadleček studuje sociologii a environmentalistiku. Autoři působí v hnutí Limity jsme my.