Politici kritizují EU kvůli koronaviru. Upozorňují však na vlastní chyby

Ani v době pandemie nového typu koronaviru si mnozí politici neodpouští kritiku Evropské unie, která podle nich jedná pomalu, liknavě a váhavě. Údajně je to důkaz, že krize nezvládá, je to zbytečný byrokratický moloch a že smysl mají jedině národní státy a jejich vlády. Tyto domněnky šíří kupříkladu bývalý prezident Václav Klaus a populisté typu Tomia Okamury, ale i předseda vlády Andrej Babiš. U nich jsme si již zvykli, že na Unii nenechají nit suchou při jakékoli příležitosti – a také v tomto případě pláčou na špatném hrobě. Kritizovat EU je rozhodně legitimní v mnoha ohledech, ale rozhodně ne v kontextu šíření koronaviru.

V první řadě je důležité zmínit, že v rámci práva EU a evropské integrace obecně se rozlišují tři základní kategorie unijních pravomocí. Jedná se o pravomoci výlučné, kde koná pouze EU bez ohledu na členské státy, pravomoci sdílené, kde rozhoduje Komise ve spolupráci s členskými státy v Radě EU a Evropským parlamentem, a pak pravomoci podpůrné, koordinační a doplňkové. Jak už název napovídá, ve třetí skupině mají orgány EU je velmi málo manévrovacího prostoru a jednotlivé státy si rozhodovací pravomoci v této oblasti pečlivě střeží. Komise v těchto oblastech může vydávat doporučení, vytvářet analýzy a statistiky nebo se snažit národní vlády podporovat a koordinovat, více jí však evropské právo nedovoluje.

Je sice pravda, že v této třetí skupině dnes tolik oblastí a politik nezbývá – většina jich po přijetí Lisabonské smlouvy spadá do pravomocí sdílených. Právě oblast zdravotnictví, respektive ochrana a zlepšování lidského zdraví, je však jednou z těch, které i nadále zůstávají v kompetenci jednotlivých zemí. Tím jakákoli kritika EU ve spojitosti s šířením nového typu koronaviru ztrácí opodstatnění. Odpovědnost za evropský vývoj krize okolo COVID-19 leží na hlavních městech kontinentu.

Ani slovo

Přesto je třeba naopak chování Unie vyzdvihnout. Přes velmi malý manévrovací prostor v posledních týdnech dělá víc než dost. Zdůraznit bychom měli především roli Evropského střediska pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC), jež před globálním šířením nového typu koronaviru varovalo již 22. ledna a jen o čtyři dny později upozornilo na akutní hrozbu přenosu na území EU. Co v této době projednávala česká vláda? Bylo toho hodně, ale o šíření koronaviru ani slovo. Není třeba však třeba vinit ani české ministry, vždyť který evropský kabinet se tím v té době vážně zaobíral?

ECDC má za úkol Evropu chránit před hrozbami infekčních nemocí, ale může poskytovat pouze varování, doporučení a poradenství. A to také již více než dva měsíce dělá. Komise má přitom ve zvyku brát výstupy podobných evropských institucí a agentur vážně, i proto ještě na konci ledna vyčlenila na výzkum koronaviru 10 milionů eur. To bylo v den, kdy Itálie hlásila teprve prvního nakaženého. Hned týden na to, 7. února, pak ECDC vydala další doporučení. Tentokrát členské státy vyzvala, aby ve zdravotnictví zajistily dostatek ochranných pomůcek včetně respirátorů. O šest týdnů později se však Česká republika potýká s akutním nedostatkem ochranných pomůcek a narychlo se je snaží nakoupit všude po světě. Výzvy ECDC na českém ministerstvu zdravotnictví zřejmě nikdo nečte, popřípadě jim nepřikládají žádnou váhu.

Tím ale iniciativy ze strany EU nekončí. Unijní orgány se neschovávají - ať už jde o finanční pomoc ve výši 25,5 miliardy korun, kterou Česká republika z unijního rozpočtu na řešení důsledků této krize může získat, o opakované varování ze strany ECDC ohledně nedostatku zdravotnického materiálu či o vytvoření expertní skupiny evropských virologů a epidemiologů. Komise dále na počátku března navýšila částku na výzkum vakcíny o dalších téměř 38 milionů eur a o pár dní později sama navrhla dočasné uzavření vnějších hranic, což členské státy následně také schválily.

Před pár dny se Komise rovněž rozhodla vytvořit zásobu zdravotnických prostředků včetně respirátorů, plicních ventilátorů a dalších pomůcek, přičemž zásoby chce z 90 procent sama financovat. Nejnověji pak státům navrhla dočasné rozvolnění pravidel pro letecké společnosti či aktivaci obecné únikové doložky Paktu o stabilitě a růstu, díky které by se členské státy dočasně nemusely řídit rozpočtovými pravidly EU. I v těchto případech ale mají poslední slovo vlády členských zemí.

Jak tedy chápat kritiku národních politiků směrem k EU? Snaží se opět svalit vinu na někoho, komu však samy odmítají svěřit pravomoci, aby mohl efektivněji zasáhnout? Představme si na chvíli, že oblast zdravotnictví a ochrana lidského zdraví patří do výlučných pravomocí EU. Ocitla by se tak po boku společné obchodní politiky, hospodářské soutěže či celní unie. V těchto oblastech má Komise pravomoc rozhodovat zpravidla sama. V takovém případě by bylo dost dobře možné, že by Komise dala na doporučení ECDC a již v prvním únorovém týdnu by se zaměřila na zajištění roušek, respirátorů a dalšího zdravotnického vybavení pro celou Evropu.

Dost alibisticky

Když Komise může, dbá i na to, aby mezi členskými zeměmi nebyly nedůvodné rozdíly. Jednou z možných příčin, proč je v Itálii tak velká smrtnost v souvislosti s nákazou, může být i to, že tato země má na počet obyvatel velmi málo plicních ventilátorů (i když názory na příčiny počtů mrtvých se různí i mezi odborníky, někteří vinu připisují obecně vyššímu stáří italské populace). Česká republika jich má v přepočtu na obyvatele třikrát více. Dovolila by EU takové rozdíly a nedostatky, kdybychom jí pravomoci v oblasti zdravotnictví bývaly svěřili? O tom se můžeme jen dohadovat - nicméně pokud na evropské úrovni existují a fungují subjekty jako ECDC, není od věci se domnívat, že by na podobné nedostatky přišly dříve než v době krize, kdy je už pozdě.

Při pohledu na téměř dva měsíce stará doporučení ECDC, následné kroky Komise včetně aktivace mechanismu pro koordinaci krizí, mechanismu civilní ochrany, pravidelného setkávání krizového koordinačního výboru či poskytnutí několika miliardové finanční pomoci se ostrá kritika EU ze strany národních vlád, které její doporučení týdny ignorovaly, jeví dost alibisticky. Od počátku března je také aktivováno tzv. opatření pro integrovanou politickou reakci na krize, ale to má v rukou Rada EU a Komise je pouze v pozici podřízeného. I v tomto ohledu tedy leží konečné rozhodování na jednotlivých státech – a ty se v takových těžkých chvílích domlouvají velmi složitě. Například Itálie žádala ostatní členské země o pomoc v boji s koronavirem už na přelomu února a března. Prosila zejména o roušky a další ochranné pomůcky, jejichž nedostatek ECDC předpovědělo už měsíc před tím. Její prosby v dalších dnech vyslyšel pouze jediný stát.

Situace kolem pandemie nového typu koronaviru tak nastoluje otázku, zda by nebylo řešení podobných situací efektivnější v rámci centralizovanějšího přístupu než v případě, kdy 27 národních vlád nejdříve týdny ignoruje odborníky z ECDC, aby se následně snažilo pomocí videokonferencí narychlo zkoordinovat své postupy včetně uzavírání vnějších i vnitřních hranic. Šíření nemoci COVID-19 přitom není jediným takovým příkladem.

Kdyby v rámci EU skutečně existoval společný evropský azylový systém, průběh migrační krize v letech 2015 a 2016 by vypadal diametrálně odlišně. Stejně tak v případě existence skutečně společné zahraniční a bezpečnostní politiky by hlas EU na mezinárodním geopolitickém poli zněl mnohem silněji. Možná dokonce tak silně, jako v současné době zní na poli mezinárodního obchodu. Není náhoda, že společná obchodní politika EU patří do oblasti výlučných pravomocí. Společný a jednotný postup totiž přináší lepší a rychlejší výsledky.

Autor je redaktorem serveru EURACTIV.cz